Druhého září 1945 proběhl na palubě americké bitevní lodi Missouri, kotvící v Tokijském zálivu, ceremoniál podepsání kapitulace Japonska. Americký generál MacArthur, jenž si potrpěl na teatrální gesta, nechal z muzea v Missouri přinést vlajku komodora Perryho, který v roce 1854 „otevíral dveře“ do Japonska Spojeným státům tím, že pod pohrůžkou palby z lodních děl donutil japonskou vládu podepsat nerovnoprávnou smlouvu.
V 9.04 hod. podepsali ministr zahraničí Mamoru Šigemicu, zastupující vládu, a generál Jošidžiró Umezu za císařský hlavní stan poté, co u stolu strávili před zraky představitelů spojeneckých zemí „pět minut hanby“, kapitulační listinu. Za Spojence připojili své podpisy Douglas MacArthur jménem Spojených národů, admirál Chester Nimitz za USA, generál Su Jung-čchang za Čankajškovu Čínu, admirál Bruce Fraser za Británii, generál K. N. Děrevjanko za SSSR, generál Thomas Blamey za Austrálii, generál Philippe Leclerc za Francii, admirál Conrad Halfrich za Nizozemsko, letecký vicemaršál Leonard Isitt za Nový Zéland a plukovník Lawrence Moore-Cosgrave za Kanadu. Celý ceremoniál trval dvacet minut. Poté začali představitelé Spojenců přijímat kapitulaci japonských vojsk v různých oblastech: 9. září v Číně a 12. září v jihovýchodní Asii.
Kapitulačnímu aktu předcházel srpnový projev císaře Hirohita, v němž „božský tennó“ vyzval své poddané, aby „snášeli nesnesitelné a trpěli nestrpitelné“. Po válce sice kupodivu a k nelibosti mnoha veteránů, kteří prošli peklem japonských zajateckých táborů, zůstal ušetřen trestního stíhání, vzdal se však svého božského původu. Jeho syn Akihito se nyní chystá vzdát ze zdravotních důvodů dokonce i trůnu, když už na božský původ po vzoru svého problémového otce neaspiruje. Jenže abdikace je ovšem v rozporu s dosavadní ústavou země vycházejícího slunce.
Válku odehrávající se na nedozírných prostorách Pacifiku a jihovýchodní Asie, s níž paralelně probíhal již od července 1937 čínsko-japonský konflikt, v ostrovním císařství eufemisticky nazývaný „čínský incident“, rozpoutalo Japonsko útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a jeho Blitzkrieg dosáhl během prvního půlroku oslnivých úspěchů. Císařské ozbrojené síly obsadily území o rozloze 2,5 milionu km2 se 110 milióny obyvatel. Podle oficiálních údajů se zmocnily 342 000 zajatců (25 000 Američanů, 64 000 Britů, 24 000 Nizozemců, 44 000 Číňanů v Barmě, 100 000 Indonésanů a 80 000 ostatních, zřejmě Filipínců a Malajců), 1400 tanků, 3783 děl, 240 letadel, 31 000 nákladních automobilů, 11 500 kulometů, 216 000 pušek a 12 200 vagónů, přičemž ztratily jen 7429 padlých, 19 025 raněných a asi 10 000 nemocných. Dobytí Malajska a kapitulace Singapuru 15. února 1942 představovaly nejpotupnější porážku v moderních britských dějinách. Devátého března dobyli Japonci Jávu. Obsadili Hongkong, Guam, Wake a další tichomořské ostrovy a ohrozili Austrálii. Americký generálmajor Edward King kapituloval 9. dubna na poloostrově Bataan se 67 000 Filipínci, 11 796 Američany a tisícovkou Číňanů. Měřeno počtem zajatců, byla to největší porážka v historii USA. Následoval „bataanský pochod smrti“, během něhož zemřelo 7000 až 10 000 válečných zajatců, z toho 2330 Američanů. Velitel pevnosti Corregidor generál Wainwright se vzdal 6. května (11 574 zajatců).
Japonské námořní stíhačky Micubiši A6M Zero-Sen „Zeke“ obratností a mimořádným doletem překonávaly pestrou směsici zastaralých spojeneckých letounů, nemluvě o faktu, že japonští námořní letci tehdy představovali absolutní světovou špičku. Poměr sil se zásadně změnil po bitvě u atolu Midway 4.–6. června 1942, v níž císařské námořnictvo ztratilo čtyři letadlové lodě proti jedné americké. Sedmého srpna se americká námořní pěchota vylodila na Guadalcanalu. Urputné boje skončily přesně po půl roce evakuací zbytku japonských vojsk z ostrova. Američané a Australané odrazili nepřátelský pokus o dobytí Port Moresby ze souše a v lednu 1943 dobyli opěrné body na severním pobřeží Nové Guineje, Bunu a Gono. V březnu 1943 japonský pokus o posílení posádky na Nové Guineji zhatilo americké letectvo zničením konvoje v Bismarckově moři. Zkrachovala rovněž japonská letecká ofenzíva u Šalomounových ostrovů. V červenci 1943 Američané zahájili postup k Rabaulu.
Při příležitosti druhého výročí zahájení války v Tichomoří zveřejnil japonský tisk údaje o vzájemném poměru ztrát. Podle nich země vycházejícího slunce ztratila bitevní loď, po třech letadlových lodích a křižnících, 23 torpédoborců, 11 ponorek, 1253 letadel (podle britského ministerstva informací nejmíň 5000), 159 000 padlých a raněných, kdežto Spojenci 18 bitevních a 27 letadlových lodí, 92 křižníků, 79 torpédoborců, 147 ponorek, 1158 letadel, 277 000 Američanů a 122 000 Britů. K falšování ztrát přispívala řevnivost mezi pozemní armádou a námořnictvem, které už od porážky u Midwaye zatajovalo vlastní ztráty a nafukovalo americké.
Po válce se ukázalo, že přehledná hlášení hlavního stanu zveličila ztráty amerických námořních plavidel 5,3krát, z toho letadlových lodí 6,5krát, bitevních lodí a křižníků 10,3krát, torpédoborců 1,5krát, ponorek 6,6krát, pomocných plavidel šestkrát, letadel sedmkrát a dopravních (obchodních) lodí osmkrát. Vlastní ztráty zmenšovala u bojových lodí pětkrát, z toho letadlových 5,5krát, bitevních 2,7krát, křižníků 4,5krát a torpédoborců 6,6krát, u pomocných pětkrát, u letounů sedmkrát a u transportních (obchodních) lodí šestnáctkrát!
Rok 1944 probíhal ve znamení mohutné ofenzívy Spojenců. Ve středním Pacifiku zahájilo americké námořnictvo a námořní pěchota sérii obojživelných operací, jež přinesly dobytí Gilbertových a Marshallových ostrovů. Palubní letectvo vyřídilo hlavní japonskou základnu v Pacifiku – Truk –, již Američané obešli.
I na Nové Guineji americké a australské jednotky obcházely střediska protivníkova odporu. V červnu se Američané vylodili na Marianách, kde jejich stíhačky Grumman F6F Hellcat natolik překonávaly japonské, že se vžilo rčení „velké střílení krocanů na Marianách“, a zvítězili v bitvě ve Filipínském moři (za války letouny F6F sestřelily 5160 japonských letadel). Dobytím Saipanu získali základny pro strategické bombardování Japonska. Nyní se oba proudy americké ofenzívy spojily k útoku na Filipíny, zahájenému 20. října vyloděním 6. armády generála Kruegera na ostrově Leyte, kde ve dnech 24.–26. října japonské loďstvo utrpělo konečnou porážku v největší námořní bitvě všech dob, jíž se zúčastnilo 545 lodí se čtvrtmiliónem námořníků.
Koncem roku 1944 dovršila převahu ve vzduchu nejlepší americká palubní stíhačka s pístovým motorem Vought F4U Corsair, jež sestřelila 2140 japonských letadel při ztrátě 189 vlastních. Znovuobsazení Filipín zaplatili Američané 62 143 vojáky, z nichž 13 700 padlo (celkem ztratili na Filipínách od prosince 1941 do srpna 1945 104 341 vojáků včetně 36 030 mrtvých ze všech příčin).
Devatenáctého února 1945 se americká námořní pěchota vylodila na Iwodžimě, kde utrpěla nejtěžší ztráty ve své historii (5931 padlých a 16 168 raněných). Prvního dubna následovala invaze na Okinawu, kde Japonci nasadili mnoho sebevražedných letounů kamikaze. Z 548 000 Američanů zahynulo 12 281 včetně velitele 10. armády generála Bucknera, Japonců 110 071. Vzdal se pouhý 7401 císařský voják. Japonci přišli o 7830 letadel, zatímco Američané jen o 763.
Stupňující se bombardování Japonska, jež mělo být předehrou k invazi na ostrov Kjúšú, plánované na 1. listopad 1945, a na Honšú, k níž mělo dojít 1. března 1946, svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki a vyhlášení války Japonsku Sovětským svazem zpečetily osud ostrovního císařství. Čtrnáctého srpna 1945 japonská vláda na popud císaře Hirohita oznámila, že přijímá požadavek bezpodmínečné kapitulace. Tehdy japonské ozbrojené síly čítaly stále ještě 6 983 000 osob ve 154 divizích a 136 brigádách pozemní armády a 20 námořních svazech.
Podle ruského publicisty Borise Vadimoviče Sokolova činily trvalé ztráty japonských vojsk (kromě Číny, Mandžuska a zajatců zemřelých po kapitulaci) v tichomořské válce 1 633 400 zahynulých, zemřelých a zajatých proti 547 200 na straně Spojenců (bez Číny, SSSR a Mongolské lidové republiky), tedy 2,99:1. Werner Gruhl odhaduje počet spojeneckých obětí asijsko-tichomořské války v letech 1931 (počínaje mukdenským incidentem z 18. září) až 1945 na 23 877 000 mrtvých, z nichž 15 554 000 připadá na Čínu (jiní historici je odhadují „jen“ na 17 222 500), a japonských na 3 237 878.
Zvláště obtížné je určit počet obětí hladu, epidemií a nucených prací, neboť v nejlidnatějších zemích – Číně a Indii – docházelo k hladomorům i v míru. Někdy je složité určit, zda viníky obětí hladu jsou Japonci, nebo Spojenci. Jen u mála asijských zemí existují spolehlivé statistiky obětí druhé světové války. Výše citovaný Sokolov pokládá oběti hladomoru za zveličené a pro Francouzskou Indočínu uvádí sto tisíc místo dvou miliónů, u Filipín 535 000 mrtvých, a ne milión, jak tvrdí státní department USA. Za přemrštěné považuje číslo čtyř miliónů Indonésanů zemřelých během japonské okupace následkem hladu a nucených prací a odhaduje počet úmrtí místního obyvatelstva na padesát tisíc. Je tudíž vidět, že ani jednasedmdesát let po porážce Japonska ve druhé světové válce nemáme zdaleka ani přibližný přehled, kolik obětí mezi národy Asie si japonská agrese vyžádala.
Šintoistická svatyně Jasukuni v Tokiu, jejíž návštěvy japonských premiérů vzbuzují takové pobouření hlavně v Číně a Koreji, uchovává jména 2 325 128 japonských vojáků zemřelých v letech 1917–1945, tedy včetně „čínského incidentu“. Tento počet zahrnuje rovněž civilisty účastnící se bojů, Tchajwance a Korejce zahynulé v císařských ozbrojených silách. (Podle jihokorejských zdrojů v nich zahynulo 6369 Korejců a dalších 8158 civilistů přidělených císařské armádě.)
