Je vcelku pochopitelné, že s těmito daty se ministerstvo financí na začátku tohoto týdne raději příliš nechlubilo. Vyplynulo z nich, že v rámci desáté emise si občané nakoupili Dluhopisy Republiky v celkové hodnotě 3,37 miliardy korun. Za všech deset dosavadních emisí to bylo dohromady 28,8 miliardy korun. To není nijak zářné číslo.
V letech 2011 až 2013 se totiž v emisích spořicích dluhopisů občanům a spolkům v každé z emisí prodaly státní bondy za 15 až 30 miliard korun a dohromady státu občané půjčili přes 105 miliard korun. Neuspěje ani argument, že by nyní lidé neměli peníze. Není to tak. V bankách mají Češi rekordní sumy peněz, z nichž velká část leží úplně ladem.
V závěru loňského roku Česká národní banka oznámila, že souhrn vkladů Čechů u bank překročil 3 biliony korun a meziroční rychlost hromadění těchto úspor byla nejvyšší od roku 1997. Z dalších statistik bank je patrné, že Češi z této sumy mají na běžných účtech okolo 1,3 bilionu korun. Tyto účty prakticky nejsou úročeny a vzhledem k současné výši inflace prostředky na nich trvale ztrácí na hodnotě. Jistě, běžné účty využívají lidé pro každodenní život, nákupy, složenky či platby za služby a zboží. Ale tato suma nikterak nekolísá, protože každý měsíc přijdou nové výplaty. A nic na tom nemění ani současný lockdown, kdy se řadě lidí smrskly příjmy a čelí existenční nejistotě. Průmysl a velké podniky totiž dále fungují a jejich zaměstnanci žádné výpadky příjmů nepociťují.
Výsledkem je skutečnost, že banky se doslova topí v penězích a od svých klientů je mají skoro zadarmo. Peníze pak půjčují dále na hypotékách či úvěrech, u kterých jsou úroky na hony vzdálené výši úroků, které poskytují svým vkladatelům. Ale to je klasický bankovní byznys, a je-li zájemce schopen a především ochoten akceptovat úvěrová pravidla, je vše v naprostém pořádku.
Přesto velké množství lidí v tuto dobu disponuje nemalými prostředky a tato kupička se stále rozrůstá. Není divu. Nemohou skoro nikam cestovat, restaurace a obchody jsou zavřené, nemají tedy peníze za co utratit. Jistě, určitou roli tu hraje i nejistota a strach z budoucnosti, a proto lidé podvědomě šetří na horší časy. Peníze vrší u bank, ale skoro žádný užitek v podobě adekvátního úroku z toho nemají. Investice do státních dluhopisů je přitom investicí konzervativní a člověk v ní má své jisté.
Nicméně zájem o ně je mizerný až žalostný. A je otázkou, co za tím stojí? Strach ze ztráty peněz a jejich nevrácení to určitě není. Tak co tedy? Řekl bych, že na vině je jednak zpackaná prezentace tohoto produktu (který je jinak zcela standardní), v jehož začátcích byla vidět úporná snaha lidem zaplatit co nejméně a přivázat si je k sobě na co nejdelší dobu. Druhým argumentem pak může být fakt, že lidé zkrátka Aleně Schillerové a Andreji Babišovi na jejich amatérskou fiskální politiku půjčit nechtějí. Nevěří jim, jsou z jejich činnosti znechucení a stále více lidí k nim cítí bytostný odpor. V takovém případě raději nechají peníze ležet za 0 procent úroku u banky, než aby půjčili státu třeba i pár tisícovek s tím, že za to za rok dostanou alespoň pár desetikorun.
Ve světě je přitom běžné, že část dluhu svého státu drží občané právě prostřednictvím těchto dluhopisů. Posiluje se tím určitý prvek soudržnosti a sounáležitosti mezi občanem a státem a erár pak nemusí čelit turbulencím na finančních trzích. Přestože v jednu chvíli velcí investoři či banky klidně koupí pětinásobek nabízených dluhopisů za nízký úrok, nikde není psáno, že za půl roku tomu bude úplně jinak. Stát přitom peníze potřebuje stále. Obyčejní Češi je však své vládě půjčit nechtějí. Jinde by hledali příčiny a snažili se to nějak napravit. Ale v České republice? Tady se po mizerných výsledcích desáté emise Dluhopisů Republiky hned vypsala jedenáctá…
