Život císaře Karla IV.: Boj o život v Itálii, oslavy na Karlštejně i řešení rébusu s dědicem trůnu | Reflex.cz
nahoru

Život císaře Karla IV.: Boj o život v Itálii, oslavy na Karlštejně i řešení rébusu s dědicem trůnu

Vladimír Mertlík12. října 2019 • 13:20
Život císaře Karla IV.: Boj o život v Itálii, oslavy na Karlštejně i řešení rébusu s dědicem trůnu

Poté, co stabilizoval situaci v Čechách, nezapomíná Karel jako římský král ani na své zájmy ve Svaté říši římské. Úspěšně rozšiřuje državy českého krále na západ od hranic směrem k Norimberku. Z části území Horní Falce v severním cípu Bavor a z dalších, získaných později vytváří zemi s názvem Nové Čechy, jíž procházela důležitá spojnice mezi Norimberkem a Prahou zvaná „die Goldene Strasse“ – Zlatá stezka. Správním centrem se stal Sulzbach, na jehož hradě sídlil králem jmenovaný zemský hejtman a fungovala královská kancelář.

Historické stopy najdeme v Sulzbachu dodnes. Na domě, kde přenocoval Mistr Jan Hus při cestě do Kostnice, lze nalézt pamětní desku, a když se k domu, stojícímu vedle městské radnice, obrátíte zády, upoutá váš zrak na zdi podkroví protějšího domu Zur Krone erb s českým lvem mezi dvěma erby s říšskými orlicemi. Rohový arkýř místního kostela pak zdobí socha sv. Václava v životní velikosti. Právě zde zahájil Karel kampaň za císařskou korunou, o které jsem psal v článku nazvaném Karel IV. absolvoval půlroční pouť do Říma za císařskou korunovací. Stihl toho během ní opravdu hodně. Městskou bránu Sulzbachu, kterou se průvod budoucího císaře do Říma vydal, zdobil již tehdy spolu s říšským a bavorským erbem i erb český. Když jí Karel projížděl, věděl, že se pouští na těžkou, dobrodužnou a nákladnou cestu.

Císař jen těsně unikl smrti

Úspěchem chtěl Karel vystoupit ze stínu Jana Lucemburského a získat triumfy, na něž otec nedosáhl. Na svátek patrona českých zemí, svatého Václava 28. září 1354 byl přesvědčen, že nastala pravá chvíle. Karlův průvod i ozbrojený doprovod vyrazili na Řím. Další měsíce a roky měly ukázat, zda jeho přesvědčení bylo oprávněné. Přes potíže a dramatičnost cesty byla Karlova pouť za císařskou korunou triumfem. Od císařské korunovace Karel začal užívat v císařském titulu jméno s pořadovým číslem Čtvrtý, tedy Karolus Quartus. Tím chtěl zdůraznit svůj původ z rodu Karla Velikého. Již během korunovačního dne podepsal nový císař řadu důležitých listin a dokumentů. Nejdůležitější byla pro země Koruny české Inkorporační listina určující zmíněná získaná panství v Horní Falci a práva, která v nich může český král užívat.

„To nám to pěkně začíná,“ řekl si zřejmě nový císař na zpáteční cestě po příjezdu do Pisy. Spory severoitalských rodinných klanů zde totiž mezitím znovu přerostly v ozbrojené střety a obavy bojujících stran, ke komu se císař přidá, činily situaci ještě dramatičtější. Po Pise kolovaly i poplašné zprávy o možném vymanění se sousední Luccy – císařova milovaného města – z područí Pisy. Chaos nakonec našel ventil v útoku na samotného císaře! V blízkosti kostela Santa Maria della Spina na břehu Arna si jen se štěstím Karel i jeho nejbližší doprovod zachránili holé životy! V noci z 19. na 20. května 1355 vypukl v paláci představitelů města, kde byl císařský pár ubytován, požár. Karel a Anna stačili opustit hořící budovu, která byla zároveň skladem městské munice, jen ve sporém oblečení. Nutno přiznat, že záměr ubytovat císařský pár na takovém místě byl podivuhodný. Následkem paniky po vypuknutí požáru bylo rozšíření pověstí, že šlo zřejmě o atentát a že: „Už to začalo!“

