Spor o osvobození Prahy. Jak vznikl mýtus o nezištném bratrském osvobození Prahy Rudou armádou?
Sotva dorazily v květnu 1945 sovětské tanky do povstalci osvobozené Prahy, čeští komunisté již měli nový propagandistický trik. Kdo s nimi v čemkoliv nesouhlasil, toho označili za reakcionáře. Jejich dehonestující kampaň se týkala i toho, kdo by si dovolil diskutovat o politickém zákulisí osvobození Prahy…
Fakt, že americká armáda po dobu bojů v Praze zůstala v Plzni, po válce silně demobilizoval i neinformované české demokraty. Komunisté naopak se svou demagogií rychle vytvářeli mýtus o nezištném bratrském osvobození Prahy Rudou armádou. Pravdou bylo naopak to, že jsme se, ač spojenci, stali válečnou kořistí Moskvy. O politickém zákulisí událostí česká veřejnost prakticky nic nevěděla a rozhodně se něco nemohla dozvědět od nejvyšších československých ústavních činitelů, protože jedni o to záměrně nestáli a druzí to pro změnu nepovažovali z různých důvodů za momentálně „rozumné“...
Loutka, či předseda vlády?
V prvním případě šlo například o předsedu československé vlády, sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera, kterého v neděli 6. května 1945 v Košicích navštívil sovětský velvyslanec Valerian A. Zorin s dotazem sovětského lidového komisariátu zahraničí i náčelníka generálního štábu Rudé armády armádního generála Alexeje Antonova, „zda se československá vláda ztotožňuje s Eisenhowerovou žádostí postoupit z Plzně do Prahy“.
Bývalý legionář, ale tehdy již aktivní souputník komunistů, ani na okamžik nezaváhal a poskytl sovětské straně potřebné alibi: „Přítomnost americké armády v Praze by byla politicky zneužita. A to by mělo nepříznivý vliv na politickou konsolidaci osvobozené republiky. Jsem přesvědčen, že porážka nacistické armády je velmi blízká a že Rudá armáda poskytne svou pomoc Praze včas...“
Druhý případ symbolizuje potom prezident Edvard Beneš, který ve své snaze taktizovat vůči mocnému sovětskému spojenci byl ochoten občas nechat ustoupit historickou pravdu ve prospěch té politické. Navíc byl v závěru války v Košicích prakticky izolován bez možnosti být v kontaktu se západními spojenci, jelikož sovětská strana na území, jež vojensky obsadila, nedovolila přítomnost diplomatických misí u československé vlády. Diplomaty připravené k odjezdu na Slovensko zastavilo sovětské veto pod nejapnou záminkou, že to nedovoluje situace v oblasti Košic a nedostatečné možnosti ubytování.
Prezident v izolaci
Dokladem této situace je i radiodepeše, kterou prezidentu Benešovi v úterý 8. května 1945 v 10.45 odeslal z Londýna ministr Ripka složitou cestou přes vojenskou misi generála Píky do Košic:
1.
Od gen. Janouška máme z leteckého štábu Eisenhowera neúřední zprávu, že Američané podle dohody s Rusy nemají překročit čáru Karlovy Vary, Plzeň, Budějovice.
Domů měla býti odeslána naše letka, ale nestalo se tak.
2.
K ránu došla zpráva pražského revolučního radia ve 2.00 hod., že dojel důstojník 1. amer. divise a byla sjednána dohoda s něm. velitelem o kapitulaci. (Šlo o válečného korespondenta kpt. J. R. Hilla a jeho zprávu o německé kapitulaci v Remeši; poznámka autora.)
3.
Podle jedněch zpráv jsou Američané u Prahy a boj ustal. Podle druhých není to jisté.
4.
V 9.15 hod. 8. května 1945 došla zpráva od NR z Prahy, že žádají pomoc co největší od Spojenců, hlavně z Moskvy.
5.
Žádám vládu, aby sdělila, co bylo s Rusy ujednáno.
Otázkou zůstává, zda vůbec a kdy prezident Beneš tuto depeši dostal, protože sovětské orgány v Košicích zdržovaly a všemožně blokovaly i rádiové spojení vlády se světem. Tyto skutečnosti se však po dlouhá léta česká veřejnost neměla možnost dozvědět, což formovalo její naivní pohled na květen 1945, v němž dominoval až nekritický obdiv k Rudé armádě a Stalinovi, na jehož rozkaz, prý nezištně míněný, sovětští tankisté zachránili „na poslední chvíli“ Prahu.
Ještě dva roky a tři měsíce po skončení druhé světové války v Československu neproběhla sebemenší veřejná diskuse na téma politického zákulisí osvobození Prahy v květnu 1945 a vzniku demarkační linie v českém pohraničí mezi americkou a Rudou armádou. O rozdílných poměrech na obou stranách této linie také nikdo raději veřejně nediskutoval, aby na něm neulpěla nálepka reakcionáře.
Vše bylo přece jasné: Rudá armáda na příkaz geniálního vůdce Sovětského svazu J. V. Stalina z lásky k českému lidu přispěchala až od Berlína zachránit krvácející Prahu. Básníci, sochaři a malíři se předháněli v uměleckém ztvárnění tohoto narativu, v němž nezbylo místo pro polské, rumunské a americké vojáky, kteří se v květnu 1945 rovněž, byť menší mírou, zúčastnili osvobozování českých zemí.
O těch amerických se v té době již veřejně pozitivně nemluvilo. V českém veřejném prostoru se šířil obraz armády, jež v době nejtěžších bojů na pražských barikádách zevlovala v Plzni a nebyla z nepochopitelných důvodů ochotna přispěchat Praze na pomoc. Místo toho prý měla ochraňovat Němce a nebyla příliš přátelská k Čechům.
Co způsobil jeden článek
Toto upravování historie podle českých komunistů 24. července 1947 narušil v časopise Dnešek Jaroslav Drábek celkem nenápadným článkem Propaganda, která zabíjí. V něm kritizoval kontraproduktivní formy, jež především komunisté používají v bezmezně devótní propagaci Sovětského svazu, a varoval před tím, že tento způsob by v budoucnu mohl přinést opačné výsledky, protože český národ „živelně nenávidí bezduchou, tupou propagandu“. Tento názor doplnil i poznámkou: „Velikost a politická prozíravost Stalinova byly v našem národě uznávány a ctěny dříve a daleko upřímněji v dobách, kdy jeho jméno nesmělo být nahlas vysloveno, než nyní, kdy jeho obraz visí v každé třídě a v každé kanceláři přesně na stejném místě, kde za války visel povinně Hitler vedle Háchy.“
Vedle zmínky, že kdo si u nás například dovolí kriticky hodnotit některé méně kvalitní sovětské filmy či výtvarná díla, je ihned komunisty pasován na reakcionáře, Jaroslav Drábek dodal: „Domníváte se, že je rozumné a správné šířit násilím legendu o tom, že j e d i n ě Rudá armáda zachránila Prahu, kdy již dnes celý národ ví, že Američané seděli bezradně na svých tancích u Berouna v okamžiku, kdy Rudá armáda si klestila cestu snad ještě někde u Drážďan a že připravení čeští letci v Londýně nesměli vzlétnout, aby zahnali několik německých letadel, která Prahu bořila a zabíjela? Četl někdo z vás o tom nějaké klidné a rozumné pojednání? Nepoškozuje násilná legenda věc daleko více než prostá pravda?“
Jako první na tento „reakční“ článek reagoval generální tajemník Svazu přátel SSSR, komunista Jiří Sládek, jenž dostal pro svou odpověď prostor na stránkách Dneška již 7. srpna 1947. Sládek nepřinesl v celkem obsáhlém článku žádné věcné argumenty, pouze klasické útočné komunistické teze o reakci, která chce narušit pevné československo-sovětské přátelství.
K otázce května 1945 potom učinil jen krátkou, ale zajímavou poznámku: „… Sovětský svaz prý zakázal Američanům přijít v květnu 1945 Praze na pomoc. Ostatně právě o tento výplod šeptané protisovětské propagandy se přece opírá jeden Váš argument o jakési ,násilné legendě‘, podle níž jedině Rudá armáda zachránila Prahu! Nuže, nějaká podobná sovětsko–americká úmluva nikdy neexistovala, aspoň jsem o tom v žádných důvěryhodných pramenech nenašel ani slova. Nevidím však, co by na této Vaší ,násilné legendě‘ bylo násilného. Jde přece o všeobecně známý fakt: Rudá armáda si namáhavě razila cestu do Prahy a Američané z jakýchsi mně i Vám neznámých důvodů považovali za nutné počkat v Plzni.“
Nastupuje Rudé právo
Tím však věc neskončila, protože kromě zdvořilé, avšak precizně vyargumentované odpovědi dr. Drábka Sládkovi se na stránkách Dneška objevily dopisy čtenářů, kteří se na základě svých zkušeností z května 1945 zapojili do diskuse, kladli znepokojivé otázky a přednášeli pro komunisty nepříjemné argumenty. A to do této debaty ještě nepronikla účast antisovětské Ruské osvobozenecké armády generála A. A. Vlasova v Pražském povstání, a především se nehovořilo o významném podílu českých povstalců na osvobození Prahy, natož o mizivé vojenské hodnotě příspěvku vedení KSČ a „revolučních odborářů“ na přípravě a vedení povstání. Přesto se komunisté a odboráři snažili přivlastnit si všechny zásluhy.
Protože hrozilo, že by se tématem mohla začít zabývat i další nekomunistická média a mohlo by přerůst v celospolečenskou diskusi, rozhodli se komunisté použít „nejtěžší kalibr“ – sovětskou vojenskou autoritu…
Ústřední deník Komunistické strany Československa Rudé právo 18. ledna 1948 zveřejnil článek Proč Američané neosvobodili Prahu s příslibem, že jeho plné znění otiskne v nejbližším vydání stranický týdeník Tvorba, což se i stalo. Autory článku měli být čtyři sovětští důstojníci, v jejichž čele stál plukovník V. N. Roganov, u jehož jména bylo uvedeno „bývalý poradce gen. Svobody, vyznamenán Řádem bílého lva, válečným křížem, medailí Za chrabrost a Pamětní medailí“. Dalšími signatáři článku byli pplk. P. I. Ostapčuk, pplk. A. F. Dubovik a pplk. P. G. Jermolin.
Roganovův tým v podstatě tvrdil, že Američané měli zájem na tom, aby Němci vyhladili pražské povstalce – představitele pokrokového demokratického tábora v čele s komunisty –, a proto odmítli pomoc bojující Praze. Již v úvodu uvedli, že diskuse na dané téma je „neodůvodněná a zbytečná a byla rozvířena z pohnutek nečestných a provokačních“. Jinak je celý text (v Tvorbě potom obsáhlejší) plný stalinské hysterie a útočné demagogie, kde sovětští politruci bezostyšně prohlašovali: „Reakcionáři, kteří jsou slepí a rozumu zbaveni svou lítou nenávistí k demokratickému táboru a k základní síle tohoto tábora – k Sovětskému svazu –, myslí, že žijí v době Mnichova.“
Z vojenského hlediska stojí za zmínku tvrzení Roganova a jeho kolegů, že když chceme pomoci přátelům, žádná demarkační linie nás nezastaví, a provokativní otázky, proč českoslovenští letci v Anglii nepřiletěli Praze na pomoc a proč nezasáhla čs. jednotka ze západní fronty? Každý odstavec provázely vyhrůžky a urážky… Nabízí se otázka, zda sovětští důstojníci svá jména pod text propůjčili a autorem byl nějaký horlivý psavec z řad českých komunistů, nebo zda text opravdu vznikl v dílně sovětských propagandistů z ministerstva vnitra.
Nezdolný demokrat
Tato snůška lží a nesmyslů přiměla Jaroslava Drábka k ostřejší odpovědi. Věcně se vyjadřující právník tentokrát zvolil 5. února 1948 bojovný tón. Kategoricky odmítl urážky a výhrůžky Roganova a jeho kolegů. Svůj text zakončil konstatováním: „Důstojníkům tak slavné armády, jako je armáda, k níž patříte Vy, pane plukovníku, nesluší, aby mávali klackem! Nevím také, proč jste uznali za vhodné připojit ke svým podpisům výpočet všech svých československých vyznamenání, což je v našich poměrech rozhodně zcela nezvyklé. Jestli jste tím zamýšleli zvýšit váhu svých tvrzení, pak mi nezbývá než Vás upozornit na to, že přibližně stejná vyznamenání, pokud tomu rozumím, mám já také. Nemyslím však, že nám oběma byla v této debatě nějak zvlášť platná a že by byla prospěla ke zvýšení její úrovně.“
V lednu 1948 zbývalo ještě několik málo týdnů, kdy bylo možné na vylhané argumenty českých komunistů a jejich sovětských přátel reagovat. K Dnešku se přidaly i některé další demokratické tiskoviny, například Svobodné noviny (27. 1. 1948) či Lidová demokracie (30. 1. 1948), jež otiskly prohlášení amerických úředních míst a velitelů čs. jednotek na Západě o demarkační linii, která respektovala důrazné přání sovětského generálního štábu, aby v květnu 1945 americké jednotky nepostupovaly za linii Karlovy Vary–Plzeň–České Budějovice.
V deníku Čs. obce legionářské Národní osvobození z 29. ledna 1948 dal redaktor a bývalý zahraniční voják Jan Picek ve svém článku prostor k vyjádření představitelům čs. zahraniční armády na západní frontě, kteří těžce nesli Roganovovy urážky. V tomto případě šlo o bývalého velitele čs. letců ve Velké Británii generála Karla Janouška a velitele Kombinovaného oddílu pplk. Aloise Sítka, jenž byl se svou jednotkou v počtu 140 mužů na Plzeňsku. Oba povrdili, že jejich snahy pomoci bojující Praze zhatily spojenecké domluvy o demarkační linii.
Koněv mezi svými
Nikdo z české veřejnosti navíc nevěděl, co na shromáždění vyššího velitelského sboru Střední skupiny sovětských vojsk 19. února 1946 ve Vídni prohlásil v Československu tolik opěvovaný maršál Koněv: „Úspěch pražské operace spočívá do značné míry v tom, že se nám podařilo uskutečnit takové akce, které mařily snahy Spojenců dostat se do Prahy. Osvobodit Prahu jako politické a administrativní středisko československého státu bylo v daném případě diktováno zájmy politiky a strategie. A 1. ukrajinský front měl síly k vyřešení tohoto úkolu. My jsme tento úkol splnili, a jak je vidět, velmi kladně se to projevilo na upevnění našeho přátelství s československým lidem a vytvořilo to výhodnou mezinárodní situaci v poválečné Evropě.“
Válečná kořist tak Moskvě neunikla, vraťme se však k diskusi o osvobození Prahy z přelomu ledna a února 1948. Nejvíce věcných argumentů do této diskuse přinesl tehdy bývalý zahraniční voják, novinář a překladatel z angličtiny Jan J. Lorenc, který na únor 1948 připravil v Peroutkově týdeníku Dnešek třídílnou sérii článků pod názvem Osvobození Prahy 1945.
V prvém článku, jenž vyšel 12. února 1948, uvedl základní politické pozadí osvobození Prahy s odvoláním na korespondenci Eisenhower–Antonov, kterou poprvé díky americkým zdrojům přiblížil české veřejnosti ve Svobodných novinách 27. ledna. Ve druhém článku 19. února 1948 potom popisoval události na základě svých kontaktů s americkými válečnými korespondenty Meyerem Levinem a Russellem Junathem Hillem, kteří v amerických uniformách a v džípech s bílou hvězdou bez velkých problémů navštívili 7. a 8. května 1945 bojující Prahu! Pro americké jednotky rychlé dosažení Prahy nebyl problém a mnoho lidských životů bylo v české metropoli ztraceno jen proto, že Sovětský svaz trval na svém monopolu osvobození Prahy. Další zajímavou vzpomínkou obohatil tento článek i bývalý velitel české sekce Úřadu strategických služeb – OSS (Office of Strategic Services) major Charles Katek.
Pomsta byla rychlá
Třetí článek, jenž měl argumentačně vypointovat celý problém, měl vyjít 25. února 1948! V ten den však již Dnešek nevyšel… Československo na více než 40 let skončilo pod vládou komunistů v pevném sevření sovětského impéria.
Šéfredaktora Dneška Ferdinanda Peroutku a Jana J. Lorence komunisté prostřednictvím „akčního výboru Národní fronty“ vyloučili obratem ze Syndikátu novinářů. Jejich záchranou, stejně jako u dr. Jaroslava Drábka, byl útěk do exilu.
Monopol na výklad dějin získali mladí komunističtí fanatici, jako byli Karel Bartošek a Karel Pichlík, kteří ve svých dílech, například Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách, v lecčems trumfli i plukovníka Roganova. Jejich knihy se časem staly sběratelskou kuriozitou a ukázkou nejnižšího patra komunistického dějepisectví. O to varovnější je, že argumenty obou historiků opět nadšeně používá a rozšiřuje část české veřejnosti, náchylná nejen k adoraci archaického slovanského bratrství, ale i k podpoře autoritářských režimů a také soudobé kremelské imperiální politiky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
