Nizozemci si tento týden vyzkoušeli to, co nás čeká na podzim – volby za časů covidu. Jejich výsledek ukázal, že neobvyklá situace může mít u volebních uren dvojí následek: vyrojilo se mnoho nových stran, ale současný pravicový premiér Marc Rutte zároveň obhájil pozici i ve čtvrtých volbách za sebou.
Lídr pravicově liberální Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD), která je z českých stran programově asi nejbližší občanským demokratům, opět potvrdil to, že ho Nizozemci považují za schopného manažera, který dokáže zemi efektivně řídit v době zdravotní krize. Lídr pravicových liberálů na počátku epidemie po nějaký čas sympatizoval s politikou promořování, ale nakonec i on pod tlakem okolních zemí sáhl po restriktivních opatřeních.
Nizozemci si svého premiéra, který se politice oddal natolik, že zůstal starým mládencem a nemá děti, oblíbili také díky jeho lásce k úspornému nakládání s penězi daňových poplatníků doma i v rámci EU. Rutte je dnes v rámci EU neformální hlavou tzv. šetrné skupiny, která tlačí na to, aby se zbytečně nenafukoval unijní rozpočet a aby se peníze, z velké části pocházející z bohaté země tulipánů, nerozhazovaly ani na jihu ani na východě evropské sedmadvacítky.
Pan Šetrný obhájil
Rutteho úspěch se zároveň stal asi jediným výsledkem voleb, který vybočil z vichru změn, v nějž se letošní nizozemské volební klání z vůle hlasujících proměnilo.
Seznam parlamentních stran po sečtení téměř kompletních volebních výsledků připomíná telefonní seznam. V dolní parlamentní komoře bude zastoupeno rekordních 17 politických stran, z toho čtyři úplně poprvé. V Nizozemsku funguje volební systém, v němž není žádná procentní hranice pro vstup do parlamentu. Do parlamentu se proto dostane každá strana, která dosáhne aspoň na jeden mandát, k němuž je potřeba pouhých 0,67 procenta hlasů.
Erdoğanovci i zpěvačka z Karibiku
Své zastoupení bude mít proto mezi nizozemskými poslanci kromě široké palety tradičních stran také například strana zvířat, která se profiluje jako tvrdší verze zelených, strana důchodců, strana zemědělců, strana přistěhovalců z Turecka, která silně podporuje politiku tureckého prezidenta Erdoğana, strana přistěhovalců z Karibiku, kterou vede populární televizní moderátorka, bývalá redaktorka Playboye, herečka a rodačka ze Surinamu Sylvana Simonsová, tři odstíny protestní pravice, dvě křesťanské strany přísných protestantů nebo celoevropská nadnárodní strana Volt, která funguje v mnoha zemích Unie a všude prosazuje silně integrované Spojené státy evropské.
I kvůli této roztříštěnosti nebude úplně jednoduché sestavit novou nizozemskou vládu. Většinu totiž nemají ani tři největší strany dohromady. Koalici bude proto muset vytvořit minimálně kvarteto stran. Rutteho pravicoví liberálové bez pochyby přiberou levicově liberální formaci Demokraté´66, která se spolu s nimi stala hlavním vítězem voleb a trochu překvapivě to dotáhla až na druhé místo.
Strana založená na vlně šedesátých let hlavně levicově liberálními učiteli odsála díky mediálnímu talentu své předsedkyně Sigrid Kaagové hlasy stranám nalevo od ní a bude v nové vládě tvořit protiváhu k pravicovému premiérovi. Obě liberální strany se budou proto také přetlačovat o to, koho dalšího vezmou do vládní party, aby koalici převážily více ke svému programu.
Překvapivě ve volbách propadli místní zelení. Neznamená to ale porážku jejich politické filozofie, protože tu, třeba v otázce boje proti klimatickým změnám, téměř do puntíku vyznává i úspěšná levicově liberální formace D´66, která vyhrála v největších nizozemských městech a bodovala nejvýrazněji mezi mladými voliči.
Anti-islamista vs. popírač covidu
Trochu do ústranní voliči naopak zatlačili dosavadního vůdce opozice – pravicově protestního antiislamistu Geerta Wilderse a jeho Stranu svobody (PVV). Jeho partaj klesla „až“ na třetí místo, protože, jak sám Wilders prohlásil, covidová doba nepřeje tématům, která do politiky přináší. Ve skutečnosti ale jeho oslabení s covidem souvisí i jinak. Jedním z volebních vítězů se totiž stala konkurenční pravicově protestní strana Fórum pro demokracii (FvD) rusofila Thierry Baudeta, která v kampani vsadilo na anticovid kartu a ostře kritizovalo všechna vládní opatření proti epidemii.
Baudet ještě před dvěma lety vypadal jako nástupce Wilderse v čele pravicově protestního tábora, a dokonce vyhrál v roce 2019 celostátně krajské volby. Pak se na něj ale provalilo, že se v soukromí netají tím, že je antisemita. Jeho strana se pod tíhou skandálu propadla do frakčních bojů a odešla z ní řada politiků. V atmosféře protestů proti anticovidovým opatřením Baudeta ale jeho politika, postavená na popírání nebezpečnosti covidu, polila politickou živou vodou a jeho Fórum pro demokracii výrazně posílilo až na 8 parlamentních křesel. Odpadlíci od něj navíc získali další tři křesla, takže pravicově protestní tábor bude v parlamentu nejsilnější v historii, když dohromady zabere 28 z celkem 150 parlamentních křesel.
Z obrovské roztříštěnosti nového nizozemského parlamentu každopádně plyne jedno zásadní poučení. Až zase někdo bude u nás chtít zpoměrňovat volební zákon zásahem Ústavního soudu, je třeba mu doporučit exkurzi do Haagu, kde nizozemský parlament sídlí. Mnoho stran ještě neznamená kvalitnější demokracii…
