Hop, hop, hop. Klokan Vendelín překonal svodidla vyprázdněné dálnice a přes kořeny holých stromů doskákal k potůčku. Byl Štědrý večer, ale to vačnatec i přes svou vychytralost nevěděl. Cítil jenom poryvy studeného vichru a otřásl se pokaždé, když mu na kožich dopadla sněhová vločka. Oproti vyhřátému pelíšku, kde se o něj panička starala, se mu chladné počasí Vysočiny ani trochu nelíbilo. Takhle si svůj dobrodružný útěk nepředstavoval.
Napil se studené vody z potoka. Náhle zbystřil smysly a pozoroval setmělý les. Ticho vánoční noci přerušilo zapraskání větviček.
Beztak to je zase jedna z těch otravných lišek, pomyslel si Vendelín a už chtěl hopkat dál, když vtom z křoví vyskočil další klokan. Omyl! Vendelín si tlapkama protřel oči. Před ním stála ta nejkrásnější klokanice, jakou kdy spatřil. Vlastně to byla první klokanice, jakou kdy spatřil, neboť na matku měl jenom pár mlhavých vzpomínek z kapsy.
„Já jsem klokan Vendelín. Splnil jsem si klokaní sen a skáču, kde se mi zlíbí,“ zahrčel vačnatec.
„Já jsem klokanice Káča. Taky na útěku. Už půl roku,“ představila se samička.
Opatrně se očichali a klokaní řečí se domluvili, že dnešní noc stráví spolu. Doskákali do hlubin lesa, kde mezi zmrzlým listím stál zvláštně ozdobený smrček. Z větviček visely mrkve, jablka a oříšky.
„Co to je? Není to past?“ ptal se Vendelín, jemuž se nechtělo zpátky do výběhu.
„Neboj. To zdobily děti pro zvířátka v lese,“ odpověděla Káča, jež s tímto zvláštním světem měla více zkušeností než on. „Už jsem pár takových viděla cestou.“
Dvojice klokanů se vrhla na zvláštní hostinu. Vendelín se v duchu podivoval, jak kouzelný tento večer je. Když dochroustali mrkev a oříšky, oba klokani se k sobě přitulili pod hvězdným nebem. Vendelín děkoval klokaním bohům za to, že se s Káčou našli tak daleko od vyhřátých pelíšků, které vyměnili za nepohodlnou svobodu obrovského světa.
Štědrý večer skončil, zima se přehoupla v jaro a z magické vánoční noci zůstala Vendelínovi a Káče jenom vzpomínka a trojice malých klokánků.
