Až řeknu teď, zrušíte Sovětský svaz, vzpomíná na sametovou revoluci výtvarník Jaroslav Róna | Reflex.cz
nahoru

Až řeknu teď, zrušíte Sovětský svaz, vzpomíná na sametovou revoluci výtvarník Jaroslav Róna

Jaroslav Róna17. listopadu 2019 • 17:00
Až řeknu teď, zrušíte Sovětský svaz, vzpomíná na sametovou revoluci výtvarník Jaroslav Róna

Jaroslavu Rónovi bylo v roce 1989 dvaatřicet let. V září se po mnoha letech dostal na Západ, s přáteli, Kryštofem Trubáčkem a Alešem Najbrtem, cestoval po Itálii. Přespávali na plážích a na vinicích a ráno se vrhali v místních kavárnách na noviny a hledali, jestli už to prasklo. Prasklo to o tři měsíce později. Výtvarník, stejně jako mnozí další, zůstal na Národní třídě uvězněný mezi dvěma policejními kordóny a proběhl se svou budoucí ženou Emou pendrekovou „bicí“ uličkou.

„Po zprávě o smrti Martina Šmída, která se druhý den roznesla po Praze, se Tvrdohlaví (výtvarná skupina, jejímž členem Jaroslav Róna byl; pozn. red.) sešli v galerii U Řečických s výtvarníky kolem Revolver Revue a tam jsme se rozhodli, že zabereme Mánes, což bylo sídlo Svazu výtvarných umělců. Normálně jsme tam napochodovali a řekli: Končíte! Už předtím jsme se jako skupina Tvrdohlavých vůči oficiálnímu komunistickýmu establishmentu vymezovali a snažili se ho nabourat, ale naše aktivity byly pořád jenom v kulturní rovině. Teď jsme přišli jménem revoluce. A ti chlápci v kvádrech si poslušně všechno sbalili a zmizeli. Zůstaly po nich jejich sekretářky, které nám vařily kafe, a změna se jim zjevně zamlouvala.

Do Mánesa za námi okamžitě dorazilo strašně moc lidí, hlavně výtvarníků všeho věku a taky studentů z Hollarky a Umprumky, a začala nekonečná směna. Byli jsme propojeni s galerii U Řečických, kde probíhaly první schůzky disidentů s oficiálními strukturami, takže jsme drželi prst na tepu doby. Bylo potřeba šířit myšlenky rodícího se Občanského fóra. Posílali nám texty a my jim dávali grafickou tvář a distribuovali je. Jak se ukázalo, Mánes, veliká výstavní síň se zázemím, pro to byl ideál­ní. Hned u vchodu, kde bývala šatna, ležely na pultě vyrovnané stohy plakátů a letáků, které jsme tajně tiskli a pro ně si jezdili studenti z celé republiky.

Systém výroby a distribuce a vůbec toho, jak to tam celé fungovalo, vymysleli, myslím, bratři Cabanové. Jakkoli to dnes vypadá neuvěřitelně, byli jsme odkázáni pouze na pevné linky. Na každém telefonu někdo seděl a zapisoval vzkazy pro ostatní, městem běhaly spojky, tehdy jsme si to jinak ani neuměli představit. Měli jsme několik prvních počítačů, které sehnal Zdeněk Lhotský spolu se členy kroužku mladých počítačových nadšenců, což byli kluci od třinácti do patnácti let, kteří už tehdy s počítačem uměli. Dělali na něm grafické podklady pro tiskárny. Výtvarníci a grafici byli napojeni na velkou tiskárnu Svoboda na Letné, která ve dne tiskla běžnou produkci a v noci pro nás. Abych byl mobilní, koupil jsem si v Radotíně v autobazaru žigulika kombi a noční Prahou jsem pak vozil plný auto plakátů do Mánesa, odkud se distribuovaly dál.

Spousta lidí nám přinesla do Mánesa klíče od svých aut, která nechali stát na náplavce. Odsud vyjížděli emisaři po celé republice, hlavně herci a studenti, aby lidi mimo Prahu informovali o tom, co se vlastně stalo. Vypracovali jsme itinerář výjezdů, často jsme reagovali na požadavky a prosby o povzbuzení a informace. Měli jsme kontakt na Národní divadlo a na Činoherák. V dohodnutou hodinu přišel herec, řidič si vzal jedno z aut, a když přijeli zpět, vrátili i klíčky od vozu.

Současně jsme do krajů vyváželi plakáty a texty, které bylo nutné šířit. Byli jsme ve spojení se stávkujícíma školama po celé republice, kde ve třídách seděli studenti a studentky a na psacích strojích přepisovali letáky pro OF.

Na jednu z misí jsem vyjel s kamarádem, výtvarníkem Petrem Jarešem, autem jeho otce do Hradce Králové. Naším úkolem bylo uvést do stávky tamní tiskárnu, protože Petr tam měl kontakty. Cestou nás zastavili policajti, prohledali auto, ale letáky v sedadlech nenašli, tak nás pustili. Nejdřív se na nás dělníci z tiskárny dívali nedůvěřivě, jako by chtěli říct: Proboha, co to tam v té Praze děláte, ale když jsme jim pustili videokazetu s mlátičkama na Národní, otočili. V tu ránu byla tiskárna ve stávce, protože „naše děti nikdo bít nebude“. Já zase hned potom inicioval stávku v Kaře Trutnov, díky kamarádu Jardovi Hugovi Kaválkovi a jeho ženě. Ta kazeta z Národní dělala divy!

Taky za mnou jako za členem vedení propagačního centra Mánes přišli restaurátoři, že ministerstvo kultury dalo souhlas, aby se vyvezly nějaké gotické artefakty na aukci v Sotheby’s v Londýně. Protože se nám to zdálo podezřelé, z moci revoluce jsem napsal a vydal lejstro, kde jsem rozhodnutí ministra kultury zrušil. Restaurátoři papír odvezli na letiště a vývoz zarazili. Podle mě to už tehdy byla soukromá iniciativa – pokus rozprodat majetek státu.

A pak jednoho dne přišla zpráva, že Mánes zaberou vojáci. Zvažovali jsme ozbrojenou obranu, jakkoli prosklený kvádr Mánesa nebyl pro boj zrovna ideální. Já byl tehdy hrozně radikální a přišlo mi, že když je revoluce, tak se prostě bojuje. Volal jsem Václavu Marhoulovi, který stál v čele revolučního výboru na Barrandově, jestli nemají zbraně, a on řekl, že jo, že právě zabrali sklad Civilní obrany. Naštěstí z toho nakonec sešlo, myslím, že by nás zničili během pár minut.

Zvláštní kapitolou byl osud Svazu výtvarných umělců. Do Sjezdového paláce v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště; pozn. red.) se svolala obrovská schůze, na kterou dorazilo šest tisíc lidi, a my jako revoluční výbor jsme si dali za úkol Svaz zrušit. Problém byl v tom, že valná hromada musela odhlasovat vlastní zrušení. Nikdo z nás členem Svazu samozřejmě nebyl. Spousta lidí v diskusi líčila své trable a křivdy, bylo to nekonečné, pořád se nic nedělo a blížil se čas uzavření sálu. A tak jsem si vzal mikrofon a pevně prohlásil: Jsme tu proto, abychom zrušili tuto organizaci, která nás ovládá a uzurpuje si právo o nás rozhodovat. Takže až řeknu teď, zvednete ruku a zrušíte Svaz. Raz dva tři teď. Šest tisíc lidí zvedlo ruku a bylo po všem. Tehdy jsem si uvědomil, jak snadné je ovládat lidi a jak je to ubohé a nebezpečné, když to někdo zneužije.

Možná i proto jsem se po revoluci v žádných společensko–politických záležitostech neangažoval a držel se svého malířsko–sochařského kopyta.“

Jaroslav Róna




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější