nahoru

Porážka Bulharska, která změnila poměry na Balkáně. V srpnu 1913 prožili Bulhaři národní katastrofu

Jaroslav Šajtar10. srpna 2018 • 06:01
Druhá balkánská válka
Druhá balkánská válka
• foto: 
Pinterest

Porážka „nemocného muže na Bosporu“ – Turecka – v květnu 1913 v první balkánské válce bohužel nenastolila trvalý mír na Balkáně. Krátce po vítězství Balkánského svazu nad osmanskou říší vyrukovalo dosud neutrální Rumunsko s požadavkem odstoupení jižní Dobrudže, včetně důležitého dunajského přístavu Silistra.

Ani vstřícnost Bulharů, kteří Silistru vydali, Bukurešť neuspokojila. Nespokojeno bylo i Srbsko, jež sice získalo Kosovo, nikoli ovšem přístup k Jaderskému moři. Londýnská konference velvyslanců velmocí totiž 17. prosince 1912 přiznala autonomii Albánii, která vyhlásila nezávislost již 28. listopadu 1912.

Jablko sváru: Makedonie

Když už nemohlo dosáhnout přístupu k Jadranu, požadovalo Srbsko alespoň koridor k Egejskému moři a rovněž přehodnocení smlouvy o rozdělení Makedonie, obsazené za první balkánské války jeho armádou. Srbští nacionalisté pokládali Makedonce za „neuvědomělé“ Srby, Bulhaři zase argumentovali jazykovou a kulturní spřízněností (Makedonce jako samostatný národ a makedonštinu coby svébytný jazyk ostatně neuznávají dodnes; makedonština se uznání za samostatný jazyk dočkala až roku 1944 v Titově Jugoslávii), Řekové je za národnostní menšinu neuznávali a spolu s Bulhary a Srby je označovali za „slavofones“, tj. „mluvící slovanskou řečí“.

Srbsko nakonec odmítlo nejen jednání o tzv. sporné zóně, ale i předání nesporného pásma Bulharsku, pro které se rozčarováním stala pozice Ruska, jež na ně naléhalo, aby revidovalo smlouvu o Makedonii, na niž si brousilo zuby také Řecko.

Čtrnáctého června 1913 jmenoval bulharský car Ferdinand I. Koburský novou vládu se Stojanem Danevem v čele. Ta upustila od tradičního rusofilství a hledala podporu v nepřátelích Srbska – Rakousku-Uhersku a Německu.

Severní Bulharsko: Poslední výspa svobody pro evropské cestovatele a dobrodruhy

Konec Balkánského svazu

Ferdinand I. učinil 29. června 1913 bezprecedentní krok, neboť vydal bez vědomí kabinetu armádě rozkaz, aby vypudila srbská a řecká vojska z Makedonie. To znamenalo nejen konec dosavadní aliance – Balkánského svazu –, která ještě před několika měsíci ohromila svět zdatností, s jakou porazila Turecko, ale také zavdalo podnět k druhé balkánské válce.

V ní se proti Bulharsku sjednotili nejen jeho dosavadní spojenci (odtud pochází označení druhé balkánské války jako „mezispojenecká“), nýbrž i další. Carův nesmyslný a sebevražedný rozkaz je proto plným právem nazýván „zločinným šílenstvím“.

Poměr sil

Bulharsko sice mělo podle různých údajů nejvíc vojáků z účastníků druhé balkánské války – 500 221 až 576 878 –, ale proti němu vytvořená koalice jich dohromady postavila mnohem víc: Srbsko 348 000, Rumunsko 330 000, Řecko 148 000, Černá Hora 12 802 a Turecko 255 000.

Proti přesile srbských a řeckých vojáků neměla bulharská armáda, dislokovaná převážně na východě, šanci. Zatímco spojená srbsko-černohorská vojska uštědřila porážku stotřicetitisícové Čtvrté armádě generála Stilijana Kovačeva v bitvě na řece Bregalnici, řecká Makedonská armáda pod velením krále Konstantina I., čítající 121 544 osob v devíti divizích, v protiútoku porazila Druhou armádu o síle dvou divizí a tří brigád 1. až 3. července u Kukuše (dnešní Kilkis v Řecku).

Řekové tak při vlastní ztrátě 8700 mužů vybojovali úplné vítězství. Neopomněli přitom obvinit Bulhary, že při ústupu zmasakrovali 12. července 2600 makedonských civilistů v Doxatonu.

