Studená válka je dávno za námi, to ale rozhodně neznamená, že riziko termonukleárního konfliktu zmizelo. Se stále se zlepšující technikou Severní Koreje je záležitost jaderných zbraní opět velmi aktuální. A s ní přichází i otázka, zda palec na jejich spoušti drží ti skutečně praví lidé.
Bývalý prezident USA Jimmy Carter například kdysi nechal kódy pro odpálení amerických raket v saku, které poslal do čistírny. Borise Jelcina pak zase zklamala rozvědka, když si v roce 1995 spletla norskou sondážní raketu s jadernou hlavicí a za původce označila ponorku Spojených států. Ruský prezident měl tehdy pět minut na rozhodnutí, zda odpoví stejnou mincí.
Zmíněné přehmaty se odehrály na té nejvyšší státní úrovni u nejpřísněji prověřených lidí. S jadernými zbraněmi ale slouží i velké množství vojáků. Vždyť jen Rusko a USA mají v současnosti odhadem okolo 18 tisíc hlavic. První výstřel v jaderné apokalypse tak může přijít i ze zcela nečekaných míst. Tak jako se tomu málem stalo 27. října roku 1962.
Zmíněné datum by se dalo s přehledem označit za nejnebezpečnější den v historii lidstva. V reakci na rozmístění sovětských raket na Kubě zahájila americká armáda námořní blokádu tohoto ostrova tak, aby na něj nemohly být dopraveny další zbraně. Vypukla tzv. Karibská krize. Daný den byly sestřeleny dva americké průzkumné letouny U2 a USS Beale začala shazovat hlubinné nálože na sovětskou ponorku B-59.
Její kapitán Valentin Savickij nemohl tušit, že nálože jsou cvičné a mají pouze donutit ponorku k vyplutí na hladinu. K USS Beale se navíc přidala další plavidla a vyčerpaný Savickij věřil, že třetí světová válka již vypukla a jeho ponorka za chvíli přestane existovat. Vydal proto rozkaz zamířit jaderné torpédo o síle srovnatelné s hirošimskou atomovou bombou na USS Randolf, obří letadlovou loď, která byla poblíž.
Kdyby byla americká loď skutečně zasažena, válka by se rychle přesunula z moře na pevninu. Mezi prvními cíly by byla Moskva, dále Londýn a německé vojenské základny. Poté by na řadu přišly ekonomické cíle. Odhady případných obětí se liší, ale jisté je, že civilizace by přestala existovat v takové podobě, jak ji známe dnes. Odpálení torpéda ale vyžadovalo souhlas všech tří důstojníků na palubě. A Vasilij Archipov jako jediný odmítl.
Všeobecně se předpokládá, že jen díky Archipovově skvělé pověsti ho zbylí důstojníci nemohli ignorovat. Tehdy 36letý voják se rok před Karibskou krizí dobrovolně vystavil velké dávce radioaktivního záření a zachránil tak ponorku s přehřívajícím se reaktorem. To nakonec přispělo k jeho smrti v roce 1998, ale 27. října roku 1962 to byl právě respekt k jeho osobě, který zachránil svět před apokalypsou.
B-59 byla v té době již dlouhé týdny ponořená, její posádka žila v extrémních podmínkách, bez kontaktu s moskevským velením a kapitán Savickij údajně ztratil nervy. Vadim Pavlovič Orlov, přímý účastník událostí, ho v knize Alexandra Mozgového cituje: „Zničíme je! Zemřeme také, ale všechny je potopíme!“ Byl to právě Archipov, který ho měl uklidnit a přesvědčit, že bude rozumnější se vynořit na hladinu. Savickij se pak následně spojil s Moskvou a dle rozkazů odplul pryč. Americká blokáda zůstala na místě a jaderný konflikt byl odvrácen.
Přesto k jeho vypuknutí chybělo jen velmi málo a stojí za to si tento příběh připomínat. Slouží jako výstraha současné generaci i jako vzpomínka na takřka neznámého hrdinu.
Díky, Vasiliji!
