Macinko, zklidni se, tuhle káru řídím já aneb Žabomyší války tuzemské politiky a jejich velkorysá řešení
Sporem o zítřek země je dohodování o tom, co se stalo včera. Sporem je, zda v současné hrozbě války má mít přednost bezpečnost země či koblihy voličům před říjnovými volbami. Média a veřejnost se vyžívají v nedůležitých detailech symbolů a gest, která jsou mimo podstatu věci. I když platí, že „kdo pozdě chodí, sám sobě škodí“, je fakt, že premiér přišel z trucu o patnáct minut pozdě, aby to prezidentovi nandal, a ten ho na oplátku sprdnul na tři doby. Schůzka se nepovedla ani jedné straně.
Babiš přišel bez omluvy pozdě proto, že večer předtím v Deníku N vydaný rozhovor prezidenta s konfrontačním titulkem pochopil jako ultimátum a chtěl tak dát najevo, že tedy není o čem jednat. Ať bylo vydání textu dílem dohody Kanceláře prezidenta a redakce či iniciativou redaktora s cílem lépe text před schůzkou prodat, není divu, že se to Babiše dotklo. Na druhou stranu je však pravdou, že informace v Deníku N byly identické s těmi, které obsahoval rozhovor v Reflexu „Prezident: Nejsem zaměstnanec Petra Macinky“ z 16. dubna, tedy nic nového. Protože to bylo podruhé, kdy se „To“ Babiš pokusil dát Pavlovi sežrat (viz 26. leden), prezident se neudržel a holou větou mu udělil lekci slušného chování. Babišovo odseknutí způsobilo, že zbytek schůzky byl zřejmě jednáním hluchého s němým.
Všechny tyto rituální tanečky, symboly a gesta jsou ale jen krycí maskou spletité sítě vztahů, příčin a cílů, jež stojí za odkrytí a komentář. Ať už stojí laskavý čtenář na kterékoliv z obou barikád, je více než jasné, že za vzájemného torpedování a hádek dvou z nejvyšších představitelů, se nedá řídit země k trvalému prospěchu. Jediný způsob, jak se posunout, je vydýchání konfliktu na obou stranách a pokus o reparát schůzky. Problém je však v tom, že pravá příčina konfliktu není v nastavení obou protagonistů a jejich reakce jsou důsledkem, nikoliv důvodem.
Příčina: Tou je umanutost Petra Macinky potrestat prezidenta za odmítnutí jmenovat „ikonu“ Výfukářů Filipa Turka ministrem čehokoliv. Nic na tom nemění ani fakt, že čas dokládá správnost prezidentova rozhodnutí, neboť Turek každým vystoupením ukazuje, že mimo vad charakteru je překážkou jeho instalace do funkce ministra fakt, že je hloupý hňup. V jeho vztahu s Macinkou ale platí zjemnělá verze rčení o erotické přitažlivosti „Láska proti vodě utáhne tři lodě“, a ministr pohraničí Macinka je proto ochoten za Turka položit i život, i když nejlépe život někoho jiného.
Hrozba: Neuklidní-li se situace, bude prezident nucen podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, nemá-li rezignovat na své povinnosti. Jde o principiální věc, neboť jeho rezignace na odpor proti faktickému bránění mu v plnění funkce by nejen rozvrátila ústavní pořádek země v tomto případě, ale vytvořila negativní precedent pro jeho nástupce ve funkci.
Řešení 1: Ze strany premiéra by bylo vlastně prosté, pokud by ovšem Babiš na to měl koule, přestat být v Macinkově vleku a říct: „Zklidni se, mladej, tuhle káru řídím já!“ Poté, co sněmovna odmítla jeho vydání k trestnímu stíhání, ztratili Výfukáři vydírací potenciál, o náccích z SPD nemluvě a Babišův strach z vystoupení obou spolků z vlády je zcela lichý. Je velmi nejisté, že by se k SPD v předčasných volbách, byť na dohled, znovu přiblížila smršť korýtek, jaká drží teď, a u Výfukářů je šance naprosto nulová.
Jistě, důvod, proč se Babiš drží těchto vykutálených zoufalců a vládních „čunitelů“ z leknutí, má ještě jeden grunt. Okamura, Macinka, Radim Fiala i zbývající, jak lejno na podolku košile přilepený hmyz podkmenů Rajchlů, Ševčíků a Majerových za něj často říkají věci, které cítí stejně, ale nemá odvahu je vyslovit. Tato zbabělost, jež mu nedovolí říkat těm, kterých se bojí či cítí jejich autoritu, nepříjemnou pravdu do očí, přijde Babišovi dříve či později velmi draho, a to ztrátou vlastní autority u jeho stáda.
Řešení 2: Prezidentova kompetenční žaloba, jejíž podání Pavlovy signály naznačují. Při jeho smyslu pro řád lze předpokládat, že její znění bylo konzultováno s ústavními právníky, a pokud se spor kolem summitu NATO v nejbližší době nevyřeší, nezbyde prezidentovi nic jiného. Ohledně termínu podání žaloby existují dvě možné varianty, obě s velkou šancí na úspěch. První by mohla vycházet z dosavadních premiérových a vládních prohlášení i činů, byť s drobnou vadou, že ona vyjádření a kroky nemají formální charakter, což by se žalovaná strana mohla snažit využít k vykrucování, že šlo jen o úvahy a kecy v kleci. Formální charakter podkladu pro žalobu by bezesporu přineslo jednání vlády, na němž bude otázka účasti prezidenta na summitu zařazena jako bod, k němuž vláda vydá usnesení, že prezident nikam nepojede. To bude jasný, dokumentovaný akt, jímž vláda brání prezidentovi ve výkonu ústavních povinností.
Riziko varianty čekat na usnesení vlády je v tom, že vláda zařadí bod k jednání těsně před konání summitu a na reakci Ústavního soudu bude pozdě. Kompetenční žaloba se totiž vztahuje ke konkrétnímu aktu, události či jmenování, ne na další podobné, i když jistý precedent vznikne, ale ne automaticky. Větší jistotu příjmu žaloby by tedy prezident měl při jejím podání na základě současného stavu, ale také s rizikem horší prokazatelnosti.
Řešení 3: Prezidentem už několikrát vstřícně navržený kompromis, podle nějž se prezident zúčastní prvního a premiér druhého dne jednání. Andrej Babiš si přesně takové řešení již v minulosti vyzkoušel s Milošem Zemanem v roce 2018 na aliančními summitu v Bruselu. Může tak být hlavou delegace s právem zastupovat vše, co v současné době žádá. Tato varianta by umožnila zachovat si tvář oběma, přičemž premiér by byl účastníkem hlavní části, kde by měl možnost zdůvodnit plnění závazků, být na „family photo“ a také se setkat dle vlastních tužeb nejen s Trumpem, ale s kýmkoliv dalším. Prezident by se zúčastnil první den obecné rozpravy o obraně, neboť má k této problematice nesporně blíž.
Argumenty: Tvrzení především Petra Macinky, že je to prezident, kdo si chce něco vytrucovat, má velké mezery. Chce-li se Pavel zúčastnit summitu NATO, pak hlavně pro zachování zvyklostí vycházejících z ústavy. Rezignace by byla nejen porušením ústavy, ale i precedentem okleštění pravomocí jeho nástupce. Tvrzení vládní koalice, že odpovídá za bezpečnostní a zahraniční politiku zní logicky, ale ve skutečnosti jde o sdílenou pravomoc. Při oficiálním zastupování země navenek, kdy podle článku 63 ústavy se prezident řídí mandátem vlády. Pokud by tak nekonal, může vláda podat ústavní stížnost na kompetenční spor, že prezident nerespektuje to, co mu ukládá ústava. Nelze ale předjímat předem, že bude konat v rozporu s ústavou i mandátem vlády, a účast na summitu mu zakazovat. Kompromisní řešení vyloučí diplomatický lapsus a bude působit rozhodně líp, když po měsících hádek vystoupíme jednotně.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
