Ničivá síla karlovarského Vřídla: Udržet horký gejzír pod kontrolou vyžaduje usílí

Už někdy okolo roku 1500 sepsal básník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461–1510) báseň Óda na Vřídlo, v níž dává tento impozantní přírodní jev u říčky Teplé do souvislosti s vulkanickou aktivitou: „Vřídlo hodné, by tě Múzy plným sborem opěvovaly / odkud prameny tryskajíce výš se valí? / Sirné žíly, vápno živé, odkud zázrakem se nesou, / jsou to Sicílie žáry, které hrudí Etny třesou?“

Gejzíry jsou skutečně doprovodným jevem sopečné činnosti. Ty největší a nejslavnější tryskají v americkém Yellowstonu – které ovšem Bohuslav Hasištejnský nemohl znát, protože první Evropané sem přišli až začátkem 19. století. Spíš mohl vědět o islandských gejzírech, i když tento ostrov ležel na periférii tehdejšího světa. Přesto v souvislosti s Vřídlem zmínil italské vulkány, jenže zrovna tam žádné gejzíry nejsou. A aby to bylo ještě zamotanější, v Karlových Varech sice gejzír je, ale zase tu široko daleko nejsou sopky. A vlastně to, co se tam ukazuje dneska, pravý gejzír není, protože lidé jeho vodu spoutali do trubek a udělali z něj obyčejnou fontánu. Ale těžko popřít, že kdysi to gejzír byl – a ještě ke všemu nadaný mimořádnou schopností ničit a bořit.

Deník hraběte Leopolda

„Pohlížel jsem na Sprudel (původní jméno Vřídla), tento vzácný pramen darovaný Stvořitelem trpí­cím lidem. Každá duše se musí povznésti při pohledu na tento zázrak a ta moje se vznesla až do oblak,“ zapsal si roku 1833 při návštěvě lázní na říčce Teplé hrabě Leopold Franz Podstatský-Lichtenštejn (1801–1848). Samotnému gejzíru se pak už nevěnuje, zato o jeho léčivé vodě mluví spíš nelichotivě: „Vypadá to, jako by lépe vyprazdňovala mou peněženku než mé útroby.“ Ani její chuť se mu nezamlouvala: „Je nechutná, byla cítit po hnilobě a je zapotřebí velké fantazie přijít jí na chuť.“