Vzápětí opravdu vypuklo povstání, v němž musel císař Karel se zbraní v ruce hájit císařovnu, svůj život i císařskou čest. Iniciátoři vzpoury se později – jak jinak než na mučidlech – přiznali k osnování spiknutí proti císařskému majestátu. Posléze sice svá prohlášení odvolali, ale i tak byly tresty neúměrně tvrdé. V odplatě bylo na příkaz císaře 26. května 1355 vydáno katu sedm mužů, z nichž tři náleželi k rodu Gambacorta. Všichni přitom patřili mezi ty, bez nichž by Karlův předešlý březnový úspěch v Toskáně nebyl možný. Město bylo potrestáno vysokou pokutou za škody způsobené císaři. Vzhledem k napjaté situaci Karel IV. z Pisy po popravě ihned odcestoval. V mnohých pisánských rodinách doufajících v císařovu oporu zanechal slzy, hořkost a zklamání. Vzpoura byla pro Karla varováním a důkazem vratkosti smluv, které uzavřel při cestě do Říma. Dál na severu Itálie si císař dokonce musel tu a tam volný průchod vynutit zbraněmi.

Narození potomka dokonalo triumf

Pospíchal, jako by chtěl problémy zanechat za alpskými hřebeny. V Pavii zanechal jen vikáře a vzápětí císařský průvod spěchal přes Augsburg dál do Norimberku. Sem dorazil Karel na počátku července, aby založením kostela Frauenkirche na místě někdejšího židovského ghetta smazal svůj někdejší souhlas s jeho vypleněním v roce 1349. Poté pokračoval tam, kde římskou jízdu začal, do hornofalckého Sulzbachu a dál do Prahy, která 15. srpna 1355 přivítala s velkou slávou císařský pár při jeho vstupu do města Strahovskou branou.

V dalších dnech provedl císař i první oficiální návštěvu na Karlštejně a uspořádal zde oslavy jmenování Anny císařovnou. S ohledem na vysokou bezpečnost, kterou hrad poskytoval, rozhodl, že ve velké, ještě nedostavěné věži, budou v budoucnosti uloženy říšské korunovační klenoty i odznaky moci. Tím dostal Karlštejn punc nejvyšší významnosti.

Začaly všední pracovní dny. Císařova snaha vydat zákoník pro České království – Maiestas Carolina – narazila na odpor. Šlechta nechtěla být vázána psaným zemským právem. Karel tedy raději od vydání ustoupil, ale nechtěl přiznat porážku, a proto prohlásil, že návrh shořel. Dokument však byl dál opisován, brzy přeložen i do češtiny a užíván při soudech jako neoficiální příručka. Hladce naopak probíhala příprava říšského zákoníku. Takzvaná Zlatá bula Karla IV. kladla důraz na vážnost sboru kurfiřtů, mezi něž patřil i český král, a na jejich práva. Cílem sepsání Zlaté buly bylo posílení vážnosti českého krále v oblastech soudního práva, financí a hlavně práva na volbu nového krále v případě vymření dynastie. Po jednání na říšském sněmu v Norimberku na podzim 1355 byl český exemplář Zlaté buly v prosinci 1356 v Metách schválen.

Všechny tyto kroky byly císařovými pojistkami pro budoucnost. Zvláště část týkající se řešení následnictví po případném vymření dynastie po meči, které do 26. února 1361 Lucemburkům skutečně hrozilo. Teprve v tento den se Karel IV. dočkal dědice, syna Václava! Až do tohoto dne visel nad lucemburským dědictvím velký otazník. Nevlastní bratr Václav, který vládl v Lucembursku, povýšeném Karlem na vévodství, byl bezdětný. Z Karlových dětí žila v roce 1355 jen dcera první manželky Blanky z Valois – Kateřina. Jedinou nadějí byla moravská větev, jmenovitě moravský markrabě Jan Jindřich. Naštěstí byl markrabě ochoten obětovat se v zájmu udržení rodu, i kdyby měl duši vypustit. A to přesto, že byl před lety bývalou manželkou Markétou Korutanskou označen za impotenta. Nicméně výsledkem této impotence bylo pozdějších šest dětí, které měl Jan Jindřich s Markétou Opavskou. Tři z nich byli dokonce synové – Jošt, Jan Soběslav a Prokop. Budiž pochválena taková impotence!

Karel se tak v září 1335 snažil zajistit Zlatou bulou nástupnictví moravské větvi, i když stále ještě i on doufal v mužského potomka. Jak bylo řečeno, jeho přání se mu splnilo o čtyři roky později 26. února 1361 narozením syna Václava. Teprve tehdy považoval císař Karel IV. svou římskou jízdu za dostatečně naplněnou.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější