Profrčel nám kalendáři začátek května a to znamená dvě věci. Alergie a debaty o tom, jak to bylo na konci války s Rudou armádou. Popravdě preferuji před takovou debatou ten anafylaktický šok. Naštěstí jsme se letos s Rusáky nepohádali o žádnou sochu, jen o vybuchlý muničák, takže debata o historii jistě proběhla čistě akademicky, že. ŽE?!
Česká televize se v minulém týdnu u příležitosti výročí smrti Napoleona Bonaparteho ptala na svém Facebooku diváků, jestli si myslí, že byl Napoleon „vojevůdce, modernizátor a národní hrdina, nebo naopak imperialista a válečný štváč”. Byla to pochopitelně otázka, která měla vyvolat diskusi v komentářích a taky vyvolala. Každý komentující se na jednu z těch stran přiklonil. Správná odpověď je ale neuvedená možnost c, a sice: Byl obojí a to, že je historie komplexní záležitost, není až tak složitý koncept.
Husité, Habsburkové a Rusáci
Jenomže lidé do historie rádi promítají svoje politické a společenské postoje. A ti, kteří proti takovému promítání brojí nejvíce, to dělají nejčastěji a nejokatěji. Funguje to takhle z obou stran. Jedni si stěžují, že ve filmu o Vikinzích nejsou černoši, a druzí se mohou vzteknout, že hlavní roli v Johance z Arku dostala žena, což je genderová propaganda. Česko má takových rozporuplných historických etap celou řadu, můžeme jmenovat například husitské války, Bílou horu, první/druhou/třetí republiku… V posledních několika letech je ale celkem logicky v popředí téma konce druhé světové války.
Osvobodili nás Sověti od okovů nacismu, nebo nás dobyli pro své vlastní účely? Stejně jako u Bonaparteho je to možnost c – obojí. Vždycky je to c.
Empirická historie
Historie není přírodní věda, není empiricky měřitelná. Ano, máme hromady historických faktů, ale zaprvé veřejnost dnes zajímají historická fakta asi stejně jako mě zajímají turbulence na bhútánském trhu s akvarijními rybičkami a zadruhé jsou tady historická fakta od toho, aby se interpretovala. V ideálním případě co nejobjektivněji, ale pořád interpretovala.
Výklad faktů nám stěžuje bambilion faktorů. Jednak naše politické a společenské postoje, dále kulturní background, který je dán místem, kde vyrůstáme, kam chodíme do školy, co čteme za knížky i na jaké filmy a seriály se díváme. Pak je tady časová a místní vzdálenost od daných historických událostí. Pak taky musíme hodnotit, odkud ta fakta máme a jestli jsou to skutečně fakta. Navíc se nám do toho plete přirozená lidská vlastnost vnímat historii narativně. Jako příběh, který má začátek, konec, klaďase a záporáky.
Zkuste někdy objektivně zhodnotit Julia Caesara. Jeho tažení do Galie. Zkuste do jednoho pytle hodit tu příšernou keltskou genocidu, fakt, že Řím s sebou do zapomenutých koutů Evropy přitáhl vodovod a filozofii, započítejte do toho expedici do tenkrát naprosto neprozkoumané Británie, nezapomeňte promíchat s tím, že jediný komplexní záznam o galských válkách jsou Caesarovy zápisky, připočtěte to, že tahle věc v podstatě položila základy římského impéria a na to všechno se ještě podívejte prizmatem doby a následně celoevropskou a posléze čistě francouzskou optikou. A řekněte mi: byl Julius Caesar psychopatický tyran bez respektu k lidskému životu, nebo to byl nejschopnější vojevůdce a politik předimperiálního Říma?
Správná odpověď je možnost c, tedy: Co je to sakra za otázku?!
Tati, jsou tady Rusové
Je zcela pochopitelné, že otázka konce 2. světové u nás bude rozdmýchávat vážně. Vždyť se nedokážeme shodnout ani na tom, co si myslet o Rusácích, kteří nás bombardují v jedenadvacátém století, natož o Rusácích, kteří nás bombardovali před šestasedmdesáti lety. A nevypadá to, že by z téhle diskuse vedla snadná cesta ven.
Všechny výše uvedené faktory, které nám brání v tom, abychom interpretovali historická fakta objektivně, jsou v případě Sovětů za druhé světové vytočené na jedenáctku. A popravdě si za to sovětské politbyro může tak trochu samo. Rusové začínali ve válce jako záporáci, pak se přidali k těm hodným a skončili v podstatě zase jako zaporáci. Je to trochu, jako by v posledním Harrym Potterovi parta zjistila, že je Snape ve skutečnosti dvojitý agent, celou dobu skrytě na jejich straně… a on by těsně před smrtí ještě znásilnil Hermionu.
Když dojde na osvobozování Československa, máme tady dva hlavní proudy. Voliči SPD a fanoušci Zemanových kolaboračních snah vám budou tvrdit, že nás Sověti osvobodili z čistě bratrské lásky, chovali se tady jako úslužní návštěvníci a Západ že na nás hodil bobek. To je samozřejmě bullshit, Sověti moc dobře věděli, proč nás osvobozují, co s námi mají za plány a bylo to stejnou měrou dobývání jako osvobozování. Západ se držel za demarkační čárou, protože taková byla spojenecká dohoda.
Řada pražských sluníček vám zase bude tvrdit, že Rusové se nezasloužili o nic, že bychom to tady zvládli jenom s Amíky a Brity. To je ještě větší nesmysl než ta espéďácká proruská propaganda. Miliony mužů a žen Rudé armády se valily od Stalingradu až k Berlínu v podstatě bez zastavení a na pádu Osy mají naprosto neoddiskutovatelný podíl. Sověti ztratili ve válce přes dvacet milionů lidí. Tragické. Skoro tak tragické jako to, že ten samý Sovětský svaz v září ‘39 společně se Třetí říší napadl Polsko.
Vrcholem téhle debaty jsou vždycky výroční dny kolem Pražského povstání. Rusofilové typu Okamury pořád vykřikují, že to Rusové nám v Praze vystříleli svobodu. Což není pravda, Praha si nácky vystřílela sama. Ale Zdeněk Hřib kupříkladu zase rád opakuje, že Sověti přijeli do osvobozeného města a nikdo je nepotřeboval. Což je taky hovadina, protože povstání by mohlo těžko proběhnout, kdyby Koněvovy tanky nebyly za humny, že.
Skrytá možnost c
Znovu. Historie je absurdně komplikovaná a vrcholně komplexní. A čím blíž jí jsme, tím méně jí rozumíme. I když lidé „nezažils, tak nevykládej” vám budou tvrdit opak. Konec 2. světové války od nás není vzdálen ani jedno století, Václav Klaus je starší než tahle historie. Těžko se na ni můžeme dívat s odstupem a objektivitou historiků.
Ale stejně to vypadá, že až do konce věků bude v Česku jenom jedna správná odpověď na otázku: Dobyla nás Rudá armáda, nebo nás osvobodila od nacismu? Je to skrytá možnost c. Tedy: Tomio, Zdeňku, vemte se za ruce a skočte z mostu.
