Češi si někdy ještě pořád dostatečně neuvědomují, jak velký zlom v životě Evropy nastal, když přesně před sto lety vypukla první světová válka. Pořád ještě mnozí přesně nevědí, co všechno skončilo a co začalo. Ve svých několika textech, které byly v minulých týdnech publikovány v tištěné verzi Reflexu, se to pokusil vysvětlit historik Jiří Rak
Možná že k pochopení zlomu, jímž byl rok 1914, přispěje krátké zamyšlení nad dobou, která válce bezprostředně předcházela. O posledním desetiletí 19. a prvních letech 20. století lze uvažovat různými způsoby. Můžeme v nich spatřovat „la belle époque“, krásnou epochu, o níž se říká, že byla poslední, v níž stálo za to žít. Tutéž dobu lze však nahlížet i v optice chmurné atmosféry „fin de siècle“, konce století, kdy se dekadentní umělci opájeli představami zmaru. Je možno o ní uvažovat jako o době nástupu velkých sociálních hnutí, jako o vyústění společenských změn 19. století, jež vrcholí zaváděním všeobecného a rovného hlasovacího práva, a ve výčtu podobných charakteristik by bylo možné pokračovat.
Společným jmenovatelem všech těchto přístupů je to, že posuzovatelé hodnotí pozorovanou epochu s vědomím toho, co nastalo v létě roku 1914. Pak je velice snadné odsoudit naše předky užívající si krás života „belle époque“ jako nevědomce, kteří netušili, že tančí na sopce, ironizovat dekadentní poezii a její vysoce estetizované pojetí smrti s tím, že básníky opěvovaná vůně tuberóz se na hony lišila od pachu zákopových latrín a dezinfekce polních obvazišť. Je možné kritizovat mezinárodní sociální demokracii, jež navzdory proklamovaným mírovým heslům nedokázala válce zabránit a ve všech parlamentech hlasovala pro armádní rozpočty. Stejně jednoduché je s nechápavou nechutí číst texty intelektuálů žehrajících nad malostí doby, v níž jim bylo dáno žít, a toužících po válce jako očistném řezu, který vrátí lidstvu velké ideály, nebo žhavém železe, jež vypálí zahnívající nezdravé jevy.
Jak se vlastně měli Češi?
Zkusme tedy alespoň na chvíli a dočasně zapomenout na sarajevský atentát a podívat se na léta před velkou katastrofou očima současníků, kteří ještě netušili, jaké hrůzy je čekají. Jak tedy vypadala česká společnost „krásné epochy“, jaké problémy ji trápily a jakou budoucnost očekávala?
Také Čechům přineslo „dlouhé 19. století“ počínající Francouzskou revolucí zásadní změny. Z bezvýznamného etnika se vyvinuli do podoby moderního vyspělého národa a tento proces byl dovršen právě na sklonku 19. věku. Takový bez nadsázky ohromující úspěch s sebou zároveň přinášel hodnotovou krizi, bylo totiž otázkou, jestli jej většina Čechů psychicky zvládla. Úspěchy národního života, jež přinesla osmdesátá a devadesátá léta, zároveň odhalily vyprázdněnost dosavadních vlasteneckých frází. Bylo ještě možné mluvit o národě zápasícím o svá základní práva v době, kdy tento národ dovršil svou sociální stratifikaci, otevřel reprezentativní národní scénu, disponoval vlastní univerzitou, vědeckými společnostmi a úspěšně se rozvíjel i český průmysl? Do vědomí široké veřejnosti vešel tento národní pokrok úspěchem velké Jubilejní výstavy v roce 1891, úspěchem o to větším, že se německá strana demonstrativně rozhodla nepodílet se na její přípravě, následující výstavou národopisnou a pominout není možné ani výstavu inženýrství a architektury.
Nespokojeni byli mladí vystupující zatím v neuspořádaném a proměnlivém proudu tzv. pokrokového hnutí. Roku 1893 omladinářské hnutí zaútočilo nejen na tradiční českou politiku, ale i na monarchii a dynastii. To ovšem bylo na počestné české politiky příliš a od omladinářů se distancovali. Klid přesto nenastal. Rok 1897 přinesl masové české i německé demonstrace v souvislosti s Badeniho jazykovými nařízeními, podle nichž měli všichni úředníci v Čechách ovládat češtinu i němčinu, a zároveň reforma voleb do vrcholného zastupitelského orgánu západní části habsburské říše přivedla do říšské rady první sociální demokraty. Ti se vzápětí postarali o rozruch tím, že odmítli dosavadní státoprávní kurs české politiky, což národovecký tisk okamžitě označil za národní zradu.
Počátkem 20. století vzrušoval českou veřejnost polenský proces, který oživil pověry o židovských rituálních vraždách. Takzvaná hilsneriáda odhalila dosti odporné antisemitské rysy českého nacionalismu a české ulici byl předhozen další národní zrádce – T. G. Masaryk, statečně vystupující proti rasovým a náboženským předsudkům.
Další zmatky přinesl rok 1905, kdy slavjanofilové pořádali panychidy za ruské vojáky padlé ve válce proti Japonsku, zatímco sociální demokraté a pokrokáři otevřeně sympatizovali s ruskou revolucí a demonstrovali za zavedení všeobecného a rovného volebního práva. Současně však dělnictvo žilo bojem proti zdražování piva a pod heslem „Uvědomělý dělník zdraženého piva nepije“ organizovalo bojkot hostinců, které přistoupily na zavedení zemské dávky z oblíbeného nápoje. Trvalkou českého života ovšem i nadále zůstával česko-německý spor o ovládnutí země. Česko-německé pouliční rvačky dokonce poznamenaly i oslavy šedesátého výročí vlády císaře Františka Josefa I. a přímo na jubilejní den 2. prosince muselo být v Praze vyhlášeno stanné právo.
Bulhar? To má být Slovan?
Pokud jde o zahraniční politiku, tak na počátku druhého desetiletí nového věku vzrušovalo Čechy především dění na Balkáně. Slovanské státy se spojily k vítěznému tažení proti Turecku, okamžitě po dosaženém vítězství se ale dostaly do konfliktu mezi sebou. První balkánskou válku přirozeně oslavoval národně orientovaný tisk jako dovršení staletého boje slovanských národů za osvobození z tureckého jařma, druhý konflikt na neklidném poloostrově byl zase vnímán jako další důkaz „kleté slovanské nesvornosti“. Slovansky naladěná většina české veřejnosti se tehdy dostala do rozporu se zahraniční politikou mocnářství, jež se snažilo zabránit srbskému přístupu k moři podporou albánské samostatnosti. Oslavy dobytí přístavu Skadru Černohorci tak byly policejně zakazovány.
S nepokrytou ironií v této souvislosti poukazoval český tisk na rakouskou podporu nezávislé Albánie v době, kdy monarchie upírá tatáž práva Čechům, národu většímu, kulturně rozvinutějšímu a hospodářsky produktivnějšímu.
Navzdory veškeré modernizaci života byla ovšem zahraniční politika oblastí, o níž byla česká veřejnost informována nejhůře a kde přežíval starý obrozenecký duch – redakce většinu dění hodnotily z tradičního slovanského stanoviska a právě události, jako byla druhá balkánská válka proti Bulharům, odhalovaly jejich bezradnost, kdy nezbývalo než se uchylovat k nejasným formulacím typu, že „Bulhaři vlastně nejsou praví Slované“.
