nahoru

Analytik Jefim Fištejn: Jaký bude svět v éře po koronaviru? Diktátoři karantény a nový způsob komunikace

Jefim Fištejn21. dubna 2020 • 16:30
Analytik Jefim Fištejn: Jaký bude svět v éře po koronaviru? Diktátoři karantény a nový způsob komunikace
foto: Reuters

Politici rádi přirovnávají boj s koronavirovou pandemií k regulérní válce. Filozofie války a filozofie potírání nemoci jsou spíše protichůdné. Ať je válka jaká chce, obranná nebo útočná, počítá se v ní s určitou mírou obětí. Ve válkách navíc rozhoduje výsledek, nikoliv počty padlých. Jsem zvědav, jestli se najde politik, který bude mít odvahu veřejně říct, že léčba (státní regulace a utlumení ekonomiky), nesmí být horší než samotná nemoc (covid-19). Nejspíš by na tento názor doplatil politickou kariérou.

Zatím všechny západní vlády a národní banky se snaží zaházet koronavirus penězi. Nejrůznější pomoc podnikatelské sféře a přímé platby obyvatelstvu se počítají na biliony korun. Spojené státy vyčlenily na záchranu přes dva biliony dolarů, což je celá desetina ročního HDP a stejný podíl státního dluhu.

Německo hodlá „nalézt“ pro spásu 850 miliard eur, Francie 350. Jsou to ovšem hausnumera, která si cifršpióni cucají z prstu, aniž by měli představu, zda a na co ty astronomické částky vystačí. Vždyť ekonomiky jsou nadále ve volném pádu a žádná se zatím nedotkla dna. Kde je ten kouzelný oslík, který se otřese, a vypadají z něho zlaťáky? Jak se napůjčované bude vracet a zda vůbec?

Návrat k práci

Z klobouku se tahají prognózy – podle nejoptimističtější hospodářský výkon Evropské unie spadne o 15%. Americký FED zatím vychází z toho, že kvůli „vypnutí“ ekonomiky bez práce zůstane asi třetina pracovních sil, což je 47 milionů nezaměstnaných. Může to být ovšem i 67 milionů. Bylo by to horší než v letech Velké deprese začátkem třicátých let, kdy úroveň nezaměstnanosti činila 24%. Jediná slabina všech propočtů je v tom, že je to účet bez hostinského.

Itálie, nejzadluženější země Evropy, doufá, že z bryndy ji budou tahat bohatší členové Unie tím, že emitují nějaké dluhopisy coby společný dluh. V kolektivní spásu ovšem doufají příliš mnozí v EU, ve výsledku mezi zachránci zbudou jenom Německo a dva, tři další státy, které ovšem roli spasitelů s díky odmítají.

A tak italskému premiérovi Contimu nezbývá než sem tam utrousit plachou zmínku o tom, že je načase zamyslet se nad postupným návratem k pracovním povinnostem.

Politici jsou v tomto ohledu vystaveni jinému tlaku než zdravotníci. Lépe chápou smysl moudra, že lék nesmí být horší než nemoc. Na chudém italském jihu, kde početné rodiny nemají velké finanční rezervy, narůstá nebezpečí hromadných nepokojů a rabování obchodů: lidé jednoduše nemají čím zaplatit za jídlo.

Nezastavte Brazílii!

Tvrdošíjní popírači většinové logiky („ještě více regulací, zákazy podnikání“) byli podrobeni masívnímu společenskému nátlaku. Tak dopadl brazilský prezident Jair Bolsonaro.

Ten sám prodělal koronavirovou nemoc a oroduje za co nejrychlejší ukončení karantény, nehledě na počty nakažených (v Brazílii má epidemie zatím mírný průběh, infikovaných je něco přes 4 tisíce, zemřela stovka lidí).

„Brazílie se nemůže zastavit,“ zní jeho heslo. Jenže v politické elitě země jeho hlas je hlasem jednoho zatvrzelého podivína, i když je prezidentem. Nejvyšší soud zablokoval všechny jeho zdravotní výnosy, guvernéři států jemu natruc zavedli nejpřísnější karanténní omezení a přerušili nákladní dopravu mezi územními celky. Soudním rozhodnutím bylo zakázáno šířit menšinový názor na sociálních sítích a advokátní komora obžalovala prezidenta z válečných zločinů.

Strach z bídy

Otázka za milion dolarů: co převáží časem – strach chytit koronavirovou infekci nebo strach z bídy, nezaměstnanosti a hladu? Určitě nejsem sám, kdo má pocit, že se misky vah přechylují v neprospěch toho prvního rizika.

Tam, kde je v sázce potřeba prostého fyzického přežití, ideály liberalismu obvykle ustupují do pozadí.  Až doteď společným tlakem sdělovacích prostředků, sociálních sítí a politiků se světová ekonomika stala rukojmím obstarožného pojetí humanismu.

