Václav IV.: Král, který nechtěl vládnout. Utíkal do lesů a víc než vládnutí ho bavil lov
Když po krátkém zápalu plic zemřel 29. listopadu 1378 císař Svaté říše římské Karel IV., ležela v královské kryptě s jeho ostatky i velká minulost říše. Nikdo netušil, že zároveň začíná i ústup Lucemburků z forbíny vrcholné politiky. Tím méně Václav IV., přebírající po otci vládu v časech, jež budou více než složité.
Většinu času své vlády Karel IV. marně toužil po následníkovi, kterého se dočkal až v pětačtyřiceti od třetí manželky, devatenáctileté Anny Svídnické, v Norimberku 26. února 1361. Při křtu v chrámu sv. Seebalda dostal následník jméno Václav, stejné, jako nosil původně jeho otec. Šťastný a pyšný Karel viděl v synovi od počátku českého a římského krále a tomu přizpůsobil veškerou jeho výchovu, zatíženou množstvím oficialit.
Již v jeho dvou a půl roce přikázal, aby Václava ve Svatovítské katedrále korunovali českým králem, ač příkaz vzbudil velké rozpaky. Brzo se šířily pomluvy, jak malý Václav pomočil při norimberském křtu křtitelnici a při pražské korunovaci pokálel oltář. Nic z toho nesnížilo nároky, jež Karel kladl na synovu výchovu, ani umanutost, s níž lpěl na jeho přítomnosti při výkonu úředních aktů. Václava děsily nudné a jemu podivné ceremoniály, jež musel absolvovat místo dětských her, a s nechutí se oblékal do šatstva majestátu. Nezapřel zděděný jazykový talent, ale víc než svět politiky ho lákal lov a kultura, pro niž měl talent. Velkým panovníkem se na rozdíl od děda Jana i otce Karla nikdy nestal i v důsledku labilní psychiky a cholerického temperamentu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
