Stalo se tak 31. října 1517. Martin Luther (10. listopadu 1483 Eisleben–18. února 1546 tamtéž), hlavní představitel německé měšťanské reformace a zakladatel německého protestantismu, jenž po něm nesl název luteránství, ve Wittembergu působil od roku 1508 jako profesor teologie na místní univerzitě. Předtím studoval v letech 1501 až 1506 na univerzitě v Erfurtu.
Lutherových 95 tezí vyzývalo k veřejné disputaci o podstatě odpustků, což v době sílícího proticírkevního hnutí získalo širokou odezvu po celém Německu. Svým aktem Luther navázal již na dřívější kritiku církve, mimo jiné i na Jana Husa a středověkou mystiku Johannese Taulera. Svým učením vyjádřil nespokojenost nižší šlechty, měšťanstva i sedláků se společenskými a církevními poměry.
Proti dogmatům i papeži
Luther odmítal základní dogmata církve, jakož i celou její organizaci, nezbytnost církve coby prostředníka mezi člověkem a Bohem a za jedinou cestu spasení vyhlásil víru (sola fide) a za její jediný zdroj bibli. Zavrhoval papežskou nadvládu nad křesťanstvem a dožadoval se samostatnosti německé církve.
To mu vyneslo obvinění z pokračování v husitských bludech, ale Luther se k Husovi zcela otevřeně přihlásil, zvláště pak k jeho učení o církvi. Jeho rozchod s církví vyvrcholil roku 1520, kdy vydal stěžejní náboženské spisy, za což se od papeže dočkal klatby. Na říšském sněmu ve Wormsu v roce 1521 odmítl před Karlem V. své teze odvolat. Saský kurfiřt Fridrich III. Moudrý se ukázal být hoden svého přízviska, neboť buřičovi umožnil útěk na hrad Wartburg, kde Luther nezahálel a přeložil bibli do němčiny, čímž položil základy německého spisovného jazyka.
Reformace ano, revoluce ne
Po roce 1522 Luther vystupoval proti svým radikálním následovníkům, jako například protestantskému teologu Karlstadtovi, a rezolutně se postavil proti revolučnímu, násilnému vyústění reformace ve strašlivé německé selské válce z let 1524 až 1526, která si vyžádala asi sto tisíc lidských životů.
Po roce 1525 ztrácela luteránská reformace mnoho z někdejších progresívních rysů. Luther se snažil dokázat, že světská moc je povinna hájit existující řád dokonce i zbraněmi. Po potlačení selské rebelie, v letech 1526 až 1528, se Luther zabýval organizováním reformované církve v Sasku. Luteránské zemské církve posilovaly na jednotlivých územích moc knížat. Luteránský katechismus z roku 1529 vychovával věřící k pasívní podrobenosti absolutnímu vládci.
Nový zákon nad Starým
Jako teolog vytvořil Luther kristocentrickou teologii, jež vyzdvihovala Nový zákon nad Starý, autoritu evangelia nad autoritu zákona a spojovala důraz na vnitřní subjektivní přesvědčení a víru s učením o predestinaci. Lutherovo přesvědčení o neslučitelnosti křesťanské víry s aristotelskou filozofií však odloučilo filozofii od teologie. V protestantských zemích se tudíž rozšiřoval prostor pro rozvoj emancipační ideologie měšťanstva a jí odpovídající filozofie.
Nesmírný vliv nejen na německé, ale i evropské morální vědomí měla Lutherova etika svědomí, vysvobozující oblast mravnosti z nadvlády katolické církve. Právě touto etikou ospravedlnil Luther své památné rozhodnutí neodvolat před wormským sněmem.
Reformátor, ale také fanatický židobijec
Lutherova etika posvěcovala i politicky protestantský odpor proti nastupující protireformaci. Luther kritizoval feudální a klerikální parazitismus jako asociální a nekřesťanský. Argumentoval biblickým „kdo nepracuje, ať nejí“. Rozvinul zároveň protestantský étos práce. Je pokládán za nejvýznamnějšího představitele etiky v Německu před Immanuelem Kantem. Do historie se zapsal též jako reformátor v oblasti jazyka, vzdělání, hudby i školství.
S manželkou Kateřinou z Bory, jeptiškou, jež kvůli němu utekla z kláštera, zplodil šest dětí.
K stáru se cítil být ohrožován samými nepřáteli: katolíky, Turky (půl tisíciletí před Angelou Merkelovou s její „vítací kulturou“ předvídavě pochopil, že islám představuje pro evropskou civilizaci smrtelné nebezpečí), a především Židy. Tento hlasatel etiky svědomí v roce 1543 vyzýval ve spise O Židech a jejich lžích k tak násilným činům, že by se za ně nemuseli stydět ani nacisté, kteří se ovšem právě proto k Lutherovi nadšeně hlásili:
„Židům by se měly zapálit synagógy nebo školy a to, co nebude hořet, by mělo být zahrabáno v zemi tak, aby po nich nikdo nemohl nalézt kámen a popel. Měly by se ničit a rozbíjet jejich domy... (…) Poté by možná mohli být umístěni pod jednu střechu nebo do stáje jako Cikáni, aby se poučili, že nejsou pány v naší zemi, nýbrž cizinci. Mladí Židé a Židovky by měli být odvedeni na nucené práce, měla by se jim dát do ruky lopata, sekera a rýč, aby si museli vydělávat na chleba v potu tváře.“ Tohle hlásal 395 let před „křišťálovou nocí“!
