Četl jsem vtipně smutný aktuální komentář pod slavným Ladovým obrázkem, kterak tatínek drží na ramenou své malé dítě a společně oknem z ulice nahlížejí na rozzářenou vánoční domácnost bohatšího souseda: „Živnostník a jeho dítě se dívají na vánoční pohodu státního zaměstnance, 2020.“
Tento obrázek tane mi na předvánoční mysli často: Téměř pokaždé, když se třeba na adresu hospodských a drobných podnikatelů vyjádří slavný odborářský „bolševický nok“ Bohumír Dufek, který jim radí, ať se „přeučí“ na dělnické profese a odejdou do výroby. Tam budou podle tohoto člověka, jenž třicet let poctivě odboraří, užitečnější; u soustruhu, v dole, za volantem traktoru je stát podle něj potřebuje víc než v jejich dosavadní živnosti. V Dufkových vlhkých ekonomických snech se totiž my všichni musíme obětovat na oltář potřeb našeho státu. A ten potřebuje naše svaly, ne hospody. Vždyť jsou stejně převážnou část roku zavřené.
Je smutné, že podobnému archaickému, třídně bojovému myšlení se na začátku 21. století pořád daří. Přestože od výstřelu z Aurory, který zahájil asi největší masový útok na svobodu a soukromé vlastnictví v lidských dějinách, uplynulo už více než sto let. Naiva je ten, kdo čekal, že se stát tváří v tvář epidemii covidu uskromní. Naiva je ten, kdo si myslel, že opozice, která pomohla vládě odhlasovat ve sněmovně snížení daní, za to „vyhandluje“ omezení výdajů státu. Naiva je ten, kdo předpokládá, že státu osvíceně dojde, kterak vyhazuje z oken peníze na zbytečné instituce, úřady, projekty, investice, dotační programy.
Naopak. Stát se proměnil v jednu velkou chráněnou dílnu. Státní zaměstnanci, mám tedy na mysli hlavně ty, kteří potřebují k práci, obrazně řečeno, klotový rukáv, nikoli roušku, jsou totiž jednoznační vítězové současné pandemie. Převážně sedí doma. Dostávají sto a více procent platu (je přece krize!). Pokud něco dělají, pak vymýšlejí a implementují nařízení, jak zakázat chodit do práce a vytvářet hodnoty těm, z jejichž zdaněné práce a hodnot stát žije. A případné porušování těchto zákazů kontrolují a tvrdě trestají.
A co se děje mezitím se státem, kdy se státní zaměstnanec vrhá na živnostníky? Průměrný plat zaměstnance eráru stoupá a je nyní už o čtyři tisíce korun vyšší než platy v soukromém sektoru. Nůžky státní nenažranosti se rozevírají.
Je příznačné, že bolševici ducha typu Dufka doporučují, ať se „přeonačí“ na dělníky, zaměstnancům soukromého sektoru a podnikatelům. Že by v podobném duchu vyzvali zaměstnance státu, je ani nenapadne. Stát je přece živí.
A čím hůře, tím lépe.
