Jak se vyvíjel fernet: Z „laku na rakve“ se stalo čtrnáct hořkých bylin v nové lahvi | Reflex.cz
nahoru

Jak se vyvíjel fernet: Z „laku na rakve“ se stalo čtrnáct hořkých bylin v nové lahvi

Darina Křivánková16. června 2019 • 15:00
Jak se vyvíjel fernet: Z „laku na rakve“ se stalo čtrnáct hořkých bylin v nové lahvi
foto: Fernet Stock

Říkávali jsme mu „lak na rakve“. Zatímco my, holky, jsme si za účelem většího odvazu objednávaly v hospodě becherovku, fernet byl spíš pro chlapy, přesněji pro velký chlapy. Zkrátka pro ty, kteří už se k jeho osobité hořké chuti propili. A přestože jsem od středoškolských pijatik ochutnala lecjaký jiný alkohol, fernet je tu pořád. Jen se na něj dívám trochu jinak.

Na rovinu přiznávám, že mě fernet začal chutnat ve chvíli, kdy získal citrusovou příchuť, a hlavně, když se začal míchat. Fenomén bavorák považuju za nesmrtelný a jedinečný. A to nemluvím o hipsterském upgradu, kdy se do bavoráku lupne ještě shot kávy. Tahle kombinace postaví na nohy i mrtvého. A pak že to je lak na rakve.

Ostatně „postavit na nohy“ bylo záměrem italských mnichů, kteří před dvěma sty lety začali hořké nápoje z bylin vyrábět. Říkali jim fernet, což znamená hořký. V polovině 19. století pak jeden milánský lékař přišel s konkrétní recepturou. Jeho lék na žaludeční potíže se úspěšně šířil po lékárnách. A kupovali si ho i ti, kteří se žaludkem žádné potíže neměli, prostě jim chutnal. Medicína získala takovou oblibu, že se její výroba přesunula do lihovarů a začala se prodávat masově.

Z Terstu do Plzně

Pokud si budeme chtít srovnat letopočty, tak si zapíšeme rok 1884, kdy v italském Terstu zakládají Lionello Stock a Carlo Camis firmu Distilleria a vapore Camis & Stock. Terst si zvolili díky výhodnému námořnímu spojení s obchodním světem, tehdy byl největším přístavem rakousko-uherské monarchie. V roce 1920 ovšem vstupuje do hry mladá Československá republika, kam Stock stěhuje svůj podnik z přece jen válkou velmi zasaženého severu Itálie. Trvalo sedm let, než plzeňskou destilérku opustila první láhev fernetu, ale stály za tím nějaké obchodní věci, jimiž není třeba se zdržovat. Podstatné je, že Lionello Stock vytáhl ze sejfu rodinnou recepturu, nashromáždil potřebných 14 druhů bylin a fernet začal novou kariéru.

Období 1928–1937 se označuje za zlaté časy fernetu, nebyl drahý, ale chutnal i smetánce. Za války zachránil minimálně jeden život, konkrétně mistru destilatérovi Arnoštu Millerovi, který znal recepturu. Ač byl židovského původu, zůstal vedoucím výroby až do osvobození Plzně 3. americkou armádou pod velením generála Pattona. Lionello Stock se do čela svého podniku vrátil po válce už jen na rok, nicméně zůstal vlastníkem práv na užívání tradičních ochranných známek Stock a Fernet Stock. Přesto povolil, že na území Československa se může značka používat bezplatně. A tak se stal fernet oblíbeným pitím proletářů, univerzitních profesů i disidentů. A nic na tom nezměnila ani sametová revoluce, respektive změnila k lepšímu pro fernet: od revoluce do roku 1997 se produkce zvýšila o 500 %.

Dnes je díky obratnému marketingu fernet pořád v kursu, přestože už je u nás k mání, respektive k pití, skutečně takřka všechno. Jsme národ poměrně konzervativní, a když na to přijde, hledíme na tradice. Co na tom, že fernet je dílem nějakého Itala, hrdě ho považujeme za náš. Teď už ho naléváme z nově designované hranaté láhve, která vystřídala retroflašku. A velmi často ho také mícháme – je to zábavné, chutná nám to a dělá to dobře našemu zažívání. Inu, 14 bylin je 14 bylin.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější