Neuměly jazyky. O takzvaném západním světě nevěděly nic. Od mámy byly dosud maximálně pár desítek kilometrů daleko, na pionýrském táboře. Jenže dobrodružná povaha a ambice rozhodly a režim povolil: československé holky ze socialistického tábora vyrazily směr Paříž. A pak Londýn. A potom New York. V devadesátých letech tuzemské krásky dobyly svět. Bez Instagramu, plastických operací a drogových skandálů.
Do Paříže jsem odešla v září 1989, ale hned v listopadu jsem byla zpátky. V Paříži jsme s holkama platily za neuvěřitelné exoty, chodili se na nás dívat, jak vypadáme, co jíme a tak. Bylo kolem nás haló ve stylu ,ááááá, přijely holky zpoza železné opony!‘, takže se o nás tehdy začala zajímat francouzská televizní stanice Canal+. Chňapli mě a Terezu Maxovou a Pavlínu Němcovou a přijeli nás v Česku točit v našich domácích prostředích. Já byla z ryze nekomunistické rodiny, tatínek byl dělník, dělal v uhelných dolech, to se jim líbilo…“
Takhle v Reflexu vzpomínala před rovnými pěti lety na svou předrevoluční pařížskou eskapádu Eva Herzigová (46). Dnes šestačtyřicetiletá modelka a herečka tehdy, přes maminčinu nevoli, odjela v pouhých šestnácti letech z Litvínova do Paříže spolu s Terezou Maxovou. Chtěla prý procestovat svět, ne se stát topmodelkou. Se svou dokonale pravidelnou, oblou tváří, blonďatými vlasy a slovansky plnými tvary se ovšem brzy stala jakousi východní verzí Marilyn Monroe a byla na roztrhání, ačkoli se tou dobou výrazně měnil ideál krásy. Jedinečné, výrazné zralé ženy začala během devadesátých let na popud západních módních návrhářů na molech válcovat skvadra o generaci mladších hubených, vzájemně zaměnitelných dívek. Češky se stihly etablovat jen tak tak.
Eva Herzigová zvítězila na jaře roku 1989 v pražském castingu francouzské agentury Madison Models a odjela 1. září téhož roku rychlíkem z hlavního nádraží do Paříže, jak vzpomíná Tereza Maxová, která v tom vlaku štěstí a naděje seděla s ní. Bydlely pak v apartmánu s majitelkou agentury, která obě dívky posílala na jazykové kursy i na castingy, oblékala je. A díky čemu se prosadily mezi stovkami podobných dívek? Pomohla jim krása, slovanský původ i povahové rysy. „Eva byla nesmírný extrovert,“ vzpomínala na podzim roku 2014 v Reflexu Milada Karasová, někdejší československá manekýna a posléze tuzemská nejúspěšnější hledačka modelek. „Pořád se smála a vůbec se nebála. Jednou mi třeba vyprávěla: Přišla jsem na casting a zdál se mi moc dlouhej, tak jsem si od nich vzala zpátky svůj book a šla pryč.“
Hello boys!
Eva Herzigová brzy začala zdobit titulní strany módních časopisů a posléze i podstatně větší plochy: v roce 1994 se objevila na billboardech v push-up podprsence značky Wonderbra vedle nápisu Hello boys – Ahoj, kluci. Byla nebezpečně sexy, a to doslova; reklamní kampaň prý způsobila několik „ťukaček“ a dalších autonehod, protože Evin dekolt skýtal mnohem lepší podívanou než silnice před autem. Předváděla pak pro Versace (poprvé už v roce 1992) i pro Chanel, pak přišla kampaň pro Calvina Kleina nebo prestižní kalendář Pirelli…
Stylizace do naivní krásky vydržela „Marilyn Východu“ možná deset let. Pak se Eva Herzigová stala sama sebou – ostře řezanou, velmi štíhlou dámou střežící si soukromí. Image „holky z plakátu“ nevratně narušila série snímků z roku 1997 s názvem The Butcher (Řezník), když Mario Testino (mj. dvorní fotograf princezny Diany) vyfotil Evu s krátkým tmavohnědým mikádem pro popkulturní měsíčník The Face jako vražedkyni v zakrvácené zástěře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
