Vždy připraveni, vždy zde! Národní garda USA chrání zemi už čtyři století, zasahuje doma i v zahraničí
„Vždy připraveni, vždy zde.“ Přesně takhle zní motto Národní gardy Spojených států amerických, o níž jsme v poslední době slyšeli v souvislosti s jejím nasazením v některých amerických velkoměstech na příkaz republikánského prezidenta Donalda Trumpa.
Historie Národní gardy sahá až do roku 1636, tedy dávno před vznikem Spojených států. Tehdy se v severoamerické britské kolonii Massachusetts zformovala první domobrana ve válce proti indiánskému kmeni Pequotů, jež se dělila do tří pluků. V Massachusettské národní gardě dodnes existují jejich následovníci, a to 181. a 182. pěchotní pluk, 101. pluk polního dělostřelectva a 101. ženijní prapor.
Historický vývoj
Domobrany či milice na severoamerickém kontinentu vznikaly především z obranných důvodů. Po vzniku USA 4. července 1776 zůstaly milice jednotlivých států zachovány coby odraz rovnováhy mezi jednotlivými státy a federací, jak to vyžadovala ústava. Teprve na počátku minulého století se po přijetí zákona z roku 1903 o milicích Národní garda přetransformovala v takovou sílu, jak ji známe v současnosti. Skládá se z Armádní a Letecké národní gardy.
Národní garda je součástí ozbrojených složek USA, mající pravomoc reagovat na domácí i zahraniční krize. Z původně volného společenství koloniálních milicí se přetvořila ve složku takzvaných civilních vojáků.
Nasazení
Úkolem Národní gardy je reagovat na naléhavé situace ve státě, jako jsou například v USA časté přírodní katastrofy, ale na rozdíl od jiných vojenských složek může sloužit rovněž v roli domácího vymahače práva a účastnit se misí v zámoří, což se zvláště v posledních letech děje dost často. U Národní gardy jde o rezervní složky, jež však netvoří součást oficiálních armádních Rezervních jednotek (Army Reserve).
Oficiální Rezervní jednotky se skládají z vojáků, kteří vojenskou službu již opustili. Rezervisty lze mobilizovat a v nouzi opět nasadit k aktivnímu výkonu vojenské služby, a to především v zahraničí. Na rozdíl od Národní gardy však Rezervní jednotky nemají být podle zákona vůbec využívány pro domácí vymáhání práva. Podmínky, za jakých Národní garda může vymáhat v tuzemsku právo, stanoví zákon.
Jedinečnost Národní gardy spočívá v tom, že ji řídí jak státní, tak federální vedoucí představitelé. Nicméně právě tato struktura vzbuzuje zejména v posledních desetiletích protichůdné reakce, neboť výklad zákona je velmi složitý, což platí hlavně v případě nasazení Národní gardy k federálním účelům. Na tento fakt poukazují i někteří právníci, již by rádi viděli úpravu zákona. Několik kontroverzních případů pochází i z minulosti.
Prezident Dwight David Eisenhower nasadil Národní gardu kvůli desegregaci v Arkansasu, když se guvernér zdráhal podrobit nálezu Nejvyššího soudu. Prezident John Fitzgerald Kennedy postupoval podobně v Alabamě. Problém znovu vyvstal v roce 2020, kdy prezident Donald Trump využil Národní gardu během protestů v několika městech poté, co policista v největším minnesotském městě Minneapolisu zabil černocha George Floyda. Zásahy tohoto druhu podmiňuje souhlas guvernéra.
Současnost
Nyní má Národní garda zhruba 450 000 členů, tedy mnohonásobně víc než celá Armáda České publiky, kteří slouží v 54 jednotkách po celých Spojených státech, Washingtonu, D.C., a ve třech dalších teritoriích: na nejjižnějším ostrově souostroví Mariany Guamu, na nezačleněném území Spojených států Portoriku a na nezačleněném území USA Americké Panenské ostrovy. Mnoho gardistů slouží pouze na částečný úvazek a zároveň vykonává zaměstnání v soukromém sektoru.
Požadavky
Jestliže uchazeč o vstup do Národní gardy dříve nesloužil Spojeným státům, měl by splňovat několik základních kritérií: věk mezi 17 a 35 lety, ukončené středoškolské vzdělání a dosáhnout minimálně požadovaného skóre v ASVAB, což je zkouška z různých disciplín, jako například elektronika, mechanika, matematika či právo. Testu ASVAB se podrobují zájemci s desetiletou přestávkou mimo službu. Samozřejmostí je mít v pořádku zdravotní a fyzické testy a splňovat morální požadavky na člena Národní gardy.
Výcvik a odbornost
Při splnění všech těchto podmínek se uchazeč zúčastňuje desetitýdenního výcviku. V prvním týdnu obdrží uniformu, seznamuje se s vojenskými povinnostmi, vyřizuje administrativní záležitosti a připravuje se na základní výcvik, během něhož jsou gardisté cvičeni v četných dovednostech: střelba a údržba zbraní, práce s mapou, výcvik v noci, fyzické cvičení, pochody, nacvičují se vojenské operace v městské zástavbě, základy zneškodňování výbušnin, dodatečný výcvik se zbraněmi (kulomety, granátomety, miny). Celý výcvik hradí stát a ukončuje se armádním fyzickým testem, jejž musí zvládnout každý uchazeč, pokud se chce stát vojákem Národní gardy.
Po absolvování základního výcviku gardisté většinou nastupují na rozšířený výcvik individuální, před nímž si určí odbornost, které by rádi dosáhli. Podle toho může výcvik trvat od pouhých šesti do neuvěřitelných osmdesáti týdnů. Specializací je asi dvě stě a patří mezi ně kupříkladu chemický specialista, operátor automobilové dopravy, zpravodajec, zdravotník, zásobovač, náborový konzultant nebo lingvista. Příslušníci Národní gardy jsou povinni účastnit se pravidelných cvičení v trvání jednoho víkendu v měsíci a jednoho výročního dvoutýdenního.
Kontrakty se v Národní gardě uzavírají obvykle na osm let aktivní služby, případně na šest let aktivní služby s dodatečnými dvěma roky v záloze. Kromě služby a povinnosti jsou gardisté placeni na základě dosažené hodnosti, výsledků či specializace a dostávají různé benefity, jako zdravotní a životní pojištění, možnost financování studia na vysoké škole či aplikace federálního plánu odchodu do důchodu. Poněvadž Národní garda spadá pod ozbrojené síly USA a z větší části ji financuje federální vláda, výzbroj a výstroj gardistů jsou prakticky stejné jako u americké armády.
Účast ve válkách…
Již od svého vzniku se milice a později Národní garda podílely téměř na všech konfliktech, do nichž USA zasáhly (a že jich nebylo málo!), a to jak přímým nasazením v podobě divizí, tak ve formě náhrad a rezerv. Ve 20. století gardisté představovali čtyřicet procent(!) bojové síly USA v první světové válce. V druhé bojovalo osmnáct divizí Národní gardy v severní Africe, Evropě a Tichomoří. Gardisté se masově účastnili korejské války a sloužili ve Vietnamu. Během sedmdesátých a osmdesátých let Národní garda prodělala největší modernizaci, rozšiřování a úpravy ve výcviku.
V této době se také rozbíhal nábor černochů a žen, které ovšem sloužily jako zdravotnice už předtím. Operace „Pouštní bouře“ – tažení proti Iráku Saddáma Husajna s cílem osvobodit Kuvajt – představovala pro Národní gardu největší mobilizaci od korejské války v minulém století. V Perském zálivu bojovalo přes 60 000 gardistů. Z nedávných misí USA gardisté sloužili jak v Iráku, tak bojovali ve dvacetileté (neúspěšné) válce proti Tálibánu v Afghánistánu.
… i v domácích a živelních pohromách
Po nejvražednějším teroristickém útoku v dějinách – 11. září 2001 – letiště a jiné strategické objekty pomáhali střežit příslušníci Národní gardy, jež také povolávají na pomoc při živelních katastrofách, jako jsou požáry, sněhové bouře, povodně či hurikány. Když v roce 1992 nepokoje v Los Angeles policii přerostly přes hlavu, ke slovu přišla Národní garda.
Největšího nasazení se gardisté dočkali po hurikánu Katrina, jenž před dvaceti lety zpustošil pobřeží Mexického zálivu. Není tudíž divu, že v USA má Národní garda dlouholeté a nezastupitelné místo a těší se většímu respektu nežli neblaze proslulé československé Lidové milice.
