Čeští politici papouškují nesmysl o „jedné Číně“. Nic takového neexistuje a nikdy ani neexistovalo | Reflex.cz
nahoru

Čeští politici papouškují nesmysl o „jedné Číně“. Nic takového neexistuje a nikdy ani neexistovalo

Viliam Buchert10. června 2020 • 14:20
Nové generace Tchajwanců mají s myšlenkou „jedné Číny“ jen málo společného - ilustrační snímek
Nové generace Tchajwanců mají s myšlenkou „jedné Číny“ jen málo společného - ilustrační snímek
• foto: 
Profimedia.cz

Oznámení návštěvy předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu vyvolala bouřlivé reakce. Na české politické scéně se u toho opakuje už značně únavná a historicky přešlá mantra o „jedné Číně“. Nevím, zda některý z českých politiků kromě diplomatů, kdy přečetl jedinou knihu o historii Tchaj-wanu nebo Číny, ale Pekingem prosazovaná politika „jedné Číny“ je naprostá fikce. Nic takového reálně neexistovalo v minulosti, neexistuje dnes a je otázkou, zda někdy existovat bude. Podívejme se proč.

Filozofické, akademické či politické myšlenky o „jedné velké Číně“ se objevují už v dávné minulosti, ale nikdy nebylo zcela jasné, co vlastně do těchto představ ještě patří a co ne. Patří tam kulturně, nábožensky a národnostně svébytný Tibet (dnes Pekingem okupovaný)? Patří tam muslimy obývaný Východní Turkmenistán, který si připojila Čína v roce 1949 a dodnes tam silou a v internačních táborech pacifikuje místní obyvatele? Patří tam takzvané Vnitřní Mongolsko (v současnosti autonomní čínská oblast), kde se v důsledku dlouhodobé migrační a přesídlovací politiky stali Mongolové nevýznamnou menšinou? Patří tam ostrov Tchaj-wan, který měl a má zcela odlišný vývoj a dějiny od pevninské Číny?

„Poté, co archeologové vykopali tisíce nových nalezišť, historici prostudovali rozsáhlé, donedávna neprobádané archivy a antropologové a sociologové provedli řadu rozsáhlých terénních výzkumů, monolit ´jediné Číny´ se nutně začal rozpadat,“ napsal ve své knize „Čína. Nová historie“ jeden z nejvýznamnějších sinologů 20. století a profesor Harvardovy univerzity John King Fairbank. Jeho slova jsou nadále platná, ale svět kvůli nátlaku Pekingu na to nebere zřetel. A popravdě řečeno, většině politiků je u toho úplně jedno, zda je Tchaj-wan demokratický a Čína autoritářská. Že se najdou i odlišné názory, jaké teď prezentuje Miloš Vystrčil, jen naplňuje pravidlo o výjimkách.

Co s „jednou Čínou“?  

Pekingská vláda dnes tvrdí, že existuje pouze „jedna Čína“ a většina zemí na to kvůli stále silnějším ekonomickým vazbám na Čínskou lidovou republikou slyší. Včetně České republiky. Svět i Česko v posledních desetiletích kvůli byznysu vlezly do chomoutu politiky „jedné Číny“, z kterého se už nelze v podstatě dostat. I když je to pořád fikce, protože právě Tchaj-wan je samostatná země, která není součástí Číny.  

Velmi paradoxní je, že k politice „jedné Číny“ po druhé světové válce výrazně přispěla právě někdejší politika Tchaj-wanu. Čínská republika byla v roce 1945 zakládajícím členem OSN, ale v zemi probíhala občanská válka, která vyvrcholila v roce 1949 vítězstvím komunistů vůdce Mao Ce-tunga a jeho hlavní protivník generalissimus Čankajšek uprchl s miliony lidí na ostrov Tchaj-wan. Tam nastolil diktaturu, nadále tvrdil, že reprezentantem celé Číny je jeho vláda, Západ to akceptoval a Tchaj-wan zůstal až do roku 1971 v OSN. Velká komunistická Čína byla mimo. Byl to stejný nesmysl, jako je dnes politika „jedné Číny“. Tchajwanské vlády ale ještě dlouho po odchodu z OSN pořád tvrdily, že existuje pouze „jedna Čína“. Stejně jako Peking. Čas, vývoj a demografické změny ale nakonec názory na Tchaj-wanu změnily. Fikce „jedné Číny“ tam u většiny obyvatel už skončila.

Dnes například pouze 4 procenta obyvatel Tchaj-wanu říká, že jsou Číňané, naopak 66 procent se považuje pouze za Tchajwance a 28 procent za Tchajwance a Číňany současně. To je podstatný rozdíl od minulosti, kdy většina říkala, že jsou Číňané. Navíc v současnosti pouze 35 procent obyvatel hledí s porozuměním na pevninskou Čínu. Většina proto odmítá politiku „jedné Číny“. Ovšem politici, třeba čeští, naopak tvrdí, že „jedna Čína“ platí i pro Tchaj-wan. Hovořit za někoho, kdo podobné názory odmítá, je zcela absurdní a hloupé. To jako kdyby za českou diplomacii hovořila Moskva. Nám by se to líbilo?

Tchaj-wan je suverénní

Vlády na Tchaj-wanu sice oficiálně nevyhlásily nezávislost, ale také odmítají, že by byly součástí Číny. Vychází to s velmi složitého historického vývoje.

Ve skutečnosti a z právního hlediska jsou Tchaj-wan a Čína dva rozdílné státy, každý na jedné straně Tchajwanské úžiny. Tento základní fakt je ale někdy pohřben pod nánosem nesmyslných diskusí o „jedné Číně“. Pekingem prosazovaná politika je v tomto směru samolibým monologem a příkladem nerealistického myšlení. Jak ale bylo řečeno, kdysi k tomu vydatně přispěly i tchajwanské politické reprezentace.

Dnes tchajwanská demokratická vláda zastupuje společenství 24 milionů lidí, které prošlo zásadními změnami v posledních dvou-třech desetiletích a nové generace mají s myšlenkou „jedné Číny jen málo společného. Ostrov má svoji armádu, policii, parlament, prezidentku, justici, pasy. Má svůj vlastní život a vlastní novou identitu. Nesmysly českých politiků o „jedné Číně“ v tomto případě proto neobstojí. Nemají oporu v ničem. To ale neznamená, že nemáme mít dobré ekonomické vztahy s Čínou i Tchaj-wanem. Ale ne s „jednou Čínou“. Ta nikdy neexistovala a neexistuje.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější