Urození bratři Bořkové-Dohalští nasadili život za Československo. Iritovali komunisty a nacisty
Čestně, mravně, svému stavu přiměřeně. Tak zní rodové krédo šlechtického rodu Bořků-Dohalských. Úřad říšského protektora se jejich vztahu k českému národu vysmíval: „V době rakousko-uherské monarchie se kvůli svému extrémnímu pročeskému postoji propadli do naprosté bezvýznamnosti.“ Pravda je taková, že urození bratři František, Antonín a Zdeněk Bořek-Dohalský za Československo nasadili svůj život.
Vím, že se nevrátím. Nikoho jsem nevyzradil, našemu jménu jsem neudělal hanbu, řekl šlechtic a novinář Zdeněk Bořek-Dohalský svému spoluvězni, když se dozvěděl, že ho z Pankráce posílají do Terezína. Tušil, že jeho dny jsou sečteny, od chvíle, kdy ho 21. října 1941 zatklo gestapo. Sebrali tehdy i jeho bratry, Františka a Antonína. Naštěstí je však propustili, jenomže v červnu 1942 je zatkli znovu. Rodina pak dostala zprávu, že Antonín zemřel, ale co je s Františkem? Je mu padesát sedm, nemá jednu ledvinu, má slabé srdce.
Popravu Zdeňka Bořka-Dohalského si telegraficky vyžádal šéf gestapa Heinrich Himmler. Statečného odbojáře s modrou krví 6. února 1945 odvezli s dalšími odsouzenci do Malé pevnosti Terezín a umístili ho na samotku. Následující den ráno hrabě Zdeněk Bořek-Dohalský odmítl, aby mu zavázali oči. Tři výstřely vyplašily hejno havranů.
Krédo
„Sloužil lidem bez myšlenky na sebe. Tak oddaně jak nikdo jiný,“ charakterizoval Zdeňka Bořka-Dohalského jeho přítel a kolega Ferdinand Peroutka. „Měl duši odbojného českého šlechtice.“
První zmínka o starobylém rodu Dohalských pochází z roku 1395. V jeho erbu se šachovnicí byla i mouřenínská princezna. Tradovalo se totiž, že jeden z předků dal orientální krásce mat a vyhrál tak nejen šachovou partii, ale i svobodu pro křesťanské zajatce. V rodové linii byl husitský hejtman i císařský rada. Do hraběcího stavu byli příslušníci rodu Bořků-Dohalských z Dohalic povýšeni v 18. století.
Zdeněk byl nejmladším synem hraběte Františka Karla Bořka-Dohalského a belgické šlechtičny Marie Ludoviky d’Hoop. Narodil se na rodinném sídle v Přívozci 10. května 1905. Když mu bylo pět let, jeho otec zámeček musel prodat, aby splatil dluhy. František Karel se s rodinou odstěhoval do Domažlic. Přátelil se s českými literáty a umělci, doma se mluvilo česky. Svým synům Františkovi, Antonínu, Ludvíkovi, jenž tragicky zemřel ve čtrnácti letech, i Zdeňkovi nechal ušít sokolský kroj a vštípil jim rodové krédo: Čestně, mravně, svému stavu přiměřeně.
O to, že bratři mohli vystudovat, se zasloužil hrabě Jan Petr Straka z Nedabylic a Libčan, jenž svoje jmění odkázal, aby vznikla akademie, kde se budou vzdělávat potomci zchudlých šlechticů. Na konci 19. století, více než sto padesát let po mecenášově smrti, byla v Praze postavena Strakova akademie. Zdeněk Bořek-Dohalský díky stipendiu dostudoval na malostranském gymnáziu a zapsal se na práva. Vstoupil do Národní strany práce, již založil majitel Lidových novin Jaroslav Stránský a kde byl tajemníkem synovec Edvarda Beneše, Jiří. Zdeněk práva nedostudoval, v polovině dvacátých let začal psát do Lidových novin. Své kolegy a přátele, mezi něž patřil Karel Čapek, Karel Poláček a Eduard Bass, bavil tím, jak uměl imitovat poslance a politiky. K herectví měl blízko, od mládí se kamarádil se Zdeňkem Štěpánkem, jenž mu dal přezdívku Cyrano. Prezident T. G. Masaryk zase s mladým novinářem rád debatoval v Lánech.
Bedrník
Pro svatbu si Zdeněk Bořek-Dohalský a primabalerína Anna Šírlová vybrali docela hezké datum – 22. ledna 1933. Doufali, že jim přinese štěstí. O osm dní později se stal Adolf Hitler německým kancléřem…
Bořkové-Dohalští samozřejmě nechyběli mezi více než osmdesáti zástupci české šlechty, kteří vzápětí po vypuknutí války, v září 1939, deklarovali svou spjatost s českým národem. Zdeněk Bořek-Dohalský se na podzim 1938 setkal s prezidentem Edvardem Benešem před jeho odchodem do exilu. Po německé okupaci v březnu 1939 se zapojil do odboje, byl v kontaktu s předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem a předával jeho zprávy exilu v Londýně, působil v Ústředním vedení odboje domácího, pomáhal ohroženým lidem v útěku za hranice. Několikrát se také setkal s tajemníkem amerického velvyslanectví Georgem F. Kennanem.
Podílel se na organizaci Svatovavřinecké pouti v Domažlicích, jež se konala 13. srpna 1939 a byla manifestací proti německému útlaku. Sto dvacet tisíc poutníků zde složilo svou životní přísahu. Římskokatolický kněz a představitel Československé strany lidové Bohumil Stašek, jenž v roce 1936 v parlamentu řekl, že Československo je už jediným státem na světě, kde mají Němci zaručené politické svobody, ve svém kázání v Domažlicích pronesl: „Bratři a sestry! Co slíbíme a řekneme své matce české? Slíbíme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce milovati budeme.“ Shromáždění poutníci zvolali: „Přísaháme!“ Stašek pokračoval: „Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou a životem řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jaké prožívala v nejslavnější své minulosti, v dobách slavných českých knížat a králů a největšího z nich, blahé paměti Karla IV.“ – „Přísaháme!“ Staška zatkli na konci září 1939. Z Dachau s podlomeným zdravím po šesti letech vyvázl. Řada účastníků Svatovavřinecké pouti v Domažlicích – novinář František Kocourek, Karel Hašler, Jaroslav Valenta a další – v lágrech zahynula.
Zdeněk Bořek-Dohalský si zvolil krycí jméno Bedrník podle románové postavy anglického šlechtice, který za Francouzské revoluce zachraňoval nevinné aristokraty před gilotinou. Gestapo Zdeňka zatklo 21. října 1941. Na Pankráci strávil více než tři roky. Spoluvězni po válce vzpomínali, jak se tiše modlil u zamřížovaného okna. Povolili mu návštěvu manželky a bratra. Na začátku roku 1945 bylo zřejmé, že Němci válku prohrají, a Anna věřila, že svého muže bude moci znovu obejmout na svobodě. Jiskřičky naděje uhasil Himmlerův rozkaz. Popravu hraběte Zdeňka Bořka-Dohalského si nenechal ujít velitel Malé pevnosti Terezín Heinrich Jöckel ani jeho zástupce Wilhelm Schmidt.
Následovník Krista
Zdeňkův starší bratr Antonín, který se v Přívozci narodil 23. října 1889, se vydal na duchovní dráhu. Po studiu bohosloví v Římě přijal v říjnu 1912 kněžské svěcení a pospíchal domů. Působil v Boru u Tachova a v Příbrami. Za první světové války sloužil v Haliči jako vojenský kaplan. Od roku 1924 byl ceremoniářem pražského arcibiskupa Františka Kordače. O pět let později se stal arcibiskupským kancléřem. Antonín Bořek-Dohalský byl přesvědčený demokrat, vážil si TGM i Edvarda Beneše.
Matka Ludovika i hospodyně Františka Trčková mu připomínaly, aby někdy myslel i na sebe. Pro chudé a nemocné by se rozdal. Podporoval Ústav slepých dívek, jejž v roce 1908 založil kněz Ludvík Seyvalter. O nevidomé dívky se staraly Milosrdné sestry kongregace františkánek.
Za okupace Antonín Bořek-Dohalský nestál stranou, byl v odboji. Nechtěl však svou činností ohrozit arcibiskupství a svatovítskou kapitulu, proto nabídl svou rezignaci arcibiskupského kancléře. Kardinál Karel Kašpar ji po dlouhém váhání přijal v září 1940. Po Kašparově smrti, v dubnu 1941, se o Antonínovi Bořku-Dohalském uvažovalo jako o budoucím arcibiskupovi. Dalším vážným kandidátem na tento úřad byl kněz Otto Lev Stanovský. (V říjnu 1912 se třicetiletý Otto stal vychovatelem synů následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové. Desetiletého Maxmiliána a osmiletého Arnošta učil kněz bruslit na zamrzlém rybníku, dával jim lekce češtiny. Na konci června 1914 jim musel říct, že se jejich rodiče z návštěvy Sarajeva už nikdy nevrátí.) Ani jeden se arcibiskupem nestal. O deset let později někdejší vychovatel pracoval coby sekretář arcibiskupa. S Antonínem si rozuměli. V roce 1934 byl už Otto Lev Stanovský kanovníkem pražské metropolitní kapituly. Na konci třicátých let oba pomáhali uprchlíkům, za války lidem v ilegalitě.
V katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha se 30. března 1940 konala svatba, která se stala tichou demonstrací proti okupantům. O sňatku se psalo i v novinách – princezna si brala hraběte. Třiadvacetiletá Josefa, dcera prince Ericha Thurn-Taxise a hraběnky Gabriely Kinské, dala své srdce právníkovi Jiřímu, synovi hraběte Františka Bořka-Dohalského a Milady Krafferové, jejíž otec byl domažlický okresní hejtman. Mladý pár oddal Jiřího strýc Antonín Bořek-Dohalský. (Manželský slib, tedy že si zachovají lásku, úctu a věrnost, nikdy se neopustí a budou spolu snášet dobré i zlé, pak až na dřeň prověřila komunistická zvůle.)
Úřad říšského protektora na jaře 1940 vypracoval hlášení, v němž zhodnotil vztah Bořků-Dohalských k českému národu: „V době rakousko-uherské monarchie se kvůli svému extrémnímu pročeskému postoji propadli do naprosté bezvýznamnosti. (…) Po převratu v roce 1918 se vrhli do náruče republikánského československého zřízení a díky tomu udělali kariéru.“
Antonín Bořek-Dohalský i Otto Lev Stanovský věděli, kde se po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ukrývají parašutisté. Předseda rady starších české pravoslavné církve Jan Sonnevend na konci května 1942 Stanovského požádal, zda není možné československé vojáky ukrýt v některém katolickém kostele. Z poválečného svědectví několika lidí, včetně hospodyně Trčkové, vyplývá, že se jim Stanovský a Bořek-Dohalský snažili pomoci. Katolické kostely však byly pod bedlivým dohledem gestapa. Na základě udání byl Antonín Bořek-Dohalský 5. června 1942 zatčen. Přišli si pro něj ráno na Kampu do Ústavu slepých dívek, nenechali ho ani dosloužit mši.
Gestapo se před kolárkem nezastavilo, kněz ale při brutálních výsleších nic neprozradil. Po třech týdnech na Pankráci ho poslali do Malé pevnosti Terezín, kde se setkal s knězem a pozdějším biskupem Štěpánem Trochtou, kterého sebrali 28. května 1942, den po atentátu. Když spatřil Antonína s rozbitou hlavou, bylo mu ho líto. Antonín Bořek-Dohalský ale nepotřeboval utěšovat: „To je pravé následování Krista,“ řekl mírným hlasem. V červenci 1942 Antonína Bořka-Dohalského deportovali do Osvětimi, o dva měsíce později ho tam utýrali.
Diplomat
„Náš president, náš hrad. To jsou pojmy, na které jsou už tady lidé zvyklí, ale které si (…) při každé příležitosti znovu a radostně uvědomuji,“ napsal v březnu 1920 svému synovi František Bořek-Dohalský.
Nejstarší z bratrů se narodil 5. října 1887 a na rozdíl od benjamínka Zdeňka právnickou fakultu dokončil, i jeho ale políbily múzy – psal básně, povídky, hry, skládal písně. Jeho spolužákem a kamarádem z malostranského gymnázia byl Jan Masaryk. Dva roky po vzniku Československa se František Bořek-Dohalský stal diplomatem demokratického státu. V té době už byl vdovec, s výchovou pětiletého Jiříka mu pomáhali rodiče a chůva. Od roku 1921 do roku 1923 byl legačním tajemníkem na vyslanectví v Londýně.
Nějaký čas po smrti první manželky Milady se zasnoubil s Věrou Hrůzovou. Ta si proto přestala dopisovat se zamilovaným Karlem Čapkem. Když byly zásnuby zrušeny, korespondence se spisovatelem opět nabrala obrátky, jenže Karel Čapek se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny – Věrou a Olgou Scheinpflugovou – a nemohl se rozhodnout, která dívka je ta pravá. Věra to vyřešila za něj, v roce 1923 se provdala za majitele mlýna ve Skalici nad Svitavou. František Bořek-Dohalský našel manželské štěstí po boku Věry Baxantové. S druhou manželkou, se svým a s vyženěným synem žili až do anšlusu ve Vídni, kde byl legační rada. Ke konci třicátých let převážel v diplomatickém voze své ohrožené židovské přátele přes hranice na Slovensko.
V září 1939 František jako hlava rodiny podepsal prohlášení české šlechty. Svůj podpis na listinu připojil i jeho syn Jiří. Františka Bořka-Dohalského zatkli v týž den jako jeho mladšího bratra Antonína, 5. června 1942. Tři týdny ho drželi na Pankráci. Je možné, že mu při výslechu řekli, že na Pankráci jsou i jeho bratři Antonín a Zdeněk. Nebo mu to zatajili. Na konci června ho deportovali do Terezína a v polovině srpna 1942 do koncentračního tábora Dachau. Díky českému ošetřovateli v táborové nemocnici, který riskoval, aby ochránil nejen Františka Bořka-Dohalského, ale i další vězně, se československý diplomat dožil konce války. Historik Zdeněk Hazdra, jenž se osudy Bořků-Dohalských zabýval, popsal, že na Františka vzpomínali spoluvězni jako na laskavého člověka, který si i v lágru uchoval důstojnost i smysl pro humor a pro ostré slovo šel hodně daleko. To už muselo být, aby o někom prohlásil, že dotyčný je, považte!, „trouba“.
To, že přijal pozvání na „guláš“, ale aristokrata ve vězeňském mundúru mohlo stát život. Vězni z jednoho komanda totiž chytili a zabili zatoulaného esesáckého vlčáka. Uvařili ho v pitevně. SS šéflékař, který tam znenadání přišel, naštěstí zhnuseně usoudil, že se jedná o kanibalské hody.
Babi Pepi
Po osvobození tábora psal František manželce, že až bude doma, bude mít pocit, že už je v ráji… O smrti Antonína už věděl, nepochyboval však, že Zdeněk věznění přečkal. Když ho viděl naposledy, byl bledý a hubený, ale to se zotaví. Zpráva o Zdeňkově smrti ho zdrtila. František už měl v úmyslu pověsit diplomacii na hřebík a věnovat se pouze rodině. Jeho malostranský spolužák a ministr zahraničí Jan Masaryk mu vysvětlil, že ho vlast potřebuje. Jen pár týdnů poté, co se František vrátil z koncentráku, ho povolal na ministerstvo. Vyslal ho do Vídně, kde pak František Bořek-Dohalský působil jako vyslanec až do svého odvolání v prosinci 1948. Jeho syn Jiří Bořek-Dohalský byl zaměstnaný v kanceláři prezidenta republiky Edvarda Beneše.
V březnu 1950 emigrovala vdova po Zdeňkovi Bořku-Dohalském. Byla mezi pasažéry letounů, s nimiž bývalí piloti RAF odletěli do americké okupační zóny. Jiří odchod za hranice odkládal, považoval za svou povinnost nejdřív pomoci ostatním.
Na konci července 1950 u dveří jeho bytu v Bubenči zazvonili dva muži v kožených kabátech. „Nebojte, do večera bude zpátky,“ ujistili Josefu. Jiří Bořek-Dohalský se vrátil za deset let. Nepustili ho ani na otcův pohřeb. Františkovo srdce už neuneslo, že to martyrium neskončilo, jeho syn skončil za mřížemi. Zemřel 3. ledna 1951. Jiřího krátce poté odsoudili na sedmnáct let za velezradu a špionáž.
Josefa zůstala se čtyřmi malými syny bez prostředků. Soudruzi ji chtěli také vystěhovat z bytu. Předběhla je, odstěhovala se do zahradního domku v Lysé nad Labem, který patřil její babičce, Gabriele Thurn-Taxis, rozené Kinské.
Urozená dáma Josefa Bořek-Dohalská, která ovládala několik světových jazyků, začala dělat údržbářku v místní Frutě. Do práce utíkala po páté ráno. Synům vždy napsala pokyny, co mají za povinnosti, a trvala na tom, aby je splnili. Všichni, kdo ji znali, obdivovali, s jakou hrdostí a noblesou svůj úděl nesla. Nikdy si na nic nestěžovala. „Bůh ví, co dělá,“ říkala pevně, s pokorou.
Její synové ale mohli na studia zapomenout. Nejstarší Václav se vyučil kuchařem, mladší Jiří zámečníkem, Antonín pokrývačem a Zdeněk klempířem. Jiří Bořek-Dohalský po propuštění na amnestii v roce 1960 sehnal místo skladníka. V roce 1968 se na čas mohl vrátit ke své profesi právníka. Listopadových změn se dožil. Zemřel pár dnů po své milované ženě, 27. října 1990. Josefina vnoučata netušila, že jejich babička, babi Pepi, je opravdová princezna. Na pohlednice se jim podepisovala jako babka Pepka.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
