Porážka „nemocného muže na Bosporu“ – Turecka – v květnu 1913 v první balkánské válce bohužel nenastolila trvalý mír na Balkáně. Krátce po vítězství Balkánského svazu nad osmanskou říší vyrukovalo dosud neutrální Rumunsko s požadavkem odstoupení jižní Dobrudže, včetně důležitého dunajského přístavu Silistra.
Ani vstřícnost Bulharů, kteří Silistru vydali, Bukurešť neuspokojila. Nespokojeno bylo i Srbsko, jež sice získalo Kosovo, nikoli ovšem přístup k Jaderskému moři. Londýnská konference velvyslanců velmocí totiž 17. prosince 1912 přiznala autonomii Albánii, která vyhlásila nezávislost již 28. listopadu 1912.
Jablko sváru: Makedonie
Když už nemohlo dosáhnout přístupu k Jadranu, požadovalo Srbsko alespoň koridor k Egejskému moři a rovněž přehodnocení smlouvy o rozdělení Makedonie, obsazené za první balkánské války jeho armádou. Srbští nacionalisté pokládali Makedonce za „neuvědomělé“ Srby, Bulhaři zase argumentovali jazykovou a kulturní spřízněností (Makedonce jako samostatný národ a makedonštinu coby svébytný jazyk ostatně neuznávají dodnes; makedonština se uznání za samostatný jazyk dočkala až roku 1944 v Titově Jugoslávii), Řekové je za národnostní menšinu neuznávali a spolu s Bulhary a Srby je označovali za „slavofones“, tj. „mluvící slovanskou řečí“.
Srbsko nakonec odmítlo nejen jednání o tzv. sporné zóně, ale i předání nesporného pásma Bulharsku, pro které se rozčarováním stala pozice Ruska, jež na ně naléhalo, aby revidovalo smlouvu o Makedonii, na niž si brousilo zuby také Řecko.
Čtrnáctého června 1913 jmenoval bulharský car Ferdinand I. Koburský novou vládu se Stojanem Danevem v čele. Ta upustila od tradičního rusofilství a hledala podporu v nepřátelích Srbska – Rakousku-Uhersku a Německu.
Konec Balkánského svazu
Ferdinand I. učinil 29. června 1913 bezprecedentní krok, neboť vydal bez vědomí kabinetu armádě rozkaz, aby vypudila srbská a řecká vojska z Makedonie. To znamenalo nejen konec dosavadní aliance – Balkánského svazu –, která ještě před několika měsíci ohromila svět zdatností, s jakou porazila Turecko, ale také zavdalo podnět k druhé balkánské válce.
V ní se proti Bulharsku sjednotili nejen jeho dosavadní spojenci (odtud pochází označení druhé balkánské války jako „mezispojenecká“), nýbrž i další. Carův nesmyslný a sebevražedný rozkaz je proto plným právem nazýván „zločinným šílenstvím“.
Poměr sil
Bulharsko sice mělo podle různých údajů nejvíc vojáků z účastníků druhé balkánské války – 500 221 až 576 878 –, ale proti němu vytvořená koalice jich dohromady postavila mnohem víc: Srbsko 348 000, Rumunsko 330 000, Řecko 148 000, Černá Hora 12 802 a Turecko 255 000.
Proti přesile srbských a řeckých vojáků neměla bulharská armáda, dislokovaná převážně na východě, šanci. Zatímco spojená srbsko-černohorská vojska uštědřila porážku stotřicetitisícové Čtvrté armádě generála Stilijana Kovačeva v bitvě na řece Bregalnici, řecká Makedonská armáda pod velením krále Konstantina I., čítající 121 544 osob v devíti divizích, v protiútoku porazila Druhou armádu o síle dvou divizí a tří brigád 1. až 3. července u Kukuše (dnešní Kilkis v Řecku).
Řekové tak při vlastní ztrátě 8700 mužů vybojovali úplné vítězství. Neopomněli přitom obvinit Bulhary, že při ústupu zmasakrovali 12. července 2600 makedonských civilistů v Doxatonu.
Zemi pod Rodopy zvoní umíráček
Desátého července otevřel severní frontu nový a relativně silný nepřítel: Rumunsko, jehož svěží armáda překročila Dunaj a valila se na Sofii. Tři dny nato se na stranu protibulharské fronty přidal i donedávna společný úhlavní nepřítel všech účastníků konfliktu – Turecko, jehož armáda bez boje znovu obsadila všechna území okupovaná Bulhary loni a ovládla i Drinopol, během jehož pětiměsíčního obléhání v první balkánské válce zahynulo z různých příčin 40 000 až 60 000 vojáků a civilistů.
Premiér Danev, který sice po svém jmenování vydal silácké protisrbské prohlášení, avšak s válkou nesouhlasil, jelikož si uvědomoval, jak pro jeho zemi dopadne, podal 17. července demisi. Nahradil ho Vasil Radoslavov, ovšem ani ten nemohl situaci zvrátit.
Poslední červencový den došlo k podpisu příměří a 10. srpna 1913 k uzavření bukurešťské mírové smlouvy. V Bulharsku označovali porážku v druhé balkánské válce za „první národní katastrofu“. Moře bulharské krve bylo nakonec v obou balkánských válkách prolito marně. Ve zprávě ministra války generála Klimenta Bojadžieva stálo, že v nich padlo úhrnem 44 892 bulharských vojáků (579 důstojníků a 44 313 příslušníků mužstva) a 104 584 utrpělo zranění.
Krvavý konflikt
Údaje o obětech se jako obvykle značně rozcházejí. Podle těch celkem věrohodných ztratil hlavní viník druhé balkánské války – Bulharsko – 65 927 vojáků (7583 padlých [výše zmiňovaný generál Bojadžiev však tvrdil, že jich padlo skoro dvakrát tolik: 14 868], 9694 nezvěstných, 42 911 raněných a 3049 zemřelých na nemoci) a 140 děl.
Srbsko přišlo o 50 000 osob (9000 padlých, 36 000 raněných a 5000 zemřelých na nemoci), Rumunsko o 6000 zemřelých na nemoci, Řecko o 29 886 (5851 padlých, 188 nezvěstných a 23 847 raněných), Černá Hora o 1201 (240 padlých a 961 raněných) a Turecko o 4000 zemřelých na nemoci. To vzhledem ke krátkodobému trvání konfliktu nebylo málo.
Křehký mír a touha po revanši
Ani bukurešťský mír však nenastolil spravedlivé uspořádání na Balkáně. Po jeho uzavření se na řeckém a srbském území ocitly statisíce Bulharů, pro něž nastala paradoxně v lecčem horší situace než v osmanském područí.
Z východní Trácie a Makedonie přišlo do země pod Rodopy zhruba čtvrt miliónu uprchlíků. Srbsko i Řecko v úsilí o zformování silného národního státu zahájily v rámci asimilační kampaně frontální útok na všechny bulharské školské a kulturní instituce. Bulharské inteligenci zde hrozilo naprosté odnárodnění.
V zemi rozčarované porážkou a velkými ztrátami na lidech i území rostla touha po odplatě. Jedenáctého října 1915 vyhlásila válku těžce zkoušenému Srbsku a načas si vydobyla Makedonii a po zhroucení Rumunska v roce 1918 i jižní Dobrudžu. V první světové válce se však nakonec stejně jako v druhé balkánské ocitla v táboře poražených se všemi z toho plynoucími katastrofálními následky.
