„Tam prázdno pouhé – nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá.“ To je několik méně známých slov z proslavené básně Máj Karla Hynka Máchy. Jsou stará skoro 200 let, ale platí i dnes. Platí i pro českou politiku, ve které zhusta exhibují myšlenkově a ideově vyprázdněné postavy s mesiášskými sklony. Například Andrej Babiš, Tomio Okamura, nedávno se přidal Mikuláš Minář a teď i expolicista Robert Šlachta. Nic dobrého to zemi nepřináší.
Na politické scéně se objevují údajní spasitelé odjakživa. Je to logické. Když nemáte v ruce propracovaný program, musíte populisticky slibovat cokoli. I to, co nikdy nemůžete splnit. Zbloudilé voličské ovečky se totiž vždy najdou a uvěří. Od toho je Mesiáš Mesiášem. V náboženství to funguje, v reálném životě a v politice to bývá zrádné, až nebezpečné.
Mistrem mesiášského oboru je v posledních letech především premiér Andrej Babiš. Zkusil to tím, že tvrdil, že bude líp a že kdysi nás řídila nemehla. V jistém smyslu měl s nemehly pravdu, protože od doby, co byl Babiš ministrem financí a je předsedou vlády, jeho holding Agrofert (na čas zaparkovaný ve svěřenských fondech) podivuhodně zhohatnul. Jistě, není to střet zájmů…
Více trknout to všechny mělo v případě Babiše už když vydal knihu „O čem sním, když náhodou spím“. Splnilo se z jeho mesiášských představ pramálo, premiér dělá pravý opak toho, co sliboval.
V sobotu 1. srpna loňského roku pak Babiš-Mesiáš zašel ještě dál. Řekl: „Čau, lidi, koukám do tý křišťálové koule a zjistil jsem, že musím jít na dovolenou. Mé okolí mi říká, že jsem nesnesitelnej a že mám vypadnout. Takže půjdu na dovolenou, ale vidím v tý kouli samé dobré zprávy pro naši zemičku.“ A ty dobré zprávy pro naši zemičku? Rozjela se druhá vlna koronavirové pandemie. Zejména kvůli tomu, že vláda pustila otěže z rukou a nesmyslně brzy uvolnila restrikce. Výsledkem je kromě jiného přes 16 000 mrtvých. Lidské tragédie ale Mesiáše přece nemohou zastavit.
Typickým představitelem blábolivého Mesiáše je i místopředseda sněmovny Tomio Okamura. Komentovat jeho výplody ale nedává smysl. I když kolem deseti procent voličů se nachytá i v jeho případě.
K Babišovi a Okamurovi se v poslední době přidávají další.
Někdejší student teologie Mikuláš Minář (ten by alespoň mohl ze studií znát skutečnou podstatu slova Mesiáš) byl tak zaslepen slunečními paprsky, které ozářily jeho statisícovou demonstraci na pražské Letné v roce 2019, že se rozhodl spasit Českou republiku založením hnutí Lidé PRO. Loni společně s dalšími lidmi oznámil: „Hledáme půl milionu lidí, kteří jsou pro vznik nové politické síly. Bez vás do toho nejdeme!“. A podle všeho ani nepůjdou, protože v pátek 29. ledna dopoledne se k tomu na stránkách hnutí přihlásilo pouze necelých 27 tisíc osob. Zdá se, že tento Mesiáš nebude vyslyšen.
Do mesiášské řady se zatím jako poslední připojil bývalý policista Robert Šlachta se svým hnutím Přísaha. Chce kandidovat v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny. Na stránkách tohoto seskupení najdeme hodně hezkých slov. Podobně jako u Babiše, Okamury a Mináře je to zejména kritika korupce. Netušíme ale, jaké jsou názory Šlachty na ekonomiku, daně, školství, zdravotnictví nebo zahraniční politiku. Takové „drobnosti“ ovšem Mesiáše nemohou zajímat. Důležité je být okouzlen především sám sebou.
Ne, že by jiné politické strany byly nějaké velké terno. V náznacích se ale některé z nich alespoň snaží o vytvoření jasnějšího programu a ideové ukotvení (Pirátům či STAN se to zatím moc nedaří).
Když se podíváme na celou českou politickou scénu a uvážíme, že do sněmovních voleb zbývá jen něco více než osm měsíců, dostáváme se do nebezpečného stavu, kdy se voličům nabízí příliš mnoho Mesiášů a jen několik skutečných politiků. Zda ale převáží u voličů hlas rozumu, o tom si dovolím už dnes pochybovat.
