První jede stará vojenská sanitka. Veze rakev. Za ní kráčí stohlavý dav příbuzných a vojáků. Poslední válka o Náhorní Karabach skončila už před dvěma měsíci, přesto zde stále ještě pohřbívají mrtvé.
V rakvi leží tělo plukovníka, jež našli až nedávno. Zabil ho bojový dron Bayraktar, jeden z těch, které Ázerbájdžánu prodalo Turecko. Právě nasazení nové generace dronů bylo jednou z příčin porážky Arménů.
Drony a kalašnikovy
„Dron nevidíte ani neslyšíte, víte o něm až dvě vteřiny před výbuchem, je to o štěstí. Turecké drony zatím neumí nikdo sestřelovat. A s kalašnikovy proti nim bojovat nelze,“ říká jeden z vojáků ve smutečním průvodu. Drony těla vojáků většinou rozmetaly na kusy, proto bylo potřeba jejich části poslat na identifikaci a expertizu DNA do hlavního města Jerevanu, aby bylo jisté, čí části pohřbívají. To je dlouhý proces, proto se pohřby konají i nyní. Po dvaačtyřicetiletém plukovníkovi zbyla manželka a tři dcery. Usedavě pláčou nad rakví, která pomalu mizí pod nánosy hlíny a milosrdné bílé pokrývky.
Sedmadvacátého září zaútočil Ázerbájdžán, podporovaný Tureckem, na území Náhorního Karabachu, jež posledních 30 let obývají Arméni. Arménská armáda šla do války zoufale zastaralá a nevybavená, zkorumpované vlády nebyly schopny se na válku připravit. Zatímco ázerbájdžánská diktatura intenzívně zbrojila posledních deset let. Turecko navíc poslalo do Karabachu přes 1000 žoldáků ze Sýrie a vzhledem k technické převaze byly arménské sklady zbraní a munice rozmetány během pár týdnů. A s nimi tisíce vojáků.
Svědectví Iriny
Hřbitov ve Stěpanakertu se od začátku války rozšířil o stovky nových hrobů. Další jámy se kopou. U jednoho z čerstvých rovů stojí žena v černém dlouhém kabátu. Irina je zde sama. Skoro nikdo jí nezbyl. Vypadá jako svůj vlastní černý stín. „Syn musel narukovat do boje, dostal povolávací rozkaz. Jeho otec, můj manžel, se rozhodl, že mu půjde pomoci, a přihlásil se jako dobrovolník. Bojovali půl kilometru od sebe a tam také oba zemřeli, jen syn to ani nevěděl, že má tátu takhle blízko. Tak jsme je alespoň pohřbili vedle sebe,“ vzlyká čerstvá vdova, jež oplakává dva nejdražší muže svého života.
„Po synovi zbyla tři vnoučata, ale moje snacha s nimi zůstala v Jerevanu. Sem, do Karabachu, se nechce vrátit. Nemá ani kam, náš dům byl ve vesnici, která připadla Ázerbájdžánu. Já teď bydlím u příbuzných.“ Irina je ztělesněním lidského zoufalství, osudu člověka, jenž dostává naloženo víc, než je schopen unést.
Co hrob, to příběh války, statečnosti, přátelství. „Tady leží můj manžel a dva hroby vedle něj, tam jsou jeho přátelé, s nimiž bojoval a s nimiž také zemřel. Všechny zabil dron na jednom místě. Na jednom místě jsme je také pochovali,“ říká další vdova, paní Marie, která sem přišla omést sníh z čerstvých květin. Když hrob celý zbaví sněhové pokrývky, skloní se k fotce svého manžela a políbí ji. Pak čtvrt hodiny stojí a jen se tiše modlí. Přichází ji obejmout další žena v dlouhém kabátě, nese pugét rudých růží.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
