Třebaže jakž tak věrohodnější údaje o počtu účastníků velkých bitev a jejich ztrátách máme zhruba teprve od třicetileté války, z níž se dochovaly jmenné seznamy generálů a vyšších důstojníků některých armád, existují rovněž četná svědectví staro- a středověkých kronikářů, historiků a současníků. Svízel tkví v tom, že je při hlubší analýze nemůžeme brát vážně.
Uveďme alespoň několik nejmarkantnějších příkladů naprostých hausnumer. Tak například podle zprávy římských historiků Livia a Appiana ztratili Římané včetně svých spojenců v bitvě u Magnesie roku 190 př. n. l. méně než 400 vojáků, zatímco Syřané 53 000, tedy 132,5krát víc!
Řecký historik Plútarchos psal, že v bitvě proti Mithridatovi římský vojevůdce Sulla rozdrtil s armádou 16 500 mužů protivníka o síle 120 000 vojáků, přičemž pobil 100 000 nepřátel při vlastní ztrátě dvanácti osob. Starověcí historikové rovněž uváděli, že jiný římský vojevůdce, Lucullus, zvítězil v bitvě u Tigranokerty s pouhými 14 000 vojáky nad nepřátelskou armádou čítající čtvrt miliónu mužů, za což zaplatil pěti (!) padlými a sto raněnými. Není nutno být profesorem válečných dějin ve West Pointu, abychom pochopili, že takové „statistiky“ lze odkázat do říše bajek.
Slovutný řecký historik Hérodotos, nazývaný „otec dějepisu“, jehož Dějiny jsou prvním pokusem o filozofii dějin v historiografii, odhadoval, že perský král Xerxés vedl do Řecka armádu čítající 4,2 miliónu vojáků. Německý vojenský historik a ideolog militarismu Hans Delbrück, jenž jako první přesvědčivě vyvrátil všechny ty nesmysly o velikosti armád minulosti a jejich kolosálních ztrátách, však propočítal, že kdyby měl Xerxés opravdu takovou masu lidí, roztáhla by se asi na 3000 kilometrů, což znamená, že zatímco přední oddíly jeho vojska již navázaly bojový kontakt s nepřítelem, zadní voje by ještě vůbec nevytáhly do boje a čekaly by v Persii na druhém břehu Tigridu.
Kolik životů stály starověké války?
Kromě ztrát v jednotlivých bitvách existovaly také pokusy vyčíslit celkový počet mrtvých ve válkách. Kupříkladu Lipsius uváděl, že za sedmnáct let si druhá punská válka v Itálii, ve Španělsku a na Sicílii vyžádala životy půldruhého miliónu lidí.
Ve válkách vedených Caesarem údajně zahynulo 1 192 000 mužů jen na straně poražených, a v Pompeiových válkách přišlo o život dokonce 2 183 000 lidí. Avšak i tyto cifry je třeba posuzovat se značnou rezervou, neboť vycházejí z vědomě zveličených údajů o ztrátách v jednotlivých bitvách.
Středověk – o nic lépe
Ani z pozdějšího období nemáme právě nadbytek hodnověrných zpráv. J. P. Süssmilch psal roku 1788, že hunský vojevůdce Attila, přezdívaný „bič boží“, ztratil roku 451 v bitvě u Troyes 162 000 padlých. V raném středověku prý zahynulo v bitvě u Fontenoy roku 841 100 000 Franků, v bitvě u Merseburgu roku 933 měl zase Jindřich I. pobít 80 000 mužů. Byzantští historikové při líčení Svjatoslavovy války s císařem Cimiskem roku 970 ujišťovali, že v bitvě u Adrianopolu zahynulo přes 20 000 Rusů a pouze 55 Řeků!
Podle jednoho normanského zdroje prý anglosaská armáda Harolda II. v bitvě u Hastingsu, svedené 14. října 1066 s Vilémem Dobyvatelem, stojícím v čele francouzsko-normanského vojska, čítala 1,2 miliónu mužů, ačkoli veškerá tehdejší populace Anglie tuto číslici převyšovala pouze nepatrně. Jiný soudobý kronikář, Vilém z Poitiers, zase tvrdil, že anglosaská armáda byla tak veliká, že vypila řeku, přes niž přecházela. Třetí zdroj zmiňuje 400 000 mužů v anglosaské armádě. Hans Delbrück však soudil, že se v ní nalézalo maximálně 7000 osob.
Tato fantastická čísla se ovšem netýkala jen západní Evropy. Petr Čornej, náš přední znalec husitství, dokázal, že údaje o početnosti křižáckých armád při výpravách proti husitům jsou silně přemrštěné. Před skončením kutnohorského sněmu roku 1421 se prý druhé křížové výpravy proti Čechům zúčastnilo 200 000 Němců. Vydělíme-li toto číslo zhruba deseti, dostaneme se k přibližně pravděpodobnému počtu.
Dětmarova lübecká kronika „zaznamenala“, že polsko-litevské vojsko mělo ve známé bitvě u Grunwaldu 15. července 1410, v níž porazilo řád německých rytířů, 5,1 miliónu vojáků, i když je s jistou nadsázkou možno říci, že celé Polsko mělo tenkrát jen o něco víc všech obyvatel! V souvislosti s bitvou u Grunwaldu magdeburská kronika psala, že v ní padlo úhrnem 630 000 mužů, což by překonalo jatka u Verdunu a na Sommě. Naproti tomu podle střízlivých Hevekerových údajů čítala polská strana 16 500 jezdců, německá 11 000, kdežto polský vojenský historik Marian Kukiel napočítal 32 000 jezdců u Poláků a 20 000 u křižáků, ovšem bez množství pěchoty. Sergej Michajlovič Solovjov uváděl, že z 83 000 rytířů zahynulo přes 40 000 a 15 000 padlo do zajetí. Sílu polsko-litevského vojska vypočítal na 163 000 mužů, z nichž údajně padly jen 4000, což je nesmysl, protože v tak urputné bitvě nemohlo padnout jen 2,5 procenta celé armády. Jiní autoři se však přiklánějí k nižším a zřejmě pravděpodobnějším číslům, totiž k 18 000 padlých rytířů.
Kulikovo pole
Když už se zmiňujeme o různých bitvách, nelze vynechat slavnou bitvu na Kulikově poli z 8. září 1380 mezi ruskými vojsky v čele s moskevským knížetem Dmitrijem Ivanovičem, jenž později získal přídomek Donský, a tatarskými hordami vedenými Mamajem. Podle slov letopisců k takové bitvě ještě na širé Rusi nedošlo. Ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov, obdoba Františka Palackého, psal v Dějinách Ruska od nejstarších dob: Krev prý proudila jako voda na deset verst, koně se nemohli pro hromady mrtvol hnout, vojáci hynuli pod koňskými kopyty a tlačenice byla taková, až se lidé dusili. „Mamajevo poboišče“ skončilo totálním rozdrcením tatarských vojsk, jež se obrátila na útěk. Rusové je pronásledovali až na vzdálenost čtyřiceti verst. Je pochopitelné, že taková událost neunikla pozornosti letopisců, jejichž fantazii se meze nekladly.
Podle jedné pověsti ze 400 000 mužů zůstala naživu pouhá desetina, na obou stranách prý „padlo na místě“ až 200 000 lidí. Podle jiných zdrojů ztratili Rusové asi 30 000 a Tataři 150 000 mužů. Jenže na druhé straně je možno z jiných zpráv vyčíst, že když Dmitrij Donský spočítal po bitvě zbylé bojovníky, dospěl k číslu čtyřicet tisíc. Pokud bychom měli věřit letopiscům, podle nichž měl moskevský kníže před bitvou 150 000 mužů, pak by vycházelo, že Rusové ztratili 110 000 vojáků. Víme, že padlo patnáct ruských knížat z celkového počtu třiadvaceti, jež se účastnila bitvy.
Podle Vypravování o Mamajově boji dosáhl počet ruských bojovníků „posekaných bezbožným Mamajem“ 253 000, avšak N. S. Golicyn v prvním díle Ruských vojenských dějin právem poukázal na to, že pověstem o statisícových ztrátách nelze věřit. Stejně tak patří mezi pohádky tvrzení, že Dmitrij Donský shromáždil 150 000 mužů, když celá řada knížectví, jako například Smolenské, Nižnonovgorodské, Novgorodské, Tverské a Rjazaňské, jež bylo Mamajovým spojencem, mu vůbec žádná vojska neposlala. Navzdory všem těmto faktům je nezvratné, že bitvy u Grunwaldu a na Kulikově poli svým rozsahem a množstvím obětí přesahovaly bitvy svedené v témže období v západní Evropě.
Profesionální lháři
Někteří kronikáři se snažili zveličit, či naopak zmenšit ztráty tak horlivě, že sami sebe usvědčují ze lži. Delbrück uvádí, že podle jednoho takového Ezopa čítala křižácká armáda 100 000 mužů, přičemž jich 200 000 ztratila! Jiní bajkaři zase tvrdili, že v bitvě u Mury roku 1213 protivník přišel o 20 000 mužů, kdežto křižáci o jediného rytíře a sedm zbrojnošů!
Tyto lži se však neomezovaly jenom na starověk a středověk. Počátkem osvíceného, 18. století francouzský maršál vévoda de Villars diktoval zprávu, že se jeho armáda utkala s nepřítelem čítajícím 3000 mužů, z nichž 4000 ztratil. Když ho jeho tajemník taktně upozornil na rozpor bijící do očí, vévoda promptně snížil číslici ztrát ze 4000 na 2500.
J. Nef vzpomíná v knize Válka a lidský pokrok z roku 1950, jak zpravodajové britských listů „pozorující“ bitvy první světové války z pohodlí pařížského hotelu Ritz „zaznamenali“ přes sto miliónů (!) padlých Němců, ačkoli celé Německo čítalo na začátku Velké války 67,8 miliónu obyvatel! Je těžké zjistit, zda zpravodajové takový nesmysl vypustili do éteru pod vlivem přemíry vypitého šampaňského a koňaku, nebo projevili takový stupeň ignorance.
Ostatně už sám geniální vojevůdce Napoleon I. kdysi prohlásil: „Lež jako ve vojenské denní zprávě.“ V jedné ze svých nejslavnějších bitev, svedené 2. prosince 1805 u Slavkova, zvítězila početně slabší Korsičanova armáda nad spojenými rusko-rakouskými vojsky se ztrátou 9188 vojáků, zatímco Rusové jich pozbyli 29 653 (podle jiného zdroje 21 000) a Rakušané 5922. Přitom ale sám Napoleon, oslněn „slavkovským sluncem“, také nepřátelské ztráty nafukoval.
(Ne)poměr ztrát
Ve známé druhé největší bitvě 19. století u Hradce Králové z 3. července 1866 přišli Rakušané o 42 812 padlých, nezvěstných, raněných a zajatých, jejich saští spojenci o 1501 až 1548, zatímco vítězní Prusové měli jen 9172 padlých, nezvěstných a raněných. Souhrnné rakouské ztráty ve válce s Pruskem dosáhly podle rakouského vojenského statistika Gastona Bodarta 78 027 osob, kdežto vítězní Prusové jich odepsali jen 28 793 ze všech příčin.
„Věčně bití Rakušané“, jak se v předminulém století žertovně říkalo, si však v témže roce vedli znamenitě proti spojenci Pruska – Itálii, která ztratila ze všech příčin 11 197 vojáků proti 9817 na početně slabší rakouské straně.
K obrovskému nepoměru ztrát docházelo zvláště na počátku Velké vlastenecké války Sovětského svazu proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Kolektiv ruských vojenských historiků uvádí ve sborníku Velká vlastenecká válka 1941–1945. Tažení a strategické operace v číslech následující příklady: během pobaltské strategické obranné operace (22. 6.–9. 7. 1941) ztratil Severozápadní front a Baltské loďstvo 88 486 osob, zatímco protivník 19 854, ve strategické obranné operaci v Bělorusku, odehrávající se v témže období, přišla sovětská vojska o 417 851 osob, kdežto německá skupina armád „Střed“ o 38 932, ve strategické obranné operaci na západní Ukrajině (22. 6.–6. 7. 1941) vykazovala sovětská vojska ztrátu 833 594 osob proti 22 818 na nepřátelské straně. Rudá armáda přicházela o mnohem více vojáků než soupeř dokonce i v nesporně vyhraných klíčových bitvách, jako například o Moskvu a u Kurska.
Snaha šokovat
Někteří autoři ovšem – zřejmě ve snaze čtenáře co nejvíce šokovat – zveřejňují krajně nepravděpodobné cifry. Tak například velmi plodný ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov ve svém díle Kdo bojoval počtem a kdo uměním, vydaném v Moskvě roku 2011, tvrdí, že v roce 1941 činily trvalé (nenávratné) sovětské ztráty (tj. mrtví, nezvěstní a zajatí) 5,5 miliónu proti 301 000 na straně Němců (poměr 18,1:1), roku 1942 7 153 000 ku 519 000 (13,7:1), v roce 1943 6 965 000 ku 668 000 (10,4:1), roku 1944 6 547 000 ku 1 129 00 (5,8:1) a ve vítězném roce 1945 2 534 000 ku 550 000 (4,6:1). Sokolov dospěl k fantasmagorické veličině ztrát sovětských ozbrojených sil ve výši 26,9 miliónu zahynulých včetně zemřelých v zajetí proti 2,6 miliónu Němců na východní frontě (poměr 10,3:1)! To by ovšem SSSR musel mít asi tolik obyvatel jako Indie nebo Čína. Navíc jeho mobilizační potenciál výrazně snižovala skutečnost, že na okupovaném území se ocitly desítky miliónů jeho občanů a milióny byly nahnány na nucené práce do Německa.
Mnohem střízlivější čísla uvádí autorská dvojice Lev Lopuchovskij–Boris Kavalerčik, mimochodem velmi kritická k oficiální ruské interpretaci sovětských vojenských ztrát, v publikaci „Umyli se krví“?, vydané v Moskvě roku 2012. Na rozdíl od Sokolova započítává na straně SSSR i třetí říše ztráty jejich spojenců, což je velmi důležité, a dospěla k poměru trvalých ztrát 14 534 600 ku 5 980 300, tj. 2,5:1. Jestliže v roce 1941 činil jejich poměr 4 791 300 ku 394 100, tedy 12,2:1, roku 1942 klesl na 3 942 100 ku 781 000 (5,0:1), v roce 1943 2 927 900 ku 897 200 (3,3:1), roku 1944 1 938 600 ku 1 343 100 (1,4:1) a v roce 1945 se už přehoupl ve prospěch SSSR a jeho spojenců: 924 000 ku 1 813 400 (1:2).
Přestože na dané téma vyšlo zvláště po rozpadu Sovětského svazu v Rusku i v některých postsovětských republikách obrovské množství materiálu nestejné kvality, zůstává tato otázka stále velmi ožehavou a představuje nejen historickofaktický, nýbrž také politický problém.
Za druhé světové války poměr ztrát kupodivu nejvíc nefalšovala německá propaganda, ale sovětská a japonská. V den prvního výročí přepadení SSSR nacistickým Německem uvedla Sovětská informační kancelář (Sovinformbyro), že Německo ztratilo deset miliónů vojáků, ačkoli jich k tomuto datu ani nestačilo tolik zmobilizovat, proti 4,5 miliónu sovětských. Japonci si zase libovali v neuvěřitelném nadsazování potopených nepřátelských lodí, zvláště bitevních a letadlových.
Závěrem dodejme, že ani výrazně příznivý poměr ztrát ještě neznamená vítězství, či alespoň úspěch. Američané zveřejnili detailní přehledy svých ztrát ve vietnamské válce. Když 3. dubna 1995 k 20. výročí pádu Saigonu oficiální Vietnamská tisková agentura (VNA) poprvé přiznala ztráty Vietkongu a Vietnamské lidové armády za jedenadvacet let trvající konflikt (1954 až 1975) ve výši l,l miliónu mrtvých a 600 000 raněných, vyzněl vzájemný poměr výrazně ve prospěch USA a jejich spojenců, což však nic nezměnilo na faktu, že Američané z Vietnamu neslavně vycouvali, svého jihovietnamského spojence nechali na holičkách a utrpěli trauma, z něhož se dlouho vzpamatovávali.
