Výbuch v dolu Courrières byl nejhorší v dějinách. Výtahy vyvážely kusy těl a přeživší týdny bloudili chodbami
Francie si dnes připomíná 120. výročí jedné z nejhorších důlních katastrof v dějinách. Výbuch plynů v uhelném dole u města Courrieres připravil o život přes tisíc horníků a desítky záchranářů.
Oblast Pas-de-Calais byla na přelomu 19. a 20. století centrem francouzského důlního průmyslu. Zdejší uhelné sloje se pod vedením společnosti Compagnie des Mines de Courrières rozrostly natolik, že do nich horníci vstupovali z několika měst zároveň. Bludiště podzemních šachet měřilo přes sto kilometrů a každý den do něj sfáraly tisíce horníků. V nuzných podmínkách okolních měst žily celé rodiny, jejichž živobytí bylo na práci v dolech závislé. Když brzy ráno 10. března 1906 zazněly zvonce a klece výtahů začaly klesat do hlubin, vezly s sebou na 1800 horníků. Nejstarším bylo přes 75 let. Třetina ještě nedosáhla plnoletosti. Nejmladším nebylo ani 10 let.
Ignorované nebezpečí
Několik dní před osudným ránem předáci hlásili, že se v okolí nově ražených šachet pravděpodobně nachází kapsy nebezpečných plynů a hrozí, že budou prosakovat trhlinami do dolu. Vedení varování nedbalo, protože uzavření šachet by představovalo narušení plánu těžby. Stejně tak bylo ignorováno hlášení o malém požáru v dolu Cecil. Horníci ho objevili kolem třetí odpolední 9. března v hloubce 270 metrů. Jelikož se jim nepodařilo najít ohnisko a oheň uhasit, celou část chodby zatarasili, aby plamenům uzavřeli přístup kyslíku.
Nikdy nebylo přesně zjištěno, co následnou katastrofu způsobilo, pravděpodobně šlo ale o následek obou opomenutých událostí z minulého dne. Ve chvíli, kdy se do dolu spouštěli poslední horníci ranní směny, rozlehl se celým okolím dunivý výbuch. Hořlavý plyn z narušeného ložiska se trhlinami ve zdi dostal až k neuhašenému požáru. Tlaková vlna rozvířila v chodbách vysoce výbušný uhelný prach a ten vzápětí explodoval. Ohnivá koule proletěla 110 kilometry chodeb nadzvukovou rychlostí. Z šachet vystřelily klece výtahů. Kusy kamenů a trosky rozbitých výdřev zabily na povrchu několik dělníků a zdemolovaly budovu důlního úřadu. V podzemních chodbách vypuklo nepopsatelné peklo.
Hrůzy pod zemí i nad zemí
Katastrofa se shodou okolností odehrála v době, kdy ve Francii začal platit nový zákon o svobodě tisku, a následně raketově vzrostl počet vydávaných novin. Jen v okresním městě Lille vzdáleném asi čtyřicet kilometrů od dolu působilo pět deníků, jejichž reportéři dění v dolech pravidelně líčili. Díky jejich reportážím máme dodnes k dispozici popisy hrůz, které se odehrávaly nad i pod zemí. Nejvíce horníků zabila tlaková vlna výbuchu. Stovky jich uhořely zaživa. Další desítky udusily jedovaté plyny a zabily padající trosky, jiní byli rozdrceni pod stropy zhroucených chodeb. Tlaková vlna zhasila světla kahanů a přeživší se drali chodbami k východu naprostou tmou. Šplhali přes hromady mrtvých lidí a koní tahajících důlní vozíky. Mnozí cestou zkolabovali z horka a nedostatku kyslíku a byli zpanikařeným davem ušlapáni. Některé horníky zastihl výbuch ještě v klecích výtahů. Když byly vytaženy na povrch, vypadávaly z nich kusy ožehlých i zcela zuhelnatělých těl. V jedné kleci seděl mezi doutnajícími ostatky polomrtvý chlapec a snažil se vlastníma rukama udržet pohromadě svou roztříštěnou lebku.
Zpráva o neštěstí se rychle rozkřikla a k východům z dolu se seběhly rodiny horníků. Do šachet, ze kterých šlehaly plameny, se ale nikdo nemohl vypravit. Jedna skupina asi čtyřiceti odvážlivců se odvážila vlézt dovnitř, vzápětí se ale celý východ zhroutil a všichni záchranáři pod troskami zahynuli. Dalším pokusům zoufalých rodinných příslušníků vniknout do dolu musela zabraňovat armáda, narychlo povolaná z nedaleké vojenské posádky.
Vyprošťování obětí z hlubin zhrouceného dolu trvalo celé týdny. V horku rozpálených chodeb panoval nesnesitelný zápach ze spálených a rychle se rozkládajících těl. Záchranáři museli do šachet vstupovat v tlustých gumových oblecích a maskách. Ostatky byly nejprve vyváženy v klecích výtahů. Jejich stav byl ale tak hrozný, že zakrátko začali průzkumníci těla nakládat přímo v chodbách do rakví napuštěných dezinfekčním prostředkem. Identifikace probíhala až na povrchu, často ale byla marná. Většina zesnulých byla pohřbena do hromadných hrobů.
Zázrak přežití
Tragická událost v dole Courrieres měla dva světlé momenty. První se odehrál čtyři dny po katastrofě, když se z šachty vynořila skupina třinácti horníků. Výbuch přečkali v oddělené sloji, cestu na povrch však museli hledat dvaceti kilometry zhroucených tunelů. Nadšení zastínil o dvacet dní později úžas, když z dolu vyfárala další skupina. Při nekonečném bloudění chodbami pili muži vodu ze špinavých kaluží i vlastní moč a žvýkali kožené součástky vybavení. Život jim zachránil šťastný nález podzemní stáje, která skrývala zbytky ožehnutého ovsa a mrtvolu koně. Jejich stav byl ale kritický. Většina z nich utrpěla vážné popáleniny, zlomeniny a místo bot měli kolem spálených nohou omotané krvavé hadry. Psychický stav byl ještě horší. Jeden nesl na zádech mrtvého kamaráda. Jiný svíral v rukou kus plechu, do kterého hřebíkem ryl zápisky z podzemních hrůz.
Dohra
Reportáže z místa neštěstí rozpoutaly v celé zemi vlnu solidarity. Když se vedení firmy pokusilo odbýt rodiny zesnulých mizivou náhradou, vypukly v širokém okolí Courrières stávky a demonstrace. Těžba byla zastavena, rozlícení horníci ničili důlní zařízení, demolovali kanceláře, stavěli barikády a bojovali s policií. Když byla do regionu povolána armáda, vypukly solidární nepokoje napříč celou Francií. Hornické odbory přijímaly stovky nových členů a rozrostly se natolik, že je nemohl dále ignorovat ani parlament. Zákonodárci pod nátlakem jejich zástupců odsouhlasili zpřísnění bezpečnostních standardů, ochranu odborů, práva na sdružování a vyhlašování stávek.
Doly v Courrières jsou dnes zavřeny. Místo katastrofy zde připomíná obelisk se jmény 1099 horníků, kteří zde před 120 lety přišli o život. Rozsahem a počtem obětí byl výbuch dlouhou dobu největším důlním neštěstím v dějinách. Překonal ho až výbuch ve městě Benxihu v Japonskem okupovaném Mandžusku. V roce 1942 zde zahynulo 1549 horníků.
