Kradlo se vždycky a všude, výjimkou není ani NHL. Jarda přišel o brusle, což ho mrzelo víc, než kdyby mu sebrali peníze. Aby taky ne, vždyť tou dobou byl nejlépe placeným hráčem týmu! Toto a ještě další informace ze zákulisí nejlepší hokejové soutěže se dočtete v březnovém dílu 21 let starého deníčku, který Jágr pro Reflex psal a který budeme vydávat i po zbytek tohoto týdne.
Pokračování 2 / 5
8. 3. 2001
Občas se ke mně dostane z domova zpráva, že někde vykradli hokejovou kabinu, a lidé se mě ptají, zdali by se něco podobného mohlo stát i v NHL. Mohlo. Pepa Beránek mi před týdnem vyprávěl o tom, jak se jednou, ještě v Edmontonu, vrátil po tréninku z ledu a našel své spodní prádlo na podlaze. "To je divné, přece nejsem takový bordelář," řekl si a podíval se do kapsy u kalhot. Kdysi v ní byla peněženka. Pepa šel za vedoucím mužstva. "Nechci dělat zmatky, ale chybí mi peněženka. Možná že jsem ji zapomněl doma, ale to se mi nezdá moc pravděpodobné," dodal a za chvíli přišli další hráči s podobným problémem. Bylo to jasné, v kabině řádil zloděj.
Občas se něco podobného stane, když se mužstva stěhují do nové haly, do kabin pak má přístup téměř každý včetně těch, kteří je vybavovali. Ztráta peněz v hotovosti ale ani tak nemrzí, stejně u sebe nenosíme velké částky. Nejhorší je rušit různé telefonní a kreditní karty. Pepa říkal, že ještě půl roku po tomto incidentu se někdo pokoušel koupit si na jeho ukradenou kreditní kartu zboží. Mně někdo kdysi sebral brusle. To bylo období, kdy jsem s nimi měl velké problémy a zkusil jsem snad patnáct párů. Žádné nebyly ideální a všechny jsem je měl na hromadě kolem svého místa. Pak mi jedny padly, hráli jsme v Hartfordu, udělal jsem tam asi čtyři body a pak jsme hráli doma.
Přijedu na stadión a brusle nikde. Dovedete si představit, jak jsem řádil. Brusle se ale nakonec našly. Každý zápas, který teď hrajeme venku, je vyprodaný. To není nic divného, když teď nastupuje Mario. Když si objednáváme lístky pro známé, děláme to přes Johna Weldayho. Ten potom oznámí celkový požadavek a každý už si lístek vyzvedne. Když tuhle mluvil s pořadateli, řekli mu: "Pan Lemieux tady však už má požadavek na dva lístky, mám je přepočítat?" John šel za Mariem. "To je nesmysl, o ničem takovém nevím." Nakonec se ukázalo, že to "milovník hokeje" vymyslel náramně.
Bez jakýchkoliv skrupulí zavolal do pokladny, řekl, že je známý Maria Lemieuxe a chce dva lístky. Když se ho zeptali, jak je bude platit, odpověděl celkem logicky: "Napište to jako obvykle na klub." Kdyby se Maria nezeptali, tak mu to prošlo. Takhle už na něj policisté čekali před pokladnou, a když si lístky vyzvedl, zdvořile si vyzvedli zase oni jeho. Dnes jsme se dostali od hokeje trochu stranou, příště si ho užijeme více.
Pokračování 3 / 5
15. 3. 2001
Je to celkem zajímavá situace. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, se u nás nemluví téměř o ničem jiném než o přestupech. Jenže vy už víte, jak to všechno dopadlo, takže nevím, jak se k tomu postavit. Mluvilo se také o mém odchodu. Ne snad v souvislosti s výkonem, alespoň doufám, ale vzhledem k tomu, že jsem nejlépe placeným hráčem mužstva. Pokud chce Mario udržet pro příští rok hokejisty, kterým končí smlouva, musí něco dělat. Jisté je, že takhle spolu hrajeme naposledy. Rozpočet týmu na příští rok by snad musel být dvojnásobný, aby si klub mohl dovolit nás tady všechny udržet. Takže jsem sám zvědav, jak to všechno dopadne.
Ve Washingtonu poprvé nenastoupil Mr. Hej. Mluvím samozřejmě o Mariovi. Když jste s ním na ledě, pořád si říká o přihrávku. Sotva dostanu puk, už slyším: "Hej, hej." Vůbec nemám možnost s pukem nic udělat, hned posílám přihrávku tam, odkud slyším to jeho "hej". Problémem je, že to slyší i protihráči, a vědí tedy, kam se postavit. Vzhledem k nepřítomnosti Maria se přesilovky hrály tentokrát po mé straně, takže jsem získal nějaké body. Když je na ledě Mario, tak se všechno hraje přes něj a já se cpu více k brance. Novináři se mě ptají, jak to, že zase dávám branky.
Abych pravdu řekl, už mě napadlo, že bych kanadské bodování nemusel vyhrát. Sakic mi hodně utekl a už jsem moc nevěřil tomu, že ho chytím. Měl jsem však štěstí. Někdy se do branky nemůžete trefit, jindy to tam padá skoro samo. Navíc jsme hráli proti mužstvům, jejichž styl mi vyhovuje. Dařilo se mi i proti obrannému Washingtonu, i když jsme dvakrát prohráli. Ale bylo to těsné. Navíc jsme v jednom zápase mohli v závěru i vyrovnat. Došlo k trochu komické situaci. Před brankou nastala klasická trma vrma. Straka tečoval puk, který šel do břevna. Kolzig už byl venku z branky, když se Stračenovi povedlo znovu se k němu dostat a vrátit ho před branku. Tam byl Hrdina úplně sám, ale washingtonskému brankáři se podařilo ještě strčit na čáru rukavici. Bylo to neuvěřitelné. Kolzig byl totiž celým tělem za brankou, před ní jenom vystrčil ruku s lapačkou. A Honza ho do ní trefil.
Neviděl jsem přesně, kdo střílel. Ptal jsem se proto Langa. "To jsi byl ty?" Lanýž, který hraje v poslední době skvěle, si mě změřil, jako by otázce vůbec nerozuměl, a pak trochu udiveně a zároveň pobaveně utrousil: "To by asi dopadlo jinak, ne?"
Pokračování 4 / 5
22. 3. 2001
Zůstávám v Pittsburghu. Všichni jsme to přežili, nikdo se nemusel balit. Navíc jsme získali Frantu Kučeru, který nevěřil, jak uvolněná atmosféra u nás panuje. Už jsem se o tom několikrát zmínil, že většina hráčů NHL by asi nejraději hrála v Pittsburghu. Takovou volnost by jinde neměli. "To jsem ještě nezažil, co se tady děje před zápasem," povídá Franta Kučera. Ani se mu nedivím. Do kabiny dorazil Bobby Dollas, který za nás dříve hrál.
Otevřel dveře a povídá: "King is back." Pak si sedne ke Strakovi a vysvětluje mu: "Marty, víš vlastně, proč jsem se vrátil? To si Craig Patrick jednoho dne sedl a položil si otázku, co asi Pittsburghu nejvíce chybí. Pak se plácl dlaní do čela a sám si odpověděl. No přece Bobby Dollas. A tak jsem tady." Dollas s Bergevinem vytvoří určitě nejlepší komickou dvojici v NHL. Hráli jsme s Islanders v oslabení, Kovaljov vzal puk, začal s ním kroužit a minutu ho nikomu nepůjčil. "Dobrá práce," říká mu Bergevin, "stačil jsem dvakrát vystřídat." V Pittsburghu jsou trochu zklamáni z toho, že mužstvo není výrazně posíleno.
Novináři vyčítají Patrickovi, že poslední dobrý "trejd" udělal před devíti lety. Někdo z legrace povídal, že Craig měl připraven skvělej "trejd", ale spletl si den a nestihl uzávěrku přestupů. V poslední době jsme nehráli moc dobře. V New Yorku to bylo dokonce hrozné a Hlinka to v poslední třetině změnil. Poslal mě ke Strakovi a Langovi a Kovyho dal k Mariovi. A dokázali jsme to otočit. Pokusili jsme se o totéž i v zápase s Islanders. Mario ke mně přišel a říká: "Co kdybychom to zase přehodili?" "Proč ne," odpověděl jsem. Tak zašel za Hlinkou a já šel zase ke krajanům. Ale nepomohlo to. Hráli jsme dokonce ještě hůře. Když už jsem začal s přestupy, tak jimi také skončím. Všem se nám ulevilo.
V mužstvu panovalo takové zvláštní napětí. Každý věděl, že se může stát cokoliv. Normálně trénujete, pak přijdete do kabiny a tam na vás čeká generální manažer se slovy: "Děkujeme za vaše služby, hodně štěstí v novém působišti." Já jsem nic takového zatím nepoznal, ale co nebylo, může být. Dokonce už tady z legrace prohlašuji, že jsem dal svůj barák na "sale". Kdosi se mě ptal, na kolik procent jsem si myslel, že mě vymění. "Na nula procent," odpovídal jsem. A když se ptají, jak to vidím v létě, tak říkám: "Na takových devadesát. Vlastně ne, počkejte. Na devadesát pět."
Pokračování 5 / 5
29. 3. 2001
Dopadl jsem tvrdě na zem. Jak v kanadském bodování, tak i v New Yorku. Z létání nemám strach. Nebo jsem až dosud neměl. Za celý rok jsem tolikrát ve vzduchu, že mi to už ani nepřijde. Letadlo ještě ani není ve vzduchu a já už, pohodlně uveleben, dávno spím. Nevadí mi ani turbulence, ani když v důsledku špatného počasí musíme kroužit nad letištěm a čekat, až nás přijme. Ale teď jsem měl nahnáno.
Připravovali jsme se na přistání v New Yorku, na letišti La Guardia. Tam je vždycky šílený vítr, pilot letoun nakloní a v tom momentě to s námi obyčejně začne lomcovat. Když jsme přistávali, zdálo se mi, že pilot ještě neměl letadlo úplně srovnané, když jsme se dotkli přistávací dráhy. Ozvala se hrozná rána. V první chvíli jsem si myslel, že letadlo vybuchlo. Naštěstí to byla jenom prasklá guma, ale i tak mi to stačilo. Od této chvíle budu při každém přistání určitě nervóznější než dříve. Nechápu, že si někdo létá jen tak.
Mario má svoje letadlo, ale to pilotuje profesionál. Ale třeba Alexej Kovaljov si sám létá jen pro zábavu. Třeba po tréninku ho napadne, že by si mohl na večeři doletět do New Yorku. Sedne do letadla a za chvíli je tam. Přistane, odjede do města, nají se a frrr, zase zpátky. Hezký koníček, ale já mám raději bezpečnější. Bezpečná ovšem není ani moje pozice v čele kanadského bodování. Přímo naopak. Sakic už je přede mnou a budu mít hodně starostí Art Ross Trophy získat. Snad k tomu pomůže změna v útočných řadách. Už dlouho jsem to zase chtěl zkusit s Honzou Hrdinou. Kevin Stevens mi tak úplně nevyhovuje, i když je to dobrý hráč. Ale hraje trochu jiným stylem, a navíc naše lajna hrála jenom dopředu.
Zašel jsem za Mariem a promluvili jsme si o tom. "O.K.," řekl Mario. "Zkusíme to tedy jinak, já budu hrát s Kevinem a ty s Hrdinou, uvidíme, jak to půjde." Šli jsme za Hlinkou a on s tím souhlasil. Nepochybuji o tom, že když nám to nepůjde, že nás kouč dá zase spolu dohromady, ale v tuto chvíli hrajeme každý v jiné řadě. Má to jednu výhodu. Nejlepší řada soupeře obyčejně hlídá náš nejlepší útok, a když máme tři vyrovnané řady, je to pro každý tým určitě obtížnější. S Mariem se pak potkáme zase až při přesilovce. Nebo někdy na střídačce.
