Politické scéně i velké části médií vévodí poslední dobou témata, která mají pro budoucnost naší země minimální význam. Zásadní věci naopak zapadají a nikdo se jim moc nevěnuje. Není těžké si spočítat, komu se to hodí – radovat se může především ten, kdo je za hlavní problémy Česka zodpovědný.
Kam se podíváte, tam na vás vykoukne kauza ministra vnitra a šéfa ČSSD Jana Hamáčka. Chtěl jet do Moskvy? Chtěl od Rusů vakcínu výměnou za to, že zahraje do autu údajný podíl ruské rozvědky na výbuchu munice ve Vrběticích? Nebo to byla kamufláž, jak udržet Rusy v klidu do doby, než bude vláda připravena naplno rozjet diplomatickou přestřelku?
Hamáček v kauze Vrbětice téměř jistě přecenil svoji důležitost a mentální schopnosti, přičemž se zamotal do sítě umotané z her zpravodajských služeb a vlastní naivity a neobratnosti. Opozice s některými médii se z toho snaží udělat největší politickou aféru posledních let. Střílí se slovy jako vlastizrada nebo kupčení s národní suverenitou. Klidně se ale můžeme vsadit, že za půl roku už si na celou věc skoro nikdo ani nevzpomene. A kdoví, jestli bude v listopadu ještě někoho zajímat, co dělá nějaký Hamáček.
Další z nadílky denních senzací: Ministr zdravotnictví Petr Arenberger si prý přivydělal milióny za klinické studie pro farmaceutické firmy, aniž by příjmy zapsal do majetkového přiznání. Navíc je v podezření ze střetu zájmů, protože studie dělal ve své soukromé ordinaci i v době, kdy už byl ve vedení vinohradské fakultní nemocnice. Je to pravda celé, z části, vůbec? A jak velký je to vlastně problém? Přišel někdo o peníze, jde o administrativní opomenutí, existuje k tomu jednoznačný výklad zákona?
I kdyby Arenbergera stály nepřiznané klinické studie ministerský post (jako že nejspíš nebudou), změní se něco po jeho odchodu na fungování ministerstva zdravotnictví? Za poslední rok je už čtvrtým ministrem a těžko bychom v jejich práci našli nějaký zásadní rozdíl. Dopad pro lidi je a bude nulový.
A do třetice ještě jeden příklad typické pěny dní: Těžko mohli poslanci minulý týden zabíjet čas nesmyslnějším způsobem než denní hádkou o to, jestli homosexuálové a lesby mohou uzavírat manželství, registrovaná partnerství, nebo jinou formu partnerského svazku. Přesto se většina z nich dokázala tvářit, že momentálně neexistuje důležitější téma. Dojem, že jde o něco pro společnost skutečně podstatného, jim pomáhali vytvářet aktivisté z různých hnutí plamenně deklamující, že právě manželství homosexuálů nejlépe ukáže, jestli jsme vyspělou demokratickou zemí, nebo středověkou despocií.
Zástupné problémy a nepodstatná témata zakrývající a odsouvající stranou to důležité. To, že za uplynulý rok zemřelo v Česku na covid 30 tisíc lidí, z nichž velká část mohla žít, nebýt nesmyslných a populistických kroků Babišovy vlády (neobstojí výmluvy, že jinde to bylo stejné – nebylo, byli jsme s přehledem mezi nejhoršími). To, že děti za poslední rok kvůli špatným rozhodnutím a totálnímu chaosu způsobenému Babišovou vládou do školy víc nechodily, než chodily (zase jsme mezi nejhoršími). To, že desítkám tisíc lidí znemožnila Babišova vláda podnikat a obstarávat si peníze na živobytí, přičemž se někdy ani netajila tím, že ví o nezákonnosti svých nařízení. To, že ekonomiku čeká dřív nebo později tak tvrdý náraz do zdi, že se z toho bude vzpamatovávat po několik generací. To, že Babišova vláda nemá podle renomované agentury Moody’s naprosto žádný plán, jak zkrotit z řetězu utržený státní dluh. To, že nám plánují sebrat základní svobody, jako třeba cestovat, chodit se bavit, sportovat, nechat se ostříhat… bez úřední bumážky (spravedlivě přiznejme, že v tom jede Babišova vláda společně s ostatními).
To všechno jsou zásadní témata, která mají potenciál natrvalo změnit naše životy a nastavit podmínky pro životy našich dětí a vnuků. Tím by se měli politici zabývat dnem i nocí, to by mělo dnem i nocí rezonovat ve veřejném prostoru. Jestli si chtěl hrát Hamáček na Jamese Bonda, jestli si nějaký ministr přišel bokem na pár miliónů nebo jestli se budou homosexuálové ženit, nebo registrovat, jsou oproti tomu naprosté malichernosti. Největší radost z toho, že právě takové plívy tvoří denní agendu, může mít snad jen Andrej Babiš – díky nim totiž zapadají skutečné problémy, na nichž nese on jako premiér zásadní podíl viny.