Nikdy předtím nebyl život jednotlivce pokládán za nejvyšší a hlavní společenskou hodnotu, vždy to místo bylo vyhrazeno nadosobnímu celku, ať již se tomu říkalo vlast nebo národ. Ještě před pár desetiletími by nikoho nenapadlo zastavit veškerou ekonomickou aktivitu tváří v tvář hrozbě úmrtí jednoho až tří procent obyvatelstva. Jenže dnešní svět funguje jinak.

Žádný veřejný činitel, pokud není sebevrah, si netroufne nahlas vyslovit myšlenku o přípustném měřítku úmrtnosti jako o vedlejších škodách. Maximálně může zamumlat cosi o tom, že na alkoholismus, na chřipku a dopravní nehody umírá nespočetně více lidí než na koronavirus. Ale pod hrozbou veřejné ostrakizace i oni jsou nuceni brát svá slova zpět, aby vůbec byla společensky přijatelná.

Co je psychóza?

I autoritářští vůdcové tohoto světa se pozoruhodně rozsortýrovali na ty, kteří, jako filipínský diktátor Duterte, drakonicky postihují jakékoli porušení karanténní morálky a ty, kteří, jako běloruský vládce Lukašenko, mluví o hromadné psychóze, která postihla lidstvo.

Bude nesmírně zajímavé pozorovat, jaká bude výsledná odpovědnost za jejich současný postoj. Nelze vyloučit, že podle toho, jak se bude lidem otevírat pohled na trosky ještě nedávno kvetoucích ekonomik, bude jim nynější přístup stále více připadat právě jako „psychóza“. Každý ústup z dnešního způsobu života bude už zítra znamenat světonázorový ústup z dnešních pozic.

Apokalyptická média

Nedávno hlavní americký epidemiolog postrašil veřejnost prohlášením, že následkem nákazy může jen ve Spojených státech zemřít kolem 200 tisíc lidí. Sdělovací prostředky vynesly zprávu na titulní stránky jako apokalyptickou zvěst. Bůhsuď, zdali o několik týdnů později nebudou běžní Američané odpovídat na podobnou zprávu mnohem zdrženlivěji: „A to má být všechno?! To mě tím chcete vylekat, když na mne doma čekají hladové děti?“

Mezi mysliteli převažuje názor, že pokud něco nadobro padne za oběť pandemii, pak je to globalizace. Svádí k tomu skutečnost, že bylo přerušeno spojení nejen mezi jednotlivými státy, ale také mezi jejich vnitřními územími.

Názor je to sporný a zatím neprokázaný. Globalizace totiž neznamená jen volnost pohybu po povrchu zeměkoule, je to také pocit přináležitosti k lidstvu jako celku, a ten epidemie jenom posiluje.

Není vyloučeno, že dochází k jakémusi zvnitřnění globalizačního procesu, k jeho introvertní fázi. Společné nebezpečí totiž neuznává podružné národní, etnické, náboženské či třídní rozdíly, lidstvo se stává konkrétní vnější realitou, i když donedávna byla vnímána jen vágně. Všichni jsme byli součástí jakýchsi nadosobních celků: národů, profesních spolků, církví nebo zájmových sdružení. Ten nejvyšší nadosobní celek, kterému se říká lidstvo, byl přece jen pro většinu z nás neurčitou abstrakcí. Pandemie má přímo v názvu představu, že lidstvo je nejvýznamnějším nadosobním celkem, i když každý z nás k němu patří zvlášť , třeba i v karanténě.

Smrtelné nebezpečí nehrozí jednotlivě každému z nás, nýbrž celému lidskému druhu, a to nás účinně propojuje, i když jsme navzájem odděleni hranicemi, zdmi a izolačními přepážkami infekčních pokojů. Opouštíme kulturu hlučných hromadných shromáždění a osvojujeme si kulturu introspekce a odstíněnější komunikace.

Přepadení viry

Společenská atmosféra posledních let byla až po okraj naplněna předtuchou velké války. Každý chápal, že prakticky není o co válčit a není, kdo by s kým válčil. Přesto se zdálo, že mírová doba se vyžila až k neúnosnosti. Nikdo na ni už nebyl zvědav. Vnitřní pnutí dostoupilo vrcholu, po němž se znudění lidé začínají navzájem požírat – jen tak, aby řeč nestála.

Všichni si pokládali otázku: co asi tak může odvrátit novou světovou válku nebo aspoň od ní odpoutat naši pozornost? Musí to být něco, co nás přesahuje, co nás všechny děsí svou nevídanou cizotou. Nejlepší by bylo, kdyby přiletěli mimozemšťané.

 Místo nich nás přepadly viry. Svým způsobem mimozemšťany připomínají, jsou také takovými zelenými mužíčky s tykadly na hlavě. Rozpoutaly proti nám novou světovou válku – první, která lidstvo spojuje, nikoli rozděluje. Možná, kdyby španělská chřipka udeřila vpředvečer 1. světové, nikoli v jejím závěru, válčit by se nemuselo vůbec. Je to účinný způsob biopolitického očkování mas.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější