Ion Antonescu

Ion Antonescu Zdroj: wikipedia.org

Před 70 lety Rumuni změnili dres a obrátili zbraně proti bývalým spojencům

Jaroslav Šajtar

Po katastrofální porážce u Stalingradu začali za druhé světové války někteří vysocí rumunští představitelé, kteří si uvědomili, že další setrvávání po boku nacistické Třetí říše je neperspektivní, hledat cestu, jak vystoupit z války. Ostatně rumunský vůdce (conducător) maršál Ion Antonescu k tomuto přesvědčení dospěl již po německé porážce u Moskvy.

Fašistický list Donau-Zeitung napsal už v listopadu 1942, že na frontu odešla valná většina mužského obyvatelstva Rumunska. Později Rumuni sestavovali divize z ročníků dosud nepodléhajících odvodní povinnosti, z invalidů, zločinců apod., což se nemohlo neblaze nepromítnout na kvalitě a morálce jejich armády. Ze všech spojenců hitlerovského Německa pouze Rumuni nasadili do operací na východní frontě síly, jež nikdy neklesly pod šest divizí a někdy vzrostly až na třicet.

Nabídka zůstala ignorována

Antonescu kontaktoval prostřednictvím vojenského přidělence plukovníka Traiana Teodoreska amerického a britského vojenského atašé v Ankaře, metropoli neutrálního Turecka. Na jeho příslib, že v případě „vylodění osobně nařídí armádě neklást odpor“, západní Spojenci neodpověděli.

V polovině září 1943 jim sdělil své přesvědčení, že „jestliže Rusové přijdou na Balkán před Anglo-Američany, ti se nebudou cítit dost silní klást odpor sovětské kontrole nad poloostrovem. Na druhé straně, přijdou-li Anglo-Američané na Balkán dříve než Rusové, pak se rumunský generální štáb domnívá, že zase oni se nebudou snažit překážet anglosaské kontrole poloostrova. Rumuni si za žádných okolností nepřejí, aby je okupovalo Rusko, které je jejich dědičným nepřítelem. Jsou proto připraveni spolupracovat s anglo-americkými vojsky, přijdou-li na Balkán dříve než vojska ruská.“ Jenže Balkán nehrál v plánech západních Spojenců, chystajících se na vylodění v Normandii, klíčovou roli.

Conducător svou nabídku ještě obohatil o příspěvek ve výši 42 vlaků zlata, 400 vlaků obilí a 300 vlaků kukuřice, jakož i 22 vybavených divizí. Západní spojenci tuto zdánlivě velkorysou propozici odmítli s tím, že pro Rumunsko je jediná přijatelná cesta, jak vybřednout z krvavé války: Kontaktovat zároveň s Anglo-Američany také Sovětský svaz a neklást si žádné předběžné podmínky. Antonescu své sondáže opakoval následující rok. Osmého dubna předložil SSSR vlastní podmínky pro příměří, jež maršál odmítl a zoufale hledal pochopení u Britů i Američanů. Záhy mu však došlo, že obě anglosaské velmoci, jež se ostatně s Rumunskem nalézaly ve válečném stavu a těžce je bombardovaly, na jeho varování před hrozbou slavizace Rumunska a zatažení komunismu do jihovýchodní Evropy nedbají, svého momentálního nepřítele jednoduše hodily přes palubu a jeho další osud je nezajímal.

Radši Rusy než Antoneska!

Počátkem června 1944 vytvořili komunisté, mající v rumunské společnosti velmi slabý vliv, tradiční politické strany a královský palác Národně demokratický blok (BND). Zatímco protřelí politici, jako Iuliu Maniu, chtěli, aby opozice podporovala Antoneska a ten předal po válce moc demokratickým stranám a králi, palácové kruhy – paradoxně ve spojení s komunisty, pro něž byl Antonescu nepřijatelný – spatřovaly větší hrozbu v conducătorovi než v blížící se Rudé armádě, která rumunské hranice překročila už v březnu.

Debakl na frontě urychlil převrat

Dvacátého srpna 1944 začala jasko-kišiněvská strategická útočná operace 2. a 3. ukrajinského frontu, Černomořského loďstva a Dunajské válečné flotily, jedna z nejúspěšnějších a – co se týče poměru ztrát – nejefektivnějších operací sovětských ozbrojených sil. V rekordně krátké době rozdrtila hlavní síly skupiny armád „Jižní Ukrajina“ a s nimi téměř všechny rumunské divize. V noci z 22. na 23. srpna proběhla v královském paláci v Bukurešti porada sjednocené opozice, jež se shodla na provedení státního převratu proti Antoneskovi, jestliže do 26. srpna neuzavře příměří. Ráno 23. srpna o tom maršálek dvora Mocsonyi Styrcea informoval Spojence a zároveň přesvědčil krále Michala, aby zatkl Antoneska ještě odpoledne.

Mladičký král Michal I. z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen conducătora napřed požádal, aby odstoupil, což maršál odmítl nedvojsmyslným způsobem, narážeje na jeho věk 22 let: „Ty si myslíš, že předám zemi do rukou dítěte,“ a naplival do tváří důstojníkům, kteří ho zatýkali. Tradovalo se, že když král Michal někdy Antoneska peskoval, maršál po příchodu domů vzteky dupal po své čepici.

Michal pověřil vytvořením nové vlády generála Constantina Sănăteska. Tvořili ji generálové a strany BND v ní zastupovali Brătianu, Maniu, Titel-Petrescu a Pătrăşcanu coby ministři bez portfeje. Stojí za připomenutí, že Constantin Brătianu zemřel roku 1950 ve vězení stejně jako předák Národní rolnické strany a několikanásobný premiér Iuliu Maniu, který zesnul v osmdesáti letech roku 1953 ve vězení v Sighetu, kde je dnes Památník odboje a obětí komunismu, a propagátor národního komunismu Lucreţiu Pătrăşcanu byl roku 1954 popraven vlastními spolustraníky jako titovec.

Po převratu vznikla v rakouském exilu proněmecká „rumunská národní vláda ve Vídni“ v čele s předákem fašistické Železné gardy Horiou Simou, jejíž ministerstvo obrany vedl brigádní generál Platon Chirnoagă. Ozbrojené složky exilové vlády se skládaly z přeběhlíků, válečných zajatců a Rumunů studujících v Německu. Na rozdíl od rumunských ozbrojených sil změnivších tábor však nesehrály žádnou podstatnější úlohu.

Komunisté přebírají žezlo

Po Sănăteskově rezignaci 2. prosince 1944 se stal novým premiérem dosavadní náčelník generálního štábu generál Nicolae Rădescu. Zpočátku Sovětům ustupoval, ale když se začal vzpouzet pokusům komunistů o převzetí moci, hlavně v armádě, obvinili ho z „fašistických zločinů“, což bylo tehdy velmi vděčné. Generál je pro změnu nazval „hyenami bez boha a vlasti“, což jeho politickou budoucnost zpečetilo. Po nevybíravém nátlaku náměstka lidového komisaře zahraničí SSSR A. J. Výšinského, jenž hrozil Rumunsku ztrátou nezávislosti, jestli se předsedou nové vlády nestane prosovětsky orientovaný Petru Groza, král Michal couvl. Třicátého prosince 1947 abdikoval a emigroval. O den později se Rumunsko přeměnilo v lidovou republiku. V roce 2007 zveřejnila Historická komise pro vyšetřování a analýzu zločinů komunistického režimu, že má na svědomí 2 215 000 obětí, tedy zhruba desetinu rumunské populace (toto číslo zahrnuje nejen mrtvé přímo v důsledku represí, ale všechny formy perzekuce, včetně téměř 600 000 uvězněných). Je nesporné, že především ve své první fázi se komunistický režim vyznačoval neobyčejnou brutalitou.

Jací vlastně byli rumunští vojáci?

Češi i příslušníci dalších národů mají tendenci hledět na Rumunsko, druhou nejchudší zemi Evropské unie, s despektem, jejž umocňují často velmi nedobré zkušenosti s kuplíři, různými gangy, kapesními zloději a žebráky pocházejícími z této země a dělajícími po otevření hranic vrásky mnoha obyvatelům EU a ostudu své vlasti. Ale jakými vlastnostmi a kvalitami se vyznačovali rumunští vojáci ve druhé světové válce? U nás to je dosud málo zpracované, ba téměř neznámé téma.

Rumunský prezident Traian Băsescu nedávno ospravedlňoval účast Rumunů ve válce proti SSSR. Jaké výkony předvedli? Sověti se o nich vyjadřovali velmi pohrdavě. V Petrovově a Dostalově filmu Stalingradská bitva jsou zobrazeni coby komické figurky panicky prchající před sovětskou ofenzívou. Ani o rumunských letcích v porovnání s německými Sověti neměli valné mínění. Slovenský historik Pavel Mičianik píše v závěrečném dílu své vynikající práce Slovenská armáda v tažení proti Sovětskému svazu, že Slováci Rumuny spíše litovali kvůli bídnému zásobování, jež vyústilo až v nekontrolovatelné rabování, výstroji a výzbroji. Rumuni okrádali dokonce i své slovenské spojence. Nadto se chovali krutě k rudoarmejcům, kteří se chtěli dobrovolně vzdát. Valonský esesácký dobrovolník Léon Degrelle je nazýval „podunajskými vrahy“. Zato důstojníci byli dobře živení i oblečení, vzdělaní, a navíc velmi často hovořili výborně francouzsky. Jestliže Němci se někdy ke Slovákům chovali jako k méněcenným, pak s Rumuny jednali doslova jako s odpadem.

Nicméně je faktem, že během operací od 1. ledna do 30. června 1942 Rumuni zajali dvakrát víc sovětských vojáků, než činily jejich vlastní celkové ztráty. Za celé východní tažení jich zajali 120 000, téměř dvakrát víc než zdatní Finové, z nichž asi třetinu předali Němcům. To je nejvíc ze všech spojenců třetí říše.

Zato o rumunském důstojnickém sboru se Němci vyjadřovali nelichotivě. Přesto z devíti cizinců vyznamenaných Rytířským křížem s dubovými ratolestmi plná třetina připadla právě na rumunské generály.

Němci, pravda, hodnotili rumunské piloty jako průměrné, nicméně letci a protiletadlovci si nárokovali zničení 1500 sovětských a 270 amerických a britských letounů. Reálná čísla jsou sice dva- až třikrát nižší, ale i tak jde o nepřehlédnutelné počty. Od 22. června 1941 do 1. června 1943 Královské rumunské letectvo ztratilo 342 letouny. Od 22. června 1941 do 10. října 1943 si nárokovalo 617 bojových vítězství ve vzduchu, 429 si připsali protiletadlovci a 161 letadel bylo zničeno na zemi (úhrnem tudíž 1207) za cenu pouhých 223 strojů ztracených v boji. Podle rumunské metodiky, od zavedení nového, bodového systému počítání vítězství v únoru 1944 velmi benevolentní, získalo 126 letců titul esa a minimálně 1522 vítězství, tj. 85 % všech nárokovaných. Podle mnohem přísnějších západních standardů počet rumunských es klesá na devětapadesát. Nejúspěšnější a zároveň nejstarší z nich, kapitán kníže Constantin Cantacuzino, pocházející ze starobylého šlechtického rodu, sestřelil 44 letounů samostatně a jeden ve skupině, dalších jedenáct mu nepotvrdili. To je víc než skóre nejlepšího amerického stíhacího esa druhé světové války. Podle bodového systému se pyšnil dokonce 69 vítězstvími. Za druhé světové války se Královské rumunské letectvo utkalo se čtyřmi nejsilnějšími letectvy tehdejší doby: sovětským, britským, americkým a německým.

Ačkoli Němci kritizovali pasivitu Královského rumunského námořnictva, postrádajícího zkušenosti a bojové tradice, nutno podotknout, že čelilo velké převaze sovětského Černomořského loďstva. Přesto se již 26. června 1941 potopil po nárazu na rumunskou minu u Konstance velký torpédoborec Moskva. Byla to největší válečná loď potopená v dějinách Rumuny, kteří vytáhli z vody 69 členů posádky. Zbylých 268 zahynulo, což je víc, než kolik příslušníků Královského rumunského námořnictva přišlo o život za celou válku proti Sovětskému svazu (231; dále vykazovali 334 raněné a 1220 nezvěstných). Třicátého listopadu 1941 torpédoborec Regele Ferdinand potopil jižně od Oděsy sovětskou ponorku M-54 a 1. října 1942 stará minolovka Sublocotenent Ghiculescu připravila stejný osud ponorce M-118. Kontradmirál Horia Marcellariu si jako jediný rumunský námořník od Němců vysloužil Rytířský kříž, a to za evakuaci Krymu.

Dlužno poznamenat, že obzvláštní aktivitou nevynikalo ani sovětské Černomořské loďstvo, neboť Rumuni ztratili pouze torpédovku, dvě minolovky, dva říční monitory, dva motorové torpédové čluny a dvě pomocné minonosky.

Z výše uvedeného vyplývá, že některá opovržlivá hodnocení je třeba přinejmenším zkorigovat. Zbývá ještě odpovědět na otázku, jak se Rumuni chovali na okupovaném (co se týče Besarábie a severní Bukoviny, z jejich pohledu osvobozeném; zabrali ovšem i teritoria, jež jim nikdy nepatřila, včetně Oděsy) sovětském území. Maršál Giovanni Messe, velitel Italského expedičního sboru v Rusku (CSIR), psal ve svých poválečných pamětech Válka v Rusku, že podle hodnocení místního obyvatelstva byli nejhorší bělogvardějci (rozumějí se tím kolaboranti), následováni Němci a třetí místo zaujali Rumuni, jejichž armáda masově popravovala a perzekvovala hlavně Židy a v neuvěřitelných rozměrech loupila. To představuje bezesporu stinnou stránku v historii Rumunska.

Konec spojenectví

Po palácovém převratu Němci dostali na vyklizení Rumunska patnáct dní a král oznámil v rozhlase vystoupení své země z války po německém boku. Vzteky nepříčetní Němci reagovali den nato bombardováním Bukurešti, což jim vyneslo vyhlášení války ze strany Rumunska. Popuzení Němců nad svržením Antoneska a vyhlášením války lze při objektivním pohledu chápat. Vždyť rumunské ozbrojené síly vyzbrojovali a cvičili. V oblasti Ploješti rozmístili 5. divizi protiletadlového dělostřelectva, čítající v den převratu třicet těžkých, pět středních a sedm lehkých baterií. Rumunsko chránili rovněž stíhači Luftwaffe. Ploješť byla pokládána za třetí nebo čtvrtý nejlépe chráněný cíl v evropských státech Osy, a to po Berlíně, Vídni a Porúří. Děla ráže 280 mm německé baterie „Tirpitz“ úspěšně bránila nejdůležitější rumunský přístav – Konstancu. Němci při obraně Rumunska přinášeli lidské a materiální oběti.

Překabátění Rumuni způsobili svým bývalým kamarádům ve zbrani citelné ztráty. Mezi 23. a 31. srpnem 1944 jich zajali 56 455 včetně 14 generálů a 1421 důstojníků a předali je sovětské straně. Dalších 5048 zabili, nárokovali si 24 vzdušná vítězství, ukořistili 228 německých letadel – a to vše za cenu 8586 padlých a raněných. Německo přišlo o kontrolu nad životně důležitými ropnými poli v Ploješti a dodávky zemědělských produktů. Říšský ministr zbrojení a válečné výroby Albert Speer vnímal rumunské přeběhnutí jako jednu z rozhodujících událostí války, neboť kromě ropy uťalo Němcům také dodávky chrómu z Turecka. Srpnového protifašistického povstání se podle rumunských údajů zúčastnilo 460 000 důstojníků a vojáků.

Dvanáctého září uzavřelo Rumunsko příměří se Sovětským svazem, v němž muselo uznat předání Besarábie a severní Bukoviny SSSR v roce 1940, kvůli němuž proti němu vstoupilo do války. O míru si zatím mohlo nechat jen zdát, protože nyní začalo válčit proti Německu a Maďarsku. Obě války si vyžádaly citelné oběti. Jestliže v tažení proti SSSR ztratilo mpodle oficiálních údajů 598 038 vojáků (72 291 mrtvých, 242 425 raněných a 283 322 nezvěstných, z nichž nemalou část tvořili zahynulí), v tzv. západním tažení (proti Německu a Maďarsku) dalších 169 822 (21 035 mrtvých, 90 344 raněných a 58 443 nezvěstných). Na nenáviděných Maďarech Rumuni dobyli zpět Sedmihradsko a účastnili se budapešťské operace.

