Ujetě tloustnou - všechny ty rodiny s pocitem, že je teď spojuje něco víc. Jsou Vánoce. Skrz zuby si procedí ty nejlaskavější pozdravy a usmrkanýma rukama si potřesou, jak ti leklí kapři ve vaně, kteří už s břichem nahoru zpívají koledy.
Celým bytem se nese těžce kyselý zápach, protože někdo vyhodil všechny slupky od mandarinek do koše a nechal je tam zkvasit. Vosk zapálených svíček ze zaprášeného adventního věnce pomalu stéká na ubrus.
„Děti, nejezte to cukroví!“ Protože je na ozdobu, doříkává si babička v duchu. Děti s ukňoraným výrazem pohlédnou na matku: „Ano, poslouchejte babičku...,“ babička se zavrtěla na židli, protože se jí dalo za pravdu a dostala se na chvíli do role matky.
„Mami, ale my máme hlad,“
“Tak já vám dám polívku.“
„Ale já bych chtěl chleba se salámem.“
„To nemůžeš! Neuvidíš zlatý prasátko!“ nežádaně opětuje babička místo zpocené maminky, která se snaží dodělávat poslední druh cukroví, ten devátý, protože je nemyslitelné, aby to tak nebylo.
Do kuchyně přibíhá otec. Slyšel o salámu.
„Co, děti... Viděly jste už zlaté prasátko?” Tatínek ho už viděl. Ráno si dal tláču, po obědě tláču a do břicha by si nejradši natlačil další tláču.
„Ne, neviděly, ale kvůli něčemu takovýmu nebudem hladovět. Máme hlad!“
Otec, spokojený sám se sebou, se otočí zády a nahne nad lavorek s bramborovým salátem. za potlesku neomaleného mozku zabořuje prsty do salátu. Ještě jednou to zopakuje. Olízne si prsty.
“Musíte ještě počkat,” kouzelně se ušklebí a rozhazuje rukama jak ten nejchytřejší.
“Stejně se ničeho nedočkáme. A to je každej rok! K večeři dostaneme párek s chlebem, ale ráno jsme si párek dát nemohli. Zlatý prase taky neuvidíme.”
Kuchyní se rozhostí ticho. Sněží tmou a v ulicích si lidé rozsvítí ozdoby jako známku toho, že v nich ještě zůstala jiskra a nadšení z očekávání.
Večer celá ta rodinná harmonie končí v dárcích, cukroví, salátu a v myčce na zamazaném nádobí.
