Podporuji ČT. Aktivita, která pomalu začíná plnit profily uživatelů sociálních sítích, zejména městských liberálů a věčných bojovníků za pravdu (a lásku). Běžný divák České televize možná tuto začínající kampaň zatím nezaznamenal, a pokud ano, pravděpodobně ji nechápe. Není se čemu divit. Vždyť všechno funguje.
V létě Chalupáři, v sobotu estráda, občas dobrá a někdy špatná detektivka. K tomu 24/7 zpravodajství, kde mi řeknou, co si mám (nebo bych si měl) myslet o Covidu, volbách v USA, klimatu, Evropské unii. Ale také mnoho kvalitních a dobrých zpráv z regionů, které jiné televize nemohou z důvodu odlišného způsobu financování realizovat. A zde narážíme na problém, který eskaloval v roce 2000 v tzv. „spacákovou revoluci“ nebo také „televizní krizi“ - události, která nikomu neprospěla, ničemu nepomohla a dodnes se z ní ČT nevzpamatovala.
Byl jsem v té době zaměstnaný v České televizi jako editor regionálního zpravodajství. Pamatuji si silné hlasy některých kolegů, kteří se v Brně vzepřeli svým dosavadním šéfům, do té doby kamarádů, kteří jim zařizovali drahé služební cesty, např. do Karibiku. O pár měsíců později vypovídali, že k tomu „byli nuceni“ a už tehdy se báli „o svobodu slova“. Šéfové byli vyhozeni, redaktoři odešli z protestu nebo zůstali. Za pár let se šéfové vrátili, stejně jako redaktoři, a opět z nich byli kamarádi. Já už v té době v ČT nepracoval a sledoval vše jen z médií a s lehkým úsměvem na rtech. Nic se nezměnilo. Spousta zájmů, spousta vlivů, kamarádíčkování a porcování sedmimiliardového rozpočtu.
Proč to všechno píšu? Protože věty a prohlášení, která se nyní začínají objevovat na sociálních sítích, jsem už slyšel a četl. Před 20 lety. Navíc mohou právě díky sociálním sítím za chvíli získat zcela jiný význam a rozměr. Česká televize další krizi nepotřebuje. Svým způsobem v ní totiž stále je. Na jednu stranu vyrábí kvalitní filmy, dokumentární pořady, vzdělávací pořady pro děti. Na druhou stranu v některých pořadech pořádá hloupý a zbytečný hon na konkrétní politiky, troufale hodnotí a komentuje práci jiných novinářů, snaží se prosadit svoji „pravdu“ o světě a politice, prosazuje ty „správné“ evropské hodnoty, v diskusních pořadech v prvních minutách ihned víme, na čí straně někteří moderátoři v té chvíli jsou atd.
Stejně jako se nic nezměnilo takzvanou televizní krizí v roce 2000, nic se nezmění ani v té potenciální dnešní, která se pomalu začíná (uměle) vytvářet.
Česká televize se musí změnit od základu. Způsobem financování, manažerským způsobem řízení celé instituce a lidí v ní a zejména v tlusté čáře za minulostí. Tato slova jsem ale v roce 2000 také slyšel.
Autor je ředitelem komunikace.
