nahoru

Bitva u Vídně v roce 1683 odrazila invazi Turků do Evropy i díky 130 let stavěným pevnostem

Jaroslav Šajtar12. září 2018 • 13:30
Bitva u Vídně v roce 1683 odrazila invazi Turků do Evropy i díky 130 let stavěným pevnostem
foto: ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl

Osmanští Turci poprvé obléhali rakouskou metropoli již v roce 1529, ale nakonec neslavně odtáhli zpátky na Balkán. Už následujícího roku začala ve městě na příkaz císaře Ferdinanda I. výstavba nových pevností. Páteř obrany Vídně představovaly bastiony. Výstavba pevností se protáhla na předlouhých 130 let a potvrdila pravdivost rčení Práce kvapná málo platná, neboť kvůli horečnému tempu vykazovala celou řadu nedostatků.

Nadlouho se zdálo, že osmanská hrozba střední Evropě pominula. Jenže koncem 60. let 17. století nepřátelé křesťanství znovu udeřili. Polský hetman Jan Sobieski jim sice roku 1673 u Chocimi zasadil citelný úder, avšak Turci Rzeczpospolitou ohrožovali dál.

Sobieski, jenž se krátce po vítězství u Chotimi (Chotynu) stal v letech 1674 až 1696 polským králem, se proto obrátil na rakouského císaře Leopolda I. s návrhem vytvořit proti muslimskému nebezpečí obrannou alianci. Smlouva z 31. března 1683 zavazovala obě významné středoevropské mocnosti ke vzájemné pomoci.

Jak volit na voličský průkaz: Kde a jak o něj požádat a kde s ním letos můžete jít k …

Osmani se valí na sever

Tureckému velkovezíru Kara Mustafovi útoky proti Rusku podniknuté v druhé polovině 70. let 17. století nepřinesly kýžené ovoce, a proto se zaměřil na Habsburka Leopolda, majícího pověst váhavého bázlivce. Zaútočil tudíž nejprve na západní Uhry a vyplenil je.

Začátkem dubna 1683 vyrazil sultán Mehmed IV. z Adrianopole v čele stopadesátitisícové armády, 3. května dospěl do Bělehradu, kde předal velení Kara Mustafovi, jenž pokračoval v tažení na sever. Sedmnáctého června se Turci objevili v Moháči, 25. ve Stoličném Bělehradě a 5. července v Rábu. Tehdy už odpovědným činitelům ve Vídni svitlo, že Osmani táhnou na hlavní město.

Nastalo horečné zdokonalování pevnostních zařízení. Z metropole v panice uprchl císařský dvůr i většina obyvatel, zato ji však zaplavili lidé z okolních předměstí a vesnic. Třináctého července se objevila poslední pomoc poskytnutá Leopoldem: 6000 příslušníků císařské pěchoty. Den nato před Vídní stanuli Turci. Obránci včetně ozbrojeného měšťanského sboru a dobrovolníků čítali pouhých 15 000 mužů. Jevilo se zcela zjevným, že bez pomoci křesťanského světa město na Dunaji obrovské přesile podlehne.

Turci rozhodně nemarnili čas. Zatímco jejich jezdci křižovali zemi, pálili, plenili, vraždili a odvlékali do otroctví ty, jimž se nepoštěstilo včas uprchnout, 15. července začalo ostřelování Vídně a den nato ji obklíčili.

Dumas v Čechách: Unikátní nálezy rukopisů z Kynžvartu zůstávaly dlouho stranou pozornosti

Chrabří obránci a česká stopa

Pro další vývoj událostí se ukázalo jako velké štěstí, že vojenské velení metropole převzal Ernst Rüdiger hrabě Starhemberg, jenž i poté, co utrpěl těžké zranění, řídil z nosítek obranu na nejohroženějších úsecích. O její úspěch se rovněž zasloužil Leopold hrabě Kollonitsch, biskup Vídeňského Nového Města, řídící chod nemocnic. Pomník si zasloužil také vídeňský purkmistr Andreas Liebenberg, organizátor osmi měšťanských sborů a hasičské a strážní služby.

Pozitivní roli při památné obraně rakouského hlavního města sehrál náš krajan, polní podmaršálek Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, jehož dědu popravili 21. června 1621 na pražském Staroměstském náměstí spolu s ostatními šestadvaceti vůdci stavovského povstání proti Habsburkům; vnuk nyní paradoxně bránil habsburskou rezidenci. Inu, cesty boží jsou nevyzpytatelné.

Krvavý převrat v Chile svrhnul marxistickou vládu a vynesl k moci generála Pinocheta

Situace se zhoršuje

Druhého srpna vybuchla pod vídeňskými baštami první mina položená tureckými obléhateli; následovala exploze za explozí. Vedle vojáků konali divy statečnosti dobrovolní civilní pomocníci, dávající přednost smrti v boji nežli zajetí, neboť ve své politické nekorektnosti velmi dobře věděli, co by je v něm čekalo.

Během léta se kromě výbuchů min vynořil mnohem zákeřnější nepřítel – epidemie. Podle dobových svědectví skosily stejné množství lidí jako turecké šípy a kule. Dodejme, že v té době to nepředstavovalo nějaký nevšední úkaz. Na nemoci totiž běžně umíralo mnohem více vojáků než v palbě.

Obránci a obyvatelé Vídně navíc začali pociťovat nedostatek potravin. Třináctého srpna, ve stavu krajní nouze, vyslal Starhemberg vídeňského měšťana Georga Kolschitzkého s příkazem proniknout přes Dunaj a hlásit se vévodovi Karlu Lotrinskému, organizujícímu pomocné vojsko. Měšťan sice úkol splnil, hlásil ovšem, že pomoc nedorazí dříve než za tři týdny.

Hadždž: Pouť do Mekky, kterou musí vykonat každý muslim. Průběh připomíná židovské rituály

Spojenectví zpečetěné krví

Císař Leopold I. naštěstí našel spojence v Bavorsku, Polsku a v papeži Innocenci XI., jenž ve vyproštění Vídně z obležení pohany viděl zásadní přelom náboženského boje proti rozpínavému islámu, a proto neskrblil a přispěl na tehdejší poměry nevídanou částkou na vyzbrojení císařské a polské armády.

Vévodu Karla V. Lotrinského povýšili na generálporučíka, což byla tehdy nejvyšší vojenská hodnost v armádě podunajské monarchie. Chytrý a uvážlivý Karel Lotrinský našel oporu v dalších vynikajících osobnostech – markraběti Ludvíku Vilémovi Bádenském a teprve dvacetiletém princi Evženu Savojském, budoucí legendě protitureckých tažení.

Mezinárodní křesťanské vojsko nakonec tvořily císařské jednotky, pomocné oddíly z Německa a skvělí vojáci spojeneckého polského krále Jana III. Sobieského. Ti všichni dohromady spojenými silami krutého nepřítele rozdrtili. Vévoda Karel V. Lotrinský měl 8000 pěšáků, 12 900 jezdců a 70 děl, Sasové kurfiřta Jana Jiřího III. 7000 pěšáků, 2000 jezdců a 16 děl, Bavoři kurfiřta Maxe Emanuela 7500 pěšáků, 3000 jezdců, 800 příslušníků vozatajstva a 26 děl, franské a švábské říšské oddíly polního maršála Georga Friedricha knížete von Waldecka 7000 pěšáků, 2500 jezdců a 28 děl a Poláci pod osobním velením krále Jana III. Sobieského 10 200 pěšáků, 14 000 jezdců (polská kavalérie se těšila skvělé reputaci) a 28 děl.

Petr Šabach: Chybí vám fyzická práce, žijete v nerovnováze, říkával studentům tvůrčího …

Osmani dostali na frak

Dvanáctého září 1683 toto vojsko vyrazilo z Kahlenbergu dolů, na pomoc zle tísněné Vídni. Bojovalo za křesťanskou víru, Ježíše Krista a evropskou civilizaci. Sebejistota se Kara Mustafovi vymstila. V neděli 12. září v pět hodin ráno vypukla bitva, v níž Karel Lotrinský poctil krále Jana Sobieského kvůli nepřítomnosti císaře Leopolda vrchním velením osvobozenecké armády.

Pod soustředěným tlakem křesťanských vojáků Kara Mustafa vzal do zaječích, následován dalšími jednotkami. Jako první vstoupil do stanu uprchlého velkovezíra Jan Sobieski. Turecký velitel zachránil pouze svůj harém. Útěkem si však nespasil život, neboť po návratu do hlavního města ho sultán Mehmed IV. nechal veřejně uškrtit.

Na bojišti zůstalo přes 10 000 pobitých Turků, 20 000 ukořistěných velbloudů, 300 děl, 15 000 stanů, bezpočet zbraní... Spojené křesťanské vojsko přišlo o 2000 mrtvých, mezi nimiž se nalézalo mnoho polských šlechticů, bojujících často s fanfarónským hrdinstvím.

Osmani podle dobových zpráv před svým útěkem povraždili všechny zajatce a do otroctví odvlekli 6000 mužů, 11 000 žen, 14 000 děvčat a tisíce dětí z Dolních Rakous a ze Štýrska. Po dvaašedesátidenním obléhání Vídeň konečně svobodně vydechla. Takzvaná Velká turecká válka sice pokračovala až do uzavření karlovického míru roku 1699, osmanský debakl před rakouskou metropolí však předznamenal postupný ústup Tureckého sultanátu ze slávy. Na řadě bylo osvobození těžce zkoušených Uher, k němuž došlo po 145letém osmanském panství v roce 1686.

Nejdřív Sověti vyslali Kim Ir-sena, pak znemožnili volby. Připomeňte si výročí vzniku KLDR

Nesmírně krvavé turecké války

V 17. století se Rakousko utkalo s Tureckem ve třech válkách, v nichž podle uznávaného sovětského demografa Borise Cezareviče Urlanise ztratilo nejméně 200 000 padlých a raněných, z nichž polovina připadla na Rakušany a polovina na vojáky armád německých států podílejících se na válce proti Osmanům. S Turky několikrát zkřížilo zbraně i v následujícím století.

Poučení pro současnost

A jaká je situace dnes? K mnoha miliónům muslimů, kteří v Evropě už žili a jež se očividně nedaří integrovat, přibyly jen za poslední tři roky statisíce dalších. Zprávy o vražedných atentátech se staly natolik všedními jako informace o dopravních nehodách.

V samotném osmiatřičtvrtěmiliónovém Rakousku, které zatím netrpí terorismem tak jako Francie, Německo, Belgie, Španělsko či Británie, žije muslimů sedm set tisíc. Nemají náhodou Poláci a Maďaři, již před staletími s muslimskou expanzí statečně bojovali, svatou pravdu, když se zuby nehty brání jakémukoli přijímání muslimských uprchlíků? Inš’ Alláh!

Kalendář letního času do roku 2022: Kdy začíná a končí, jaká je jeho historie a proč ho…
Škoda Favorit: Vývoj dozorovaný StB, spolupráce s kapitalistickou cizinou a tři…

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,960
22,740
29,130
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější