Únor 1948: Komunisté tajně nasadili své lidi do nekomunistických stran a připravovali převzetí moci.
Na převzetí moci se komunisté systematicky připravovali nejpozději od roku 1947. Během vládní krize v únoru 1948 měli před politiky nekomunistických stran značný náskok. Těžili z toho, že k nim nasadili svoje lidi a věděli tak o každém jejich kroku. O agentu V-101 jeho nadřízení bez nadsázky tvrdili, „že jim Únor pomohl udělat“.
„Kde to mám podepsat?“ Devětačtyřicetiletý uhlazený muž na špinavou práci Valerij Vilinskij 16. února 1951 jen zběžně prolétl text: „Po řádném uvážení a z vlasteneckých pohnutek se zavazuji ke spolupráci s československou státně bezpečnostní službou, řízenou ministerstvem národní bezpečnosti. Jako spolupracovník této služby beru na sebe závazek poslušnosti, věrnosti a naprosté mlčenlivosti vůči komukoliv, vyjma orgánů, s kterými budu ve spojení. … Svou spolupráci nesmím prozradit ani svým chováním nebo jednáním. Spolupracovat budu pouze s orgánem, který mi bude řádně představen, aby byly vyloučeny jakékoliv pochybnosti. … Slibuji, že uložené úkoly budu přesně plnit a z vlastní iniciativy hlásit své poznatky o protistátní a nepřátelské činnosti. Jsem si vědom, že důvěra, která mi je dána tímto ujednáním, je pro mne velkou ctí a že porušení tohoto prohlášení by se rovnalo zradě.“
Vystudovaný právník a filolog Valerij Vilinskij, který si za protektorátu zadal s Němci, začal pro komunistický aparát donášet už v roce 1946. Jeho informace z února 1948, kdy pracoval pro ministra Ivana Pietora, byly pro komunisty neocenitelné. Vilinskému za ně také vyplatili pěknou částku. „Můj agent nám pomohl udělat Únor,“ chlubil se Bedřich Pokorný, jenž v druhé polovině 40. let Vilinského úkoloval.
Když se demokratičtí ministři v únoru 1948 rozhodli podat demisi, věděl o tom Klement Gottwald dřív, než mu to oficiálně sdělili. A nedosti na tom. Právě díky Valeriji Vilinskému měl přesný přehled o tom, co od svého kroku očekávají, o čem diskutují, na co spoléhají.
„Gottwald a politbyro věděli dvě hodiny po zasedání těch dvanácti ministrů, co se tam jednalo. No, byl jeden ministr, nemohu ho jmenovat, jehož tajemník byl v našich službách. Ten dostal za ten Únor šedesát tisíc korun. Ten ministr, jak přišel z té porady, tak nemeškal a tomu tajemníkovi všechno vyklopil, takže ten tajemník byl pětkrát chytřejší než ten ministr. Okamžitě nám podal zprávu, my jsme to oklepli a hned jsme ji předali partaji,“ popsal v roce 1963 další Vilinského řídící orgán – Jindřich Veselý. Než na závěr kariéry zakotvil v Ústavu dějin KSČ, byl mimo jiné náměstek komunistického ministra Václava Noska, jenž 13. února 1948 odvolal osm velitelů Sboru národní bezpečnosti a nahradil je komunisty. Proti této svévoli se demokratičtí politici postavili. Demise nekomunistických ministrů se stala pro komunisty vítanou záminkou, jak se prodrat k moci.
Československý vlastenec
Po volbách v roce 1946, kdy komunisté v Československu zvítězili a kdy se Valerij Vilinskij dal do jejich služeb, vylíčil americký velvyslanec v Československu Laurence Steinhardt nového předsedu československé vlády Klementa Gottwalda jako „člověka se zdravým selským rozumem, který disponuje vrozenou bystrostí a je ochotný se učit. Je to československý vlastenec. Není pravděpodobné, že by chtěl podnikat nějaká extremistická dobrodružství.“ Při zmínce o Gottwaldově ochotě se učit se přímo nabízí připomenout jeho výhrůžku sociálním demokratům, kterou pronesl v parlamentu v roce 1929: „Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem.“ Jenže to už je dávno, kdo si to pamatuje, teď je rok po válce, ze SSSR je spojenec – a navíc Stalin okouzlil nejednoho západního politika. Možná mu prezident Edvard Beneš v prosinci 1943 příliš nevěřil, když mu Stalin bodře poradil, ať československé komunisty nebere moc vážně, ale možná se jenom ujistil v tom, co si o nich myslel. Navíc nemohl a ani nechtěl zpochybnit, že nemálo komunistických odbojářů skončilo v německých lágrech a na popravištích.
Je stálým předmětem debat, jak upřímně své sliby před volbami v šestačtyřicátém soudruzi mysleli a kdy si uvědomili, že po dobrém to nepůjde, a začali se připravovat na nelegální převzetí moci. Historik Karel Kaplan ve své knize Zpráva o organizovaném násilí popsal, že se KSČ systematicky začala prokousávat k veslu, ještě než na jaře 1945 odkvetly šeříky. Zlomovým bodem bylo odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947 a cílená diskreditace nejsilnější politické síly na Slovensku – Demokratické strany. Předseda Sboru pověřenců Gustáv Husák v říjnu 1947 vyčetl Gottwaldovi, že není dost radikální. Předseda vlády ho mírnil a ujistil, že všechno má svůj čas.
Další volby se měly konat v květnu 1948. Někteří soudruzi nepochybovali, že strana získá nadpoloviční většinu hlasů. Jiní to viděli střízlivě. Kvůli neúrodě se na sklonku roku 1947 snížily příděly chleba i mléka. V lidech pomalu narůstala nespokojenost. Moskvě docházela trpělivost s československými soudruhy, kteří otáleli s převzetím moci. V květnu 1947 byli francouzští komunisté odvolání z koaliční vlády. V Itálii se stalo totéž, aby země mohla přijmout Marshallův plán.
Československo Marshallův plán v červenci 1947 pod nátlakem Moskvy odmítlo. Západní rozvědky předvídaly, že tím to neskončí, sovětský tlak ještě zesílí. „Na příkladu Československa se ukáže, jestli může socialistický stát v poválečné Evropě úspěšně fungovat, aniž by se stal kořistí komunistů,“ popisovali situaci v prosinci 1947 Američané. Byli však přesvědčeni, že obyvatelé Československa jsou „politicky vyspělí, ctí demokratické ideály a váží si svobody. Komunistický převrat by byl nyní obtížnější než před dvěma lety a zřejmě by se neobešel bez pomoci sovětských vojsk. Tím by však SSSR riskoval vážné mezinárodní komplikace.“
Prezident Edvard Beneš se domníval, že komunisté měli v úmyslu chopit se nezákonně moci v září 1947 a od svého záměru upustili. Na jak dlouho? Mohl jen doufat, že tvrdý střet s komunisty nastane v rámci volebního klání v květnu 1948. Předvolební a nikdy nezveřejněný výzkum z ledna 1948 jim přisoudil zisk 28 procent hlasů.
„Komunisté chtějí ve volbách získat nadpoloviční většinu. Propaganda zdůrazňuje, že většinu československého území osvobodila Rudá armáda, že z východu proudí obilí, o které je velká nouze,“ uvedl na konci ledna 1948 americký chargé d’affaires John Bruins. „Na druhou stranu lidé v Československu mají dobrý vztah k západním zemím, včetně Spojených států. Určitě osmdesát procent obyvatel upřednostňuje západní demokracii před komunismem. Lidi však umlčuje prospěchářství a bázlivost.“ Projevit vlastní názor, ozvat se proti různým nepravostem začínalo být jen pro odvážné. Na začátku ledna 1948 SNB přijala opatření, aby „v zájmu veřejné bezpečnosti a pořádku byl na každé veřejné schůzi přítomen aspoň jeden člen SNB, a to v občanském oděvu jako posluchač“.
„Jsme znepokojeni možnými důsledky úspěšného komunistického převratu v Československu. Takový vývoj by povzbudil komunistické aktivity v západoevropských zemích, zejména v Itálii,“ netajil se svými obavami v únoru 1948 americký ministr zahraničí George Marshall.
Zatýkání
Soudruzi nezaháleli. O tom, co se děje v nekomunistických stranách, měli přesné informace. Útržky rozhovorů jim donášeli někteří zaměstnanci politiků – řidiči, hospodyně. Ve všech stranách měli podchycené své sympatizanty a nasazené tajné členy. Jejich informace se sbíhaly u šéfa evidenčního odboru ÚV KSČ Karla Švába. Takzvaný evidenční odbor vznikl z podnětu generálního tajemníka Rudolfa Slánského v roce 1947.
U národních socialistů například působili bývalý obchodní příručí a člen propagační komise Josef Damian nebo studentka Ludmila Dytrychová z České Třebové. Mladá agentka B-10 uměla dobře německy a rusky, v květnu 1945 ve východních Čechách tlumočila pro sovětské komisaře, vstoupila do KSČ a v Praze pobývala u svého příbuzného, prvorepublikového senátora za Československou stranu národně sociální a někdejšího starosty Královských Vinohrad Jiřího Pichla.
Svoje angažmá na konci čtyřicátých let popsala: „Jednou jsme se přeli mezi studenty na přírodovědecké fakultě o politiku. Podařilo se mi obhájit stanovisko strany tak, že i bezpartijní se přidali na mou stranu. Nato ke mně přistoupil soudruh…, asistent botanického ústavu, …a žádal mě o soukromou rozmluvu. Nabídl mi, zdali bych nechtěla dělat pro stranu v cizích řadách, že mě v Praze nikdo nezná. Když jsem souhlasila, poslal mě za O. Homolou, který mě zavedl přímo ke Karlu Švábovi do ústředí KSČ. Původně jsem měla pracovat u lidovců jako sekretářka.“ Kvůli studiu to Ludmila odmítla.
Nastoupila na místo úřednice poslaneckého klubu ČSNS. „Karel Šváb mi slíbil, že tam budu pouze do voleb. Navrhla jsem, že mohu vstoupit regulérně do nár. soc. strany. … Měla jsem prostě sbírat vše, co se kolem mě dělo.“ Mimo jiné zaslechla a také oznámila, že se štábní kapitán Miloslav Teichmann údajně zmínil o tom, že v případě krize by se měl obsadit rozhlas, aby odtud nemohli soudruzi šířit svoje pravdy. Nic takového Teichmann v plánu neměl, na jeho zatčení a odsouzení to ovšem stačilo. Sebrali ho už 23. února 1948.
V týž den dostali příslušníci Státní bezpečnosti a SNB od ministra vnitra Václava Noska za úkol zadržet sedmnáct osob. Byli mezi nimi velký kritik komunistického ministra zemědělství Júlia Ďuriše, lidovecký poslanec Rostislav Sochorec, jenž v listopadu 1947 na svůj mandát rezignoval. Přišli si pro něj na jednání Jednotného svazu českých zemědělců. Po výslechu skončil ve vazbě, odtud putoval do psychiatrické léčebny, kde si podle oficiální verze vzal v květnu 1948 život. Kliku měl novinář Pavel Tigrid, který byl na zahraniční reportáži, i syn slavného písničkáře, asistent režie a střihač Zdeněk Hašler, jenž měl po válce kontakty s americkou zpravodajskou službou a podařilo se mu uniknout.
Agent V-101
Valerij Vilinskij se narodil v roce 1901 do rodiny znalce staroruské literatury. V únoru 1920 prorektor univerzity v Oděse Sergej Vilinskij se synem odešel před bolševiky do Rumunska a Bulharska. V roce 1921 mu nabídl prof. Václav Vondrák, aby na Masarykově univerzitě přednášel ruskou literaturu. Valerij v Československu dostudoval práva a filozofii, naučil se výborně česky i slovensky. Působil jako novinář, napsal několik knih.
V knize Rus se dívá na ČSR konstatuje: „Čechy byly snem všech emigrantů. Češi jsou úžasnými rusofily.“ Obdivoval Jaroslava Durycha a byl zastáncem ekumenismu. Za protektorátu tři králové – Balabán, Mašín, Morávek – podle všeho informovali Londýn o svém podezření, že Vilinskij spolupracuje s gestapem. V květnu 1945 Vilinského vyslýchali sovětští důstojníci ze Směrše – a nechali ho být. Když československé orgány prošetřovaly Vilinského kolaboraci, stačilo, aby NKVD naznačil, že Valerij je bezúhonný člověk. Jejich člověk.
Ve Vilinského agenturním svazku je uvedeno, že byl získán pro spolupráci s komunisty v roce 1946. (Jeho řídící orgán Bedřich Pokorný na konci května 1945 jako velitel Národní bezpečnostní stráže organizoval v Brně divoký odsun Němců.) V létě 1947 Valerij Vilinskij, agent V-101, nastoupil na ministerstvo dopravy a stal se tiskovým tajemníkem ministra Ivana Pietora. Kolegy sice zarazilo, že si Vilinskij žije výrazně nad poměry ministerského úředníka, připadalo jim to podezřelé, ale Pietor mu důvěřoval.
Mnoho cenných informací z Demokratické strany poskytl Vilinskij už na podzim 1947 během politické krize na Slovensku. Agenturní zprávy V-101 usnadňovaly politbyru rozhodování o dalším postupu. Vilinskij také doporučoval strategii. „V-101 řekl, že by přece bylo politickým nesmyslem rozbít Demokratickou stranu a nechat její masu na pospas Vatikánu. Valná část jejích voličů nebude rozhodně volit komunisticky a nepůjde do žádné ze zbylých stran na Slovensku, ale přimkne se a podřídí církvi a farářům. Budeme mít tichou církevní oposici. V-101 přímo vyzývá, aby pan předseda vlády a pan ministr Nosek promluvili s Pietorem, šli na něho trochu citově, ne cynicky, a Pietor prý bude dělat, co budou chtít.“
Nebezpečí pro budoucnost
Do únorových událostí Vilinskij také aktivně zasahoval. Slovo dostávají archívní záznamy: „13. února v 11.40 telefonoval ze sněmovny agent V-101, aby pan ministr vnitra dnes vůbec na zasedání vlády nechodil, protože je připraven těžký útok jak proti jeho osobě ve formě požadování jeho suspense, tak bude projednáván návrh o vytvoření komise pro ochranu občanských práv ve volbách. Situace vypadá tak, že prý by to mohla být poslední schůze vlády.
Agent V-101 dne 14. února 1948 v 11.30 uvedl: Po skončení včerejšího zasedání vlády bylo možno pozorovati u představitelů NS, lidovců a soc. demokratů rozpaky, jak postupovati dále. Hovořilo se o rozpuštění parlamentu a byla zdůrazňována nutnost zbaviti se ministra vnitra. Objevila se tentokrát již vážně a konkrétně verse o vytvoření úřednické presidentské vlády, jejímž předsedou by byl vedoucí odborový přednosta presidentské kanceláře Jína, ministrem vnitra generál Bártík, ministrem národní obrany generál Píka. Nápad s úřednickou vládou jest, jak tvrdí agent V-101, nade vši pochybnost nápadem Hradu, pro svoji konkrétnost nebezpečím pro budoucnost.
Dne 16. února 1948 v 17.30 podal agent V-101 tyto zprávy: Očekává se, že atmosféra v zítřejším zasedání vlády bude kritická a musí se počítati s tím, že by se situace mohla vyhrotit prohlášením národních socialistů, že odcházejí z vlády. … Dnes byl agent V-101 v presidentské kanceláři. Pan president prý je zatím rozhodnut vyhýbati se uskutečnění úřednické vlády. Záleží ovšem na ministru Noskovi. Bude-li nadále ,řádit‘ a zavírat poslance, bude pan president donucen sáhnouti k tomuto prostředku. Za této situace je – podle názoru agenta V-101 – rozumné: 1. aby ani v Praze, ani na Slovensku komunistický tisk vůbec neútočil na Demokratickou stranu. 2. aby se ministr vnitra ve své zprávě omezil na prohlášení, že opatření, o nichž rozhodla vláda, byla provedena.
Agent V-101 telefonuje dne 20. února v 15.30, že mezi 18.00 až 19.00 navštíví ministra Pietora náměstek sovětského ministra zahraničních věcí V. A. Zorin.“
Za dalších 45 minut Vilinskij volá znovu.
„V-101 informoval dne 20. února 1948 v 16.15: Demokrati, nár. socialisti a lidovci podali právě písemně demisi. Bylo by dobře, radí V-101, kdyby v příštím jednání nabídl předseda vlády lidovcům a demokratům pěkné resorty. Opakuje: ,Bylo by to velmi dobré.‘“
Strojopisný záznam zprávy V-101 z 21. února 1948 uvádí: „Krisi vlády vyvolali národní socialisté, a to hlavně Zenkl, Drtina a Krajina. Za nimi stojí presidentská kancelář, a to především Jína, který dnes pozval Drtinu pravděpodobně na oběd, aby dojednali podrobnosti dalšího postupu. Všechna jednání se dějí tak, aby to vzbuzovalo dojem, že věci řídí osobně president republiky, což je i možné. Dnes prohlásil Drtina, že je pln optimismu a pevné víry. … Národní socialisté na svých poradách zdůrazňovali, že president republiky nikdy nepřipustí, aby do vlády přišly za ministry osoby nepolitické. … Včerejší prohlášení KSČ a dnešní manifestace způsobily mezi vedoucími pravicovými osobnostmi velký zmatek. Tento vývoj událostí nečekaly. Očekávaly od svého postupu docela jiný výsledek. Domnívají se, že požadavek komunistů, aby se odstoupivší ministři už nevrátili do vlády, je přílišný a v demokracii nemožný a že není míněn vážně. Obzvláště národní socialisté jsou toho mínění, že prezident nikdy nepřipustí, aby byl připraven o své nejlepší spolupracovníky – Drtinu a Ripku –, a také Šrámka prý bude jako svého dlouholetého oddaného spolupracovníka chránit.“
„V-101 sdělil, že Masaryk, aby nebyl nucen se za krise nějak vysloviti, po dohodě se Zenklem ohlásil, že těžce onemocněl a že jeho choroba bude trvati nejméně týden. … Mezi pravicovými politiky bylo odsuzováno vystoupení ministra gen. Svobody, který prý se v rozhodném okamžiku vybarvil jako komunista, poněvadž od 10 hodin vysedával u pana předsedy vlády.“
Vilinskij, agent V-101, 23. února 1948 v 8.55 oznamuje: „Tvrdí se, že náměstek ministra zahraničních věcí Zorin u ministra Pietora řekl: … Moskva vítá aktivitu komunistů. Nechápe však stanovisko pana presidenta a nemůže pochopit, nač pan president a tři strany v ČSR spoléhají.‘“
V-101 hlásí telefonicky 24. února 1948 ve 12.30: „Představitelé Demokratické strany vrátili se z Hradu naprosto deprimovaní pod drtivým dojmem, kterým na ně zapůsobil pan president. Mluvil už jen pro historii a opakoval, že jest jedině pro parlamentní řešení vládní krise.“
Americký velvyslanec Laurence Steinhardt po svém návratu do Prahy 26. února 1948 mohl jen konstatovat: „Komunisté v důsledku dlouhých a pečlivých příprav, zastrašování a demonstrací ozbrojené síly uspěli v uchopení vlády. Nyní se snaží zakrýt bezohledné uchopení moci tím, že do nového kabinetu začlení loutky z nekomunistických stran…“
Za svou roli v únoru 1948 dostal Vilinskij náležitou odměnu. „Je to eso,“ prohlásila sekretářka Bedřicha Pokorného Milada Třískalová.
Hvězda sebevědomého Vilinského na začátku padesátých let pomalu pohasínala. Šéfa evidenčního odboru Karla Švába popravili v procesu se Slánským. Vilinskij se zastřelil v květnu 1955. Život si vzali i muži, kteří jej řídili. V březnu 1964 spáchal sebevraždu Jindřich Veselý, o čtyři roky později se oběsil Bedřich Pokorný.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
