Tacoma Narrows Bridge: Most, který se ve větru proměnil ve vlnu a zřítil do moře. Zahynul vyděšený kokršpaněl
Most přes úžinu Tacoma, asi 40 km jižně od metropole Seattle, vešel do dějin hned z několika důvodů. Ve své době byl ukázkou moderního designu a symbolem nejnovějších poznatků v inženýrství. S celkovou délkou přes 1800 metrů byl jeden z nejdelších zavěšených mostů na světě a jeho elegantní štíhlá silueta se stala oblíbeným námětem fotografů a začínajících filmových dokumentaristů. Díky nim máme dodnes záznam z větrného dne před 85 lety, kdy se most rozvlnil jako stuha a zřítil se do oceánu. Slavný černobílý film udělal z pádu mostu jednu z nejslavnějších mostních katastrof. Zdaleka však ne jedinou ani ne nejtragičtější. Při pádu totiž zahynul pouze jeden vyděšený kokršpaněl.
Když inženýr Clark Eldridge předložil radním města Tacoma návrh mostu přes úžinu Puget, mohl na něj být právem hrdý. O překlenutí úžiny se uvažovalo už od 80. let 19. století, kdy na severovýchod USA dorazila železnice, ke stavbě se ale kvůli náročnosti projektu a délce zamýšleného mostu přikročilo až ve 30. letech. Odborníci věřili, že jak obor mostní architektury, tak moderní materiály si už s úkolem dokážou poradit. Eldrige využil nových poznatků i materiálů do posledního detailu. Jeho most byl štíhlý, elegantní a podle výpočtů měl odolat i nejsilnějším větrům vanoucím přes mořskou úžinu na pevninu.
Vibrace vzniklé vzdušnými proudy měly původně absorbovat speciální výztuže zapuštěné do vozovky. Jejich nevýhodou byla vysoká cena a plánovaný rozpočet 11 milionů dolarů se zdál radním příliš vysoký. Povolali proto na konzultaci inženýra Leona Moisseiffa proslaveného účastí na stavbě slavného sanfranciského mostu Golden Gate. Moisