Heinrich Barth: cestovatel, který musel být umlčen, aby Evropa mohla drancovat Afriku
Před 205 lety se narodil německý cestovatel, polyglot a etnograf Heinrich Barth. V přestrojení za islámského učence procestoval velké části střední a západní Afriky, pobýval v zakázaných městech, byl hostem mocných sultánů i nomádských šejků. Jeho svědectví bylo v Evropě bohužel potlačeno. Barth ve svých cestopisech popisoval Afriku jako kontinent s bohatou kulturou, historií a vyspělou civilizací. Takový obraz se však nehodil koloniálním zájmům evropských mocností.
Jméno Heinrich Barth nerezonuje mezi znalci cestovatelské historie zdaleka tak silně jako David Livingstone, Henry Stanley nebo Francis Burton. Jeho dílo přitom Evropanům přiblížilo do té doby neznámé oblasti střední a západní Afriky, seznámilo je se zvyky, jazyky a historií zdejších lidí a národů. Barth nacestoval desetitisíce kilometrů pouštěmi, horami i pralesy. Překonal nemoci, pro které tehdejší medicína neměla ani pojmenování, bojoval s bandity, náboženskými fanatiky i svými vlastními kolegy. Jeho zápisky se však vždy nesly v duchu respektu k lidem, které na svých cestách potkal. Možná i proto je i v rodném Německu známý jen úzké skupině odborníků a o jeho životě a cestách vyšla první obsáhlá kniha až v roce 2012.
První cesty
Heinrich Barth se na rodil 16. února 1821. Už od mládí projevoval nadání pro humanitní vědy a jazyky. Během studií se naučil francouzsky, španělsky, anglicky a italsky a seznámil se se základy arabštiny a turečtiny. Během přednášek u známého zeměpisce Karla Rittera zatoužil poznávat cizí země na vlastní kůži. Ve 24 letech se proto vydal na dvouletou cestu ze Španělska přes Maroko, Alžír, Tunis, Libyi až do Egypta a domů se vracel přes Palestinu, Sýrii a Turecko. Během výpravy se zdokonalil v turečtině a arabštině, seznámil se s islámem a s reáliemi Orientu.
Po návratu krátce působil jako soukromý docent v Berlíně, toužil ale po dalším cestování. Díky známostem s konzulem v Británii se mu podařilo získat pozici zeměměřiče a kartografa v chystané výpravě do střední Afriky. Velitelem expedice byl James Richardson, který již před tím zkoumal oblasti Sahary a Sahelu. Richardson byl silně věřící křesťan a člen britské Společnosti proti otroctví. Na výpravě hodlal proniknout dále do subsaharských oblastí střední Afriky, šířit zde křesťanství a přesvědčovat tuarežské náčelníky, aby upustili od podpory trans-saharského trhu s otroky.
Saharou k jihu
Výprava vyrazila v roce 1850 z Tripolisu, kde se k Barthovi a Richardsonovi přidal další německý vědec – geolog Adolf Overweg. Trojice hned zpočátku zápasila drsným prostředím Sahary, výpady banditů i nedůvěrou místních obyvatel. Po dlouhé a vyčerpávající cestě došli až do města Murzuk na hranicích s dnešní Nigérií a Čadem. Odsud se vydali na jihozápad do starobylé oázy Ghat a dále přes pohoří Air do oblastí ovládaných kočovnými Tuaregy. Cesta byla stále náročnější. Všichni tři cestovatelé onemocněli a hlavně stav Jamese Richardsona se rychle horšil. Barth přesto neustále pořizoval zeměpisná měření, psal si podrobné deníky, zpovídal domorodce a zkoumal široké okolí. V horských jeskyních díky tomu objevil prastaré nástěnné malby dokazující, že poušť, kterou putovali, byla kdysi zelenou planinou plnou zvěře.
Na hranicích sultanátu Bornu poblíž Čadského jezera se trojice rozešla. Vážně nemocný Richardson doufal, že mu sultán poskytne útočiště, a směřoval proto na jih, nejkratší cestou k hlavnímu městu Kúku, kde se chtěl zotavit. Zbývající dva členové se rozdělili a do Kúku dorazili oklikou ze západu a východu. Sultán přijal vyčerpané badatele vlídně. Měl pro ně však nedobrou zprávu. Jamers Richardson do jeho paláce nedorazil a zemřel cestou v malé tuarežské vesnici.
Z Čadu do Timbuktu
Posíleni pobytem v sultánově paláci strávili oba Němci další rok průzkumem říše Bornu. Podobně zmapovali okolí Čadského jezera, Overweg se pak věnoval studiím ve městě Kúku a Barth se pouštěl na samostatné výpravy. Pronikl hluboko na jih do států Adamawa a Bagirmi, učil se dialektům, zapisoval místní pověsti, pořizoval mapy neznámých hor a řek. Na pozvání sultána se zúčastnil válečné výpravy, která bohužel přerostla v lov na otroky. Barthovy zápisky dodnes slouží jako ojedinělé a odstrašující svědectví této nešťastné éry.
Po návratu do hlavního města Barth zjistil, že Overweg je vážně nemocný a krátce po shledání zemřel. Cíl expedice sice Heinrich Barth naplnil, na návrat ale ještě nepomýšlel. Dosavadní zápisky a zprávu o smrti obou kolegů svěřil karavaně směřující na sever do Tripolisu, a sám se v přestrojení za islámského učence vydal dále na západ. Pod jménem Abd el-Karím došel za půl roku k veletoku Nigeru a pokračoval dál až k bájemi opředené metropoli Timbuktu.
V zakázaném městě
Hlavní město tuarežské civilizace a sídlo západoafrické islámské vzdělanosti bylo tehdy nevěřícím zapovězeno a i pohyb v jeho okolí se trestal smrtí. Barthova plynulá arabština a znalost místních dialektů mu cestou poskytovala dostatečné krytí. Při průchodu kalifátem Massina byl ale na dohled od Timbuktu odhalen a hrozilo mu zatčení. O cestovateli se naštěstí doslechl Ahmad al-Bakkai al-Kunti – vlivný vládce oblasti v okolí Timbuktu a zastánce mírového jednání s Evropskými státy. Šejk Barthovi poskytl ochranu, umožnil mu vstup do zakázaného města, a dokonce mu zpřístupnil knihovny a archivy zdejších škol.
Práce na etnografických, zeměpisných, jazykovědných a historických studiích zabraly Barthovi více než půl roku. Cesta ze zakázaného města se poté ukázala stejně složitá jako příchod, a cestovatel musel z Timbuktu takřka uprchnout. Na cestu zpět k jezeru Čad se vydal na jaře roku 1854. Nedaleko Kúku, kde hodlal přečkat období sucha, se ke svému překvapení setkal se svým krajanem Eduardem Vogelem. Dozvěděl se od něj, že je doma považován za mrtvého a Vogel byl vyslán, aby zjistil, kde a jak členové Richardsonovy expedice zahynuli. V březnu roku 1855 se pak Barth vydal konečně domů. S karavanou směřující napříč Saharou na sever po pěti měsících došel do Tripolisu, odkud odplul domů do Německa. Na cestách africkým vnitrozemím strávil skoro šest let.
Zapomenuté svědectví
Barthovo veledílo Reisen und Entdeckungen in Nord- und Centralafrika (Cesty a objevy v Severní a Střední Africe) vyšlo v letech 1857 – 1859. Psal ho zároveň v angličtině i němčině, pět dílů obsahuje celkem 3500 stran a jen popis pobytu v Timbuktu jich zabírá 500. V odborných kruzích se dočkal uznání, stal se profesorem Berlínské univerzity, a Británie mu dokonce udělila vysoké vyznamenání velkokříže Řádu Lázně. Na veřejnost ale jeho zásluhy nikdy nepronikly. Jeho kniha byla příliš obsáhlá a akademická. Namísto aby se chlubil svými dobrodružstvími, psal o etnografii, historii a lingvistických nuancích. Němci mu vyčítali, že cestoval ve službách Británie, Brity zase daleko více zajímaly africké výpravy domácích hrdinů Livingstona a Stanleyho. Hlavní důvody, proč Barthovo svědectví o současné Africe zapadlo, však byly ryze ideologické.
V Evropě se v jeho době připravoval plán kolonizace Afriky. Británie, Francie, Německo, Belgie a Portugalsko si hodlalo brutální kampaní rozdělit celý kontinent a přeměnit ho na levnou továrnu na suroviny. Plán takzvaného „Závodu o Afriku“ byl podepřen rasistickou ideologií o méněcennosti Afričanů a tvrzením, že nadvláda bílých Evropanů bude pro kontinent požehnáním a cestou k civilizaci. Barthovo svědectví však hovořilo o něčem jiném. Ve svých podrobných zprávách hovořil o říších, jejichž historie daleko přesahuje dějiny evropských států. O komplexních politických a ekonomických systémech, obchodních trasách vedoucích napříč Afrikou a dále do celého světa. O soustavách jazyků, zvyků, obyčejů. O vyspělé kultuře, architektuře, univerzitách se studovnami, které mohou konkurovat ztracené knihovně Alexandrijské. Nic z toho neodpovídalo tvrzení, že Afrika je obydlena divochy čekajícími na spásu z rukou evropských kolonizátorů.
Poslední cesta
Nadlidské úsilí, s jakým dokázal uspořádat materiály přivezené z cest, podlomilo Barthovo zdraví, už tak chatrné po prodělaných tropických nemocích. Stihnul ještě podniknout krátkou výpravu na Balkánský poloostrov a do Španělska, v roce 1865 ale ve věku pouhých 44 let zemřel. Evropa v té době ovládala asi deset procent Afriky. Po Berlínské konferenci v roce 1884 na kontinentu zůstala nezávislá pouze Etiopie a Libérie.
