Jeden můj ostravský kamarád říká, že ani za Husáka se necítil tak nesvobodně jako dnes, protože i v té největší totalitě mohl jezdit na Slovensko a chodit do hospody. Vyjadřuje tím odpor s tím, co se nyní děje.
Já to nevidím tak dramaticky. Vidím zde totiž milion rizik a také milion šancí, aby byl svět zase normální. Já se na to dívám spíš takhle: Špatnou zprávou je, že ekonomika rekordně padá. Dobrou zprávou je ale to, že podle lékařských zpráv koronaviru ještě nepodlehl nikdo s 64. pohlavím. Buď jsou imunní, nebo se svět vrátil ke kapku zdravějšímu rozumu. A zdravý rozum je šance, která tu už řadu let nebyla.
Chvíli sním a ptám se sám sebe: Jaký svět bych vlastně chtěl? A docházím k závěru, že ze všeho nejvíc chci návrat ke svobodě a k malému státu bez armády úředníků a lobbistů. Návrat do světa, kde všechny zákony dávají smysl a všichni chápou, proč je máme.
K tomu, aby bylo víc svobody, vede cesta skrze méně zákonů, méně státních zásahů a hlavně skrze menší rozpočty.
Ve snu neexistují dotace a státní zásahy
Ten, kdo dnes víc křičí, dostane větší pomoc. Německé automobilky už lobbují za šrotovné. Prý to urychlí ekologický pokrok. To je možná pravda. Jenomže podle mě je nejekologičtější zbytečně nevyrábět a nechat dosloužit to staré. Dokonce jsem takový kacíř, že si myslím, že by se věci měly i opravovat, aby vydržely déle. Není nutné vše hned zahodit.
Já totiž tvrdím, že dotace, ať jim říkáme šrotovné či jinak, jen dávají peníze jedněm na úkor druhých. Někdo tomu říká restart ekonomiky. Já tomu říkám lobbing. Skutečným řešením slabé poptávky nejsou dotace, díky kterým dosáhne chudý spotřebitel na předražené zboží, ale nižší cena.
Koronavirové dotace pro automobilky jen zakryjí fakt, že automobilky měly už loni problémy. Globální prodeje poklesly. A mohly za to zase předešlé státní zásahy, které hnaly automobilky do toho, aby pod rouškou záchrany planety vyráběly něco, co zákazník nechtěl. Automobilky vyráběly pro ekology, a ne pro automobilisty. Státní zásahy poničily trh.
V mém snu proto všichni politici milují přírodu stejně jako jejich voliči, ale nejsou to zelení fanatici, kteří obětují průmysl i životní úroveň za pohádku, že když zrušíme to či ono, zachráníme svět. Mnohdy se totiž ukazuje, že ekologické výmysly nadělají více škody než užitku. Stačí si jen připomenout přimíchávání řepky do paliv.
V mém snu je Evropa konkurenceschopná
Evropa by měla pochopit, že nežije ve vzduchoprázdnu a že čím víc průmyslu si dobrovolně zničí, tím silnější bude Čína. A Evropa bude jen její loutkou. Už dnes se mnozí politici bojí říkat věci, které Čína nechce, a s tlakem na zelené dohody bude Evropa ještě chudší a ještě slabší. Tzv. Green Deal není ničím jiným než cestou do otroctví.
Potřebujeme vyrábět konkurenceschopné zboží. Pokud bude i ekologické, bude to plus. Vyrábět ekologické, ale nekonkurenceschopné zboží je slepou cestou. A touto cestou nás lobbisté vedou. Už zainvestovali hodně do své sice ekologické, ale i drahé výroby a nyní tam chtějí dotlačit i své konkurenty. Proto žádají své vlády, aby i po koronakrizi vytrvaly v sebezničující zelené politice alarmistů.
Ve snu se dluhy splácejí a daně jsou nízké
V mém snu Evropa chápe, že peníze nerostou na stromech a že dotace ani tisk peněz nejsou řešením. V mém snu jsou nízké daně, které lidi motivují pracovat. Nečekají proto od nikoho žádnou pomoc. Vědí, že si pomohou sami, až v příštích měsících nebudou platit daně. Malý stát vysoké daně nepotřebuje.
Dotace vedou jen k životu na dluh a dluh nemůže růst do nekonečna. Platí to nejen pro firmy, ale i státy. Ještě před koronakrizí byla Itálie předlužená. Její dluh se pohyboval kolem 135 % HDP a Evropa se tvářila, že to je v pohodě. Vir nyní slouží jako omluvenka k vymýšlení šílených řešení, jak to udělat, aby se bankrot Itálie oddálil.
Můj sen je tvrdý. Ten, kdo se nechová zodpovědně a nedělá si včas rezervy, nese důsledky. Pomáhá se jen těm, kteří k problémům přišli cizím zaviněním, a navíc by jejich pád přinesl společnosti více ztrát než užitku. Itálii by nemělo být pomoženo, protože si za své problémy může sama svou neschopností. Ale tím, že má euro, bude její bankrot velmi drahý pro celou Evropu. Šílené je, že záchrana předlužené Evropy není ničím jiným než příslibem vyšších daní v budoucnu.
Ve snu jsou média pluralitní a diktátor nemá šanci
Kdo tvrdí, že si peníze vytiskneme, asi ještě neslyšel o hyperinflaci. Ta sice požere vládám jejich rekordní dluh a na oko vše vyřeší, ale v minulosti pomohla také k nástupu k moci krvavým diktátorům. A to je pro mě nepřekročitelné. Tisk peněz ještě nikdy nepřinesl nic dobrého.
Naše společnost už ale říká, že se jí diktátor vlastně líbí. O své svobody se nechala ochotně obrat. Bez rozmýšlení kýve na protahování nouzového stavu a různá opatření, jejichž logiku neumí často nikdo vysvětlit. Voliči si neváží svobody.
Bohužel, není kam utéct. Je to všude. V Austrálii si během jednoho dne naistalovalo program chytré karantény sledující pohyb přes dva miliony lidí. Krátkodobě to může pomoci v boji s nákazou. Dlouhodobě to je skvělý nástroj totality. Totalitní snahy vidíme na každém kroku.
Těžko můžeme mluvit o právním státu, když stát neumí ani dodržet vlastní zákony. Dokonce ani neumí vyhlásit všechny restrikce tak, aby je nemusel rušit soud. To jen dokazuje, že zákonů je tolik, že se v nich ani sama vláda nevyzná. Jak se v nich má vyznat běžný člověk? Právní stát je přitom pojistkou proti diktatuře.
Nezdravému vývoji nahrává fragmentovaná společnost. V mém snu nejsou nepřekročitelné zákopy liberálů, konzervativců, rouškovačů, nerouškovačů, zelených alarmistů, nealarmistů a dalších. Naopak pravice a levice si vzájemně naslouchá, protože demokracie není o monologu, ale o diskusi.
Společnost rozdělená na desítky táborů vytváří neschopnou opozici. K ozdravení společnosti do „normálního“ stavu potřebujeme média, která dají prostor všem. To u většiny médií nevidím. Konkurence názorů je nutná. Hrozbou není jiný názor, ale člověk, který ho jinému nenechá říct.
