Tajemství ztracených kosmonautů. Byl Gagarin opravdu první ve vesmíru, nebo Sověti nepodařené starty utajili?
O prvním letu člověka do vesmíru, který se odehrál před 65 lety, byly napsány tisíce článků a stovky knih. Byl ale Jurij Gagarin opravdu prvním kosmonautem? Podle neoficiální, ale velmi rozšířené teorie provedl Sovětský svaz sérii pokusných startů s lidskou posádkou ještě před 12. dubnem 1961. Jejich piloti však lety nepřežili a jejich smrt musela být sovětskou propagandou ututlána. Na stopu obětovaných kosmonautů měl na konci 50. let přivést vyšetřovatele český komunistický funkcionář.
Sovětský vesmírný program probíhal vždy v přísném utajení. Jeho architekti na veřejnost vypouštěli jen pečlivě vybrané informace, nebo stejně pečlivě vykonstruované dezinformace. Na jednu stranu jim to umožňovalo držet svět v domnění, že dobývání kosmu probíhá v SSSR bez jediného zadrhnutí. Zároveň ale dávali prostor pro vznik neověřených zpráv, spekulací a konspiračních teorií. Z této atmosféry se vylíhnula i zpráva, že za úspěšný let Vostoku 1 zaplatila řada kosmonautů vlastním životem a Jurij Gagarin v jeho kokpitu vůbec neseděl.
Italsko-česká stopa
Šuškanda o ztracených kosmonautech se začala objevovat koncem 50. let, kdy Sověti vyslali na oběžnou dráhu družici Sputnik. Vystupuje v ní bezpočet postav, jednotlivé zprávy si navzájem protiřečí, uvádí různá data a okolnosti. První fámu podle všeho nevypustili do světa američtí rivalové sovětského programu, ale Italové. Dokonce s odvoláním na Čechoslováky. V prosinci 1959 přinesla italská agentura Continentale sérii neověřených zpráv, že program Sputnik byl zástěrkou série nezdařených pokusů se suborbitálními lety. Piloti měli při různých závadách a omylech zahynout. Přísně tajnou informaci novinářům údajně vyzradil nejmenovaný člen vysokého vedení československé komunistické strany. Ze sovětské strany nepřišla na spekulace Italů žádná reakce.
Konspirace narůstají
Na začátku 60. let už málokdo pochyboval, že sovětský program na vyslání člověka do kosmu intenzivně pracuje. S tím se zvýšil i počet nepotvrzených zpráv. V USA byl jejich aktivním šiřitelem zavilý antikomunista senátor Henry Jackson. Po vzoru Italů tvrdil, že celý program Sputnik byl pouze zástěrkou série nezdařených pokusů vyslat do vesmíru člověka. S další troškou přišel do konspiračního mlýna slavný sci-fi autor Robert Heinlein. Na cestě po Lotyšsku se prý v roce 1960 dozvěděl, že 15. května byl do vesmíru vyslán armádní pilot a jeho smrt byla následně utajena.
V přibližně stejné době nechtěně přilili letecký benzín do ohně spekulací i sami Sověti. Časopis pro mládež Ogoniok (Ohníček) zveřejnil článek o pokusech se seskoky na padácích z extrémních výšek a otiskl i fotografie tří parašutistů Pjotra Dolgova, Ivana Kačura a Alexeje Grachova. Dolgov měl při seskoku zahynout a jeho dva kolegové později za nejasných okolností zmizeli. V evropských médiích se okamžitě objevily spekulace, že seskok byl další zástěrkou nevydařeného startu rakety. Jelikož Sověti opět nic nepotvrzovali, ale ani nevyvraceli, šířily se zvěsti systémem tiché pošty dál a byly čím dál tím divočejší. Kosmonauti měli být roztrháni ztrátou tlaku v kabině, zabiti při dopadu, měli podlehnout vesmírnému šílenství, nebo být při poruše navigace vymrštěni z oběžné dráhy do hlubin vesmíru. Autoři spekulací měli k dispozici dokonce i fyzické důkazy.
Zprávy z temného orbitu
Jednou z nejzvláštnějších kapitol honu za ztracenými kosmonauty je příběh bratrů Judica-Cordigliových. Achille a Giovanni byli nadšení radioamatéři, kteří si v opuštěném bunkru z II. světové války poblíž Turína zařídili stanici. Z vyřazených a na koleně pospojovaných součástek dokázali sestrojit výkonný přijímač radiosignálu. Když se na obloze začaly objevovat družice, naslouchali nadšeně vysílání sovětského Sputniku i amerického Exploreru. Některá zachycená vysílání ale zněla velmi zvláštně.
Podivné zprávy se z hlubin temné oblohy začaly ozývat dlouho před startem Gagarinova Vostoku. V jednom případě bratři zachytili ruské, morseovkou kódované volání o pomoc. Další rusky pípané SOS vyslala o několik měsíců později raketa, která se během letu nebezpečně odklonila z naplánovaného kursu a směřovala do hlubokého vesmíru. V únoru 1961 zaslechli z přijímače, jak kdosi bolestně lapá po dechu a snaží se v ruštině oznámit ústředí, že na palubě lodi vypukl požár. Při jiné příležitosti poslouchali celí zděšení slábnoucí zvuky, v nichž jejich otec, povoláním lékař, identifikoval tepot kolabujícího lidského srdce.
Záznamy bratrů se množily a přibývaly v nich i konkrétní jména. Alexej Ledovskij podle nich ztratil kontakt se Zemí poté, co ho sluneční erupce vychýlily o 200 kilometrů z plánovaného kurzu. Terentij Šiborin odstartoval z kosmodromu Kapustin Jar, ale nikdy se nevrátil. Andrej Miktov zahynul při nepodařeném startu, když jeho raketa explodovala těsně nad povrchem. Mezi kosmonauty, kteří položili život za slávu Sovětského svazu, byla dokonce i žena jménem Maria Gromovová. Její přistávací modul se vznítil při sestupu atmosférou a byl to právě její zoufalý hlas, který bratři zaslechli z reproduktorů své radiostanice.
Kauza Iljušin
S narůstající senzacechtivostí pozbývaly zprávy bratří Judica-Cordigliových na věrohodnosti. Když před 65 lety Sověti oznámili úspěšný let Jurije Gagarina, mohl být všem spekulacím konec. Vše ale bylo jinak. Zatímco se usměvavý major promenádoval před nadšenými davy socialistického bloku, světem už běžela teorie, která jeho prvenství zpochybňovala.
Na zprávě je zvláštní, že se vynořila přímo ze SSSR. Jejím autorem byl moskevský korespondent britského komunistického deníku Daily Worker Dennis Ogden. Jeho článek hovořil o úspěšném startu rakety řízené elitním testovacím pilotem, synem známého leteckého inženýra. Po přistání měl být kosmonaut ve špatném stavu, a byl proto převezen do nemocnice. Reportáž se objevila na první straně deníku 10. dubna 1961, den před Gagarinovým startem, který byl v té chvíli ještě přísně tajný. Vyvolala takový rozruch, že ji Sověti museli dementovat a namísto toho Daily Workeru poskytli informace o plánovaném letu Vostoku 1. Druhý Ogdenův článek už hovořil o Gagarinovi a vše mohlo být uzavřeno s vysvětlením, že se v první zprávě zkrátka mýlil. Francouzský novinář Eduard Bobrovsky ale Ogednovo původní tvrzení potvrdil a navíc uvedl i kosmonautovo jméno: Vladimír Iljušin.
Pokud by měli Sověti vybrat ideálního prvního kosmonauta, mohli by těžko najít někoho lepšího než právě Iljušina. Generál Rudé armády byl elitní pilot, držitel řady rychlostních rekordů a měl velké zkušenosti s lety v extrémních výškách. Jeho otec byl legendární designér stíhaček nesoucích jeho jméno a člen ruského armádního velení. Byl by tedy papírově daleko lepší kandidát než Gagarin, který pocházel z prosté zemědělské rodiny a byl původním povoláním slévač. Jak měl jeho utajený let probíhat? Iljušin údajně odstartoval už 25. března 1961 a let probíhal podle plánů. Při návratu se ale loď dostala do problémů. Jedna verze tvrdí, že při přistání utrpěl těžké zranění, jiná, že minul určený prostor a havaroval v Číně, kde byl zatčen. Vyskytuje se i hypotéze, že Iljušina na oběžné dráze postihlo vesmírné šílenství, psychicky se zhroutil a byl dopraven v bezvědomí do nemocnice. O tomto scénáři hovořil i Francouz Eduard Bobrovsky, kterému měl nejmenovaný sovětský důstojník prozradit, že Iljušin leží v nemocnici pod zástěrkou autonehody.
Kdo byl první?
Sověti byli známí zvykem upravovat si skutečnost tak, aby zapadala do jejich propagandistických scénářů. Teorie o Iljušinovi proto zněla velmi věrohodně a konspirační teoretikové se jí odmítali vzdát, přestože bylo jasné, že v inkriminovaná data žádná raketa na oběžné dráze nekroužila. Když Gagarin v roce 1968 zahynul za podivných okolností při rutinním letu, vše v jejich myslích zapadlo do finální podoby: Sověti měli vesmírnému prvenství obětovat desítky kosmonautů, jejich úmrtí zamlčovali nebo je maskovali vymyšlenými haváriemi. Dvanáctého dubna 1961 se jim konečně podařilo vyslat do kosmu Vostok 1 pilotovaný Vladimírem Iljušinem. Při přistání Iljušin utrpěl jakousi psychickou či fyzickou újmu. Byl proto pod záminkou autonehody uklizen do nemocnice a veřejnosti namísto něj představili pohledného a ke všemu svolného Gagarina. Ten ale slávu neunesl. Propadl alkoholu a depresím, a musel být proto odstraněn, aby celý komplot nevyzradil. Kovaný voják Iljuišin dobře věděl, co by ho v případě zaváhání čekalo a nikdy se ke svému nezdařenému letu nepřihlásil. Zemřel v roce 2010 ve věku 82 let.
Teorie o zmizelých kosmonautech nebyly nikdy oficiálně potvrzeny. Nic nového nepřineslo ani odtajnění pozadí kosmického programu během Gorbačovovy Glasnosti na konci 80. let. Při něm přitom vytanula řada velmi nelichotivých detailů. Například nehoda při startu nepilotované rakety, při níž zahynul velitel Strategických raketových sil Sovětské armády maršál Mitrofan Nedělin a 120 členů obsluhy. Nebo děsivá událost, kdy při výcviku v kyslíkové komoře zaživa uhořel kadet Valentin Bondarenko.
Zprávy o zmizelých kosmonautech pravděpodobně nikdy nezmizí, zvlášť proto, že je šíří i sami bývalí členové sovětského vesmírného programu. Bývalý sovětský inženýr Michail Rudenko například na webových stránkách deníku Pravda publikoval v roce 2001 článek o kosmonautech zahynulých při testovacích startech v letech 1957, 1958 a 1959. Jelikož se ale ve stejné rubrice objevují články o strojích času, lidských lebkách nalezených na Marsu a o mimozemské lodi, která vyhnala Američany z Měsíce, je potřeba je brát minimálně s rezervou.
