Jak mohou dva slušní a veskrze bezúhonní občané, jeden jdoucí z hostince v centru města, druhý z holešovické restaurace, zabřednout do konfliktu, jenž jenom šťastnou náhodou neskončil smrtí? To dokonale ilustruje případ, který se odehrál 11. června 1898 v pražských Letenských sadech (tehdy Sadech korunního prince Rudolfa).
Vše začalo po třiadvacáté hodině, když hudební skladatel Karel Weiss vyšel z Kolářova hostince v Celetné ulici. Mířil do svého bytu v Bubnech. Přešel řetězový most Františka Josefa I. (dnes na jeho místě stojí most Štefánikův) a vystoupal k Letenskému zámečku.
Jen o málo později vyrazil pan Josef Dvořák, čalouník z Vodičkovy ulice, směrem právě opačným. Dosud hrál v hostinci U Jiříčků v Letohradské ulici kuželky a teď se ubíral kolem zámečku, aby sestoupil z Letenských sadů k Vltavě a přes řetězový most se vydal Eliščinou (nyní Revoluční) třídou směrem k Václavskému náměstí a Vodičkově ulici.
Jak je patrné, u Letenského zámečku se cesty obou protnuly. Byl to hudební skladatel Weiss, jenž se jako první obrátil na Josefa Dvořáka, čalouníka z Vodičkovy ulice, v domnění, že ho tento sleduje. Ostatně uplynul teprve týden, co hudebníka v těchto místech přepadli, a tak jednal možná až příliš podezíravě či nedůtklivě.
Také čalouník „zažil v noci na Letné již mnohou nepříjemnost“, jak konstatoval den poté tisk, a snad proto byla i jeho odpověď zbytečně prchlivá. Netrvalo dlouho a mezi oběma muži vypukl spor. Kdo koho v noční tmě sleduje a vůbec ohrožuje?!
Msta letenských kuželkářů
V tu chvíli vytáhl skladatel Weiss z kapsy revolver, jenž si po týden starém přepadení pořídil. Čalouník se dal na útěk. Vběhl do hostince U Jiříčků, kde dosud koulel, a poděšeně informoval své spoluhráče o pobudovi s revolverem. Hosté restaurace popadli hole, tyče, jednoduše, co se dalo použít jako zbraň, a vyběhli ven do Letohradské ulice.
Na jejím rohu čekal mezitím hudební skladatel Weiss na strážníka, aby ho informoval o nebezpečném muži, jenž ho v Letenských sadech ohrožoval.
Když se k němu přihnala tlupa rozvášněných hostů z restaurace U Jiříčků, hudební skladatel se vyděsil a pětkrát vystřelil. Zranil přitom nejen čalouníka Josefa Dvořáka, s nímž původně vedl spor, ale také Bohumila Voleského, majitele slévárny a strojního zámečnictví v Libni.
Soud následně rozhodl, že napadený Karel Weiss překročil meze nutné obrany, a odsoudil jej ke čtrnácti dnům vězení i náhradě lékařských výloh pana Voleského.
Tlukot srdce a záchvaty úzkosti
Takový verdikt ovšem Karel Weiss nepřijal. Odvolal se k zemskému soudu a prostřednictvím svého advokáta dr. Klumpara argumentoval: Jak měl postupovat, když na něj zaútočila velká přesila rozzuřených mužů vyzbrojených holemi a obklopila ho ze všech stran? A to v setmělé a málo navštěvované ulici? Navíc poprvé vystřelil do vzduchu, ale útočníci varování nedbali a udeřili ho do krku a levé ruky, což potvrdili lékaři, kteří hudebníka po útoku ošetřili.
„Pan Weiss měl plné právo odraziti takový nespravedlivý útok a nebyl povinen brániti se způsobem jiným. Jest v Praze znám jako hudební skladatel, i musil ukázati, že je muž; nemohl se chovati jako baba,“ pokračoval advokát Klumpar a dodal: „Kdyby byl prchal, byli by jej dohonili, neboť trpí tlukotem srdce a záchvaty úzkosti. Užil tedy obrany dovolené.“
Takové argumenty uznal i předseda odvolacího soudu, rada Pátek a skladatele zprostil jakéhokoliv trestu s tím, že „překročil sice meze nutné obrany, ale jen následkem okamžitého poděšení“.
