Stejně jako oheň je střelný prach dobrým sluhou a špatným pánem. "Někteří pak zahřívali najednou síru, realgar a ledek s medem. Vznikl kouř a plameny a jejich ruce i tváře byly popáleny, dokonce i celý dům, kde pracovali, shořel." Tento přeložený výňatek z taoistického textu pochází z 9. století našeho letopočtu. Tehdy se u nás dobývala hradiska. Fragment svědčí o tom, že historie střelného prachu je i historií lidských omylů, ohořelých obočí, zvonění v uších, popálenin, domů v plamenech i nesčetných ztrát na životech.
Střelný prach se s největší pravděpodobností objevil poprvé v Číně (a o historii bojových umění si přečtete tady). V některých zdrojích se můžeme dočíst, že už za dynastie Han, tedy v letech 206 – 220 n. l. se k zahánění zlých duchů používaly upravené bambusové hole naplněné černým práškem. Lidé je při oslavách Nového roku házeli do ohně, což mělo za následek ohlušující rachot.
Nepraktická zbraň
Věc, která umí udělat hodně rámusu a kouře se patrně zalíbila armádě a tak vznikly "létající ohně", což byly v podstatě první rachejtle, které se odpalovaly směrem do nepřátelských šiků. Tam příliš škody nezpůsobily, jejich efekt byl hlavně psychologický a šlo o jakousi demonstraci technologické převahy.
První palná zbraň je vyobrazena na praporci z Dunhuangu (severozápadní čínské město na hranici pouště Gobi, ve které se nalézá spousta dinosauřích zkamenělin). Vypadala jako oštěp, ke kterému je připevněna trubka. Ta, naplněna střelným prachem vymetla po jeho zapálení projektil, samozřejmě za ohlušujícího rachotu a hromady kouře. Nebezpečná byla jen na velice krátkou vzdálenost a možná bylo skoro lepší ji po nepříteli hodit, než se snažit uprostřed bitevní vřavy o zapálení prachové náplně.