Západní kampaně po boku Rudé armády se zúčastnilo podle úředních údajů 538 536 rumunských vojáků (podle starších zdrojů jen 355 389). Koncem války jich bezprostředně na frontě operovalo 185 567. Jestliže jako spojenec třetí říše Rumuni postavili v Evropě po Německu a Itálii nejvíce vojáků a na východní frontu vrhli po Německu nejpočetnější síly, v západním tažení utrpěli větší ztráty než Britové při osvobozování západní Evropy od invaze v Normandii do kapitulace Německa. Zajali 117 798 vojáků Osy (dříve uváděli jen 103 214) a 18 731 mrtvých nepřátel nalezli na bojištích. Královské rumunské letectvo vykonalo 8542 vzletů a svrhlo 1350 tun pum při ztrátě 176 letounů ze všech příčin; k nim je nutno připočítat 161 ztracených na zemi koncem srpna 1944. Rumuni si nárokovali 126 letounů Osy zničených ve vzduchu, na zemi a palbou protiletadlovců. Po boku Rudé armády postoupili v bojích od Satu Mare až do Čech, tedy o tisíc kilometrů, a osvobodili (v Maďarsku je vhodnější použít termín obsadili) 3831 osad a obcí včetně 51 měst. Přesto nezískali od Spojenců status spoluválčící strany na rozdíl od Itálie, jež postavila do protifašistické války pouhý osvobozenecký sbor.

Šestého července 1945 maršál Tolbuchin předal králi Michalovi za „odvážný postoj v srpnu 1944“ nejvyšší sovětské vyznamenání – Řád vítězství. Mladý panovník se tak ocitl jako jeden z pěti cizinců poctěných tímto řádem ve společnosti amerického generála Dwighta Davida Eisenhowera, britského maršála Bernarda Lawa Montgomeryho, jugoslávského maršála Josipa Broze-Tita a vrchního velitele lidové Polské armády generála zbraní Michała Roly-Żymierského.

Zapomenutí osvoboditelé

Po listopadu 1989 vystřídalo velebení Rudé armády-osvoboditelky připomínání role americké armády při osvobozování západních Čech, ale na Rumuny se tak nějak téměř zapomnělo. Přitom 1. a 4. rumunská armáda, čítající 248 430 osob, za osvobozování Československa zaplatily 66 495 vojáky, z nichž polovina připadla na mrtvé a nezvěstné. Na našem území urazily 400 kilometrů. V horském zalesněném terénu středního Slovenska bojovaly navíc v tuhých mrazech, jež se podepsaly na jejich těžkých ztrátách, několikanásobně převyšujících protivníkovy oběti. Osvobodily 1172 československých osad, obcí a měst, přičemž zajaly 20 478 vojáků. Československé řády a vyznamenání obdrželo 5559 rumunských vojáků. Kdo je u nás dnes oslavuje, nebo alespoň připomíná?

Konec conducătora

Osmnáctého května 1946 byli maršál Antonescu a dvanáct jeho nejbližších spolupracovníků, vesměs generálů, odsouzeni k smrti a 1. června skončili před popravčí četou. Conducătorova poslední slova zněla: „Pánové, jsme připraveni. Miřte přesně. Ať žije Rumunsko! Palte!“

Hodnocení Antoneska není zdaleka jednoznačné a v současném Rumunsku má mnoho sympatizantů. Kritici mu kladou za vinu smrt více než sto tisíc Židů, jejich oponenti namítají, že naopak v tzv. Starém království a jižním Sedmihradsku se snažil alespoň částečně jejich pronásledování zmírnit. Je nesporné, že nejvíce jeho politiku odnesli besarabští a bukovinští Židé, jimž byla přisuzována odpovědnost za sovětskou okupaci a nadšené vítání Rudé armády v létě 1940. Rumunští historici připouštějí, že Rumuni jsou odpovědní za smrt nejméně 110 000 Židů, jiné zdroje jim přičítají dokonce 469 632 obětí, z toho 324 632 besarabských a bukovinských Židů, jejichž ztráty jsou dosud nedostatečně zdokumentovány.

Když před časem v Rumunsku proběhla anketa „Sto největších Rumunů“, umístil se conducător na šestém místě. Pro srovnání: Generální tajemník Rumunské komunistické strany a prezident Nicolae Ceauşescu, jejž v době jeho vrcholícího kultu titulovali „Dunaj myšlenek“ a „karpatský génius“ a který stejně jako Antonescu skončil před popravčí četou v parodii na řádný soudní proces, zaujal jedenácté místo…