Na vnitropolitické scéně dominoval, jak už bylo řečeno, poměr k domácím Němcům. Poslední rok před válkou přinesl německou obstrukci v zemském sněmu, která nakonec vyústila do rozpuštění sněmu a jmenování zemské správní komise, což Češi i Němci považovali za neústavní zásah do politiky, jenž vyhovuje straně protivníka. Ve skutečnosti bylo takové opatření nutné, aby se země nedostala do finanční insolvence. Úvodníky stereotypně hřímaly proti německé nadvládě v Rakousku a současnost líčily v černých barvách jako nepřetržitý řetěz českého utrpení. Viníkem tohoto utrpení byly vídeňské vlády, na něž novináři dštili oheň a síru.
Lenin vedle jako jedle
Jenže veřejnost se očividně závažnými politickými událostmi příliš nezatěžovala. Zprávy o válce na Balkáně poskytovaly materiál k večerním rozhovorům nad sklenicí, česko-německé spory byly pravidelnou součástí každodennosti a nikoho příliš nevzrušovaly. Příliš vážně tisk nebral ani proměny ve společenském životě. Nový fenomén – sport –, to byla příležitost k úsměvnému pohoršení nad blázny, kteří kopají do míče, o nedělích vyjíždějí za město a v zimě se kloužou na prkýnkách. „Bodré vtipkování“ bylo vyvoláno i ženskými snahami o dosažení vyššího vzdělání, populárním předmětem humoresek se stala učená žena, jež neumí vařit. Pro kreslíře Humoristických listů byl oblíbeným tématem i jiný projev nastupující emancipace, jímž byly ženské kalhoty, umožňující volnější pohyb. Tento oblíbený časopis také rád šprýmoval nad moderními obrazy, které v galerii visí nohama, vzhůru a nikdo to nepozná.
Většina obyvatelstva si zřejmě docela spokojeně žila svými problémy a o „velké“ dění se nezajímala – prostě spoléhala na politiky, kteří vše v klidu vyřídí. Už vůbec tato většina nevěřila, že by mohlo dojít k ozbrojenému konfliktu. Uprostřed měnícího se světa tady přece byla jedna pevná jistota. Vždyť žezlo habsburské říše stále pevně držel císař František Josef I. a zdálo se, že tomu tak bude stále. I kdyby bylo nejhůř – „vladař míru“ přece nemůže dopustit válku. Balkánský sud s prachem je daleko, zemským financím nikdo nerozumí a válka je prostě slovo ze vzdálených končin, z dobrodružných a historických románů. Symptomy narůstajícího napětí a blížící se války takřka všichni ignorovali. Obsáhlejších komentářů se nedočkalo ani odhalení aféry náčelníka štábu pražského VIII. armádního sboru plukovníka Redla, který předával důležité vojenské materiály Rusům. Česká žurnalistika, veřejnost i politika žily ve stavu blažené nevědomosti a navzdory všem příznakům krize zřejmě pevně věřily ve stabilitu existujícího systému.
Na podzim roku 1913 proběhly velké oslavy stého výročí Napoleonovy porážky v „bitvě národů“ u Lipska. Pro Čechy to byla znovu příležitost k polemice s Němci, ke zdůraznění slovanského podílu na vítězství a ke kritice nabubřelého charakteru německých slavností. Naprostá většina komentářů ovšem končí konstatováním, že lidstvo se jistě z krvavé historie napoleonských válek poučilo a další konflikty nehrozí.
Na obranu české špatně informované veřejnosti je ovšem třeba uvést, že tyto blahosklonné pocity sdílela s většinou Evropanů a v možnost ozbrojeného konfliktu nevěřili ani profesionální revolucionáři. Florian Ilies vloni dokonce i v česky vydané knížce o roce 1913 cituje Leninův dopis Gorkému: „Válka mezi Rakouskem a Ruskem by byla velice prospěšná pro revoluce v západní Evropě. Těžko si ovšem dovedeme představit, že by nám František Josef a Mikuláš udělali takovou radost.“ V létě 1914 mu bohužel rakouský císař i ruský car tu radost udělali.
Autor je historik, specializující se na pozdní habsburskou monarchii a fenomén národního obrození.