Bulharský car Ferdinand I. Koburský zatáhl svou zemi do války, kterou nemohlo vyhrátBulharský car Ferdinand I. Koburský zatáhl svou zemi do války, kterou nemohlo vyhrát

Zemi pod Rodopy zvoní umíráček

Desátého července otevřel severní frontu nový a relativně silný nepřítel: Rumunsko, jehož svěží armáda překročila Dunaj a valila se na Sofii. Tři dny nato se na stranu protibulharské fronty přidal i donedávna společný úhlavní nepřítel všech účastníků konfliktu – Turecko, jehož armáda bez boje znovu obsadila všechna území okupovaná Bulhary loni a ovládla i Drinopol, během jehož pětiměsíčního obléhání v první balkánské válce zahynulo z různých příčin 40 000 až 60 000 vojáků a civilistů.

Premiér Danev, který sice po svém jmenování vydal silácké protisrbské prohlášení, avšak s válkou nesouhlasil, jelikož si uvědomoval, jak pro jeho zemi dopadne, podal 17. července demisi. Nahradil ho Vasil Radoslavov, ovšem ani ten nemohl situaci zvrátit.

Poslední červencový den došlo k podpisu příměří a 10. srpna 1913 k uzavření bukurešťské mírové smlouvy. V Bulharsku označovali porážku v druhé balkánské válce za „první národní katastrofu“. Moře bulharské krve bylo nakonec v obou balkánských válkách prolito marně. Ve zprávě ministra války generála Klimenta Bojadžieva stálo, že v nich padlo úhrnem 44 892 bulharských vojáků (579 důstojníků a 44 313 příslušníků mužstva) a 104 584 utrpělo zranění.

Krvavý konflikt

Údaje o obětech se jako obvykle značně rozcházejí. Podle těch celkem věrohodných ztratil hlavní viník druhé balkánské války – Bulharsko – 65 927 vojáků (7583 padlých [výše zmiňovaný generál Bojadžiev však tvrdil, že jich padlo skoro dvakrát tolik: 14 868], 9694 nezvěstných, 42 911 raněných a 3049 zemřelých na nemoci) a 140 děl.

Srbsko přišlo o 50 000 osob (9000 padlých, 36 000 raněných a 5000 zemřelých na nemoci), Rumunsko o 6000 zemřelých na nemoci, Řecko o 29 886 (5851 padlých, 188 nezvěstných a 23 847 raněných), Černá Hora o 1201 (240 padlých a 961 raněných) a Turecko o 4000 zemřelých na nemoci. To vzhledem ke krátkodobému trvání konfliktu nebylo málo.

První světová válka ve filmu. 10 nejlepších snímků o Velké válce, které byste měli vidět

Křehký mír a touha po revanši

Ani bukurešťský mír však nenastolil spravedlivé uspořádání na Balkáně. Po jeho uzavření se na řeckém a srbském území ocitly statisíce Bulharů, pro něž nastala paradoxně v lecčem horší situace než v osmanském područí.

Z východní Trácie a Makedonie přišlo do země pod Rodopy zhruba čtvrt miliónu uprchlíků. Srbsko i Řecko v úsilí o zformování silného národního státu zahájily v rámci asimilační kampaně frontální útok na všechny bulharské školské a kulturní instituce. Bulharské inteligenci zde hrozilo naprosté odnárodnění.

V zemi rozčarované porážkou a velkými ztrátami na lidech i území rostla touha po odplatě. Jedenáctého října 1915 vyhlásila válku těžce zkoušenému Srbsku a načas si vydobyla Makedonii a po zhroucení Rumunska v roce 1918 i jižní Dobrudžu. V první světové válce se však nakonec stejně jako v druhé balkánské ocitla v táboře poražených se všemi z toho plynoucími katastrofálními následky.

Proč Habsburkové popravili 27 „českých pánů“? A kdo se popravě vyhnul?
Ojedinělá fotoreportáž: Německá sekta koupila opuštěnou vesnici v Bulharsku, žije bez…

Jaroslav Šajtar



Senátní a komunální volby 2018

Průvodce senátními volbami Průvodce komunálními volbami Jak křížkovat v komunálkách Jak volit do Senátu Jak se stát členem volební komise Jak získat voličský průkaz

Průběh voleb a výsledky budete moci sledovat v online přenosu. Nevíte, k čemu máme horní komoru parlamentu? Podívejte se na video, které pravomoci Senátu vysvětluje. Víte, jakých 27 obvodů letos volí senátory? V některých velkých městech se volí zároveň zastupitelstvo města i městské části. Aktuality a další informace najdete ve speciálech komunální volby a volby do Senátu.


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,550
21,740
28,630
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější