Ačkoliv rozpad sovětského komunistického impéria ve střední a východní Evropě definitivně završila série revolučních událostí v roce 1989, základy těmto dějům už byly položeny mnohem dříve. A to přesně před 36 lety, 14. srpna 1980, kdy začaly protesty v loděnicích v polském přístavu Gdaňsk.
Jejich vůdčí osobností byl elektrikář a pozdější prezident Lech Wałęsa, jenž po svém vyhození práce spoluzaložil ilegální odborovou organizaci. Její vznik byl důsledkem dlouhodobější hospodářské krize, ve které se Polsko potácelo již od 60. let. V srpnu 1980 – stejně jako v roce 1970 – vypukla v Polsku vlna stávek, které vyvrcholily práce v gdaňských loděnicích. Dělníci však nevyšli do ulic, jako před deseti lety, ale zůstávali v podnicích, které obsadili, a tím paralyzovali výrobu.
Dne 17. srpna 1980 se v Gdaňsku ustanovil, jako koordinátor stávkové vlny, mezipodnikový stávkový výbor. Kromě obvyklých odborářských požadavků vyhlásil výbor také požadavky politické, mezi které patřila legalizace nezávislých odborů, uznání práva na stávku, garance občanských práv garantovaných ústavou a propuštění některých vězněných opozičních intelektuálů. I přesto, že mezi vládou a mezipodnikovým stávkovým výborem probíhala jednání a byly uzavřeny i určité dohody o splnění některých požadavků, vláda tyto dohody nedodržela ve slíbené míře, jak slíbila, a proto se ve stávkách pokračovalo i nadále.
Koncem srpna 1980 se vůdčí postavou hnutí stal elektrikář Lech Wałęsa. V té době se dělnická opozice zabývala organizačním zvládáním běžící stávkové vlny a vytvářením své členské základny a řídící struktury. Dne 8. září Wałęsa oznámil vystoupení z oficiálních odborů a chystal se k založení nových a nezávislých odborů. V Gdaňsku se 16. září sešel nový mimořádný odborářský sjezd, na kterém byly druhý den založeny Nezávislé samosprávné odbory „Solidarita“.
Ve spolupráci s odborníky z řad demokratické opozice předáci Solidarity vypracovali seznam požadavků vůči vládnoucí moci. Mezi ekonomické požadavky patřilo například zastavení růstu cen, zvýšení platů, stavba nových bytů, lepší pracovní podmínky, delší mateřská dovolená a volné soboty. Mezi politické požadavky patřilo právo na stávku, omezení cenzury, přístup různých společenských skupin k hromadným sdělovacím prostředkům, uznání nezávislých odborů či propuštění politických vězňů.
Vláda sice požadavky Solidarity uznala a podepsala, praxi se však snažila plnění dohod omezovat a oddalovat. Což se ukázalo například při soudním zdržování oficiální registrace Solidarity jako odborového hnutí. I přesto však byla Solidarita oficiálně zaregistrovaná nejvyšším soudem dne 10. listopadu 1980.
Na konci téhož roku už se zdálo, že se situace v Polsku definitivně uklidnila a Solidarita se stala součástí systému. Do konce roku 1980 vstoupilo do Solidarity 9 miliónů Poláků, což představovalo asi 28 procent dospělé polské společnosti. Solidaritu provázely časté vnitřní konflikty, ale celkově neztrácela soudžnost také díky nezpochybnitelné autoritě Lecha Wałesy. Ta byla ještě posílena, když ho dne 15. ledna 1981 přijal papež Jan Pavel II.
Vyhráno však zdaleka nebylo. Rok 1981 ještě přinesl mnoho zvratů včetně výjimečného stavu a zatčení Wałesy a ještě mnoho let trvalo, než padla komunistická moc v Polsku, přesto je 14. srpen 1980 považován za den, od kterého se začal „východní blok“ drolit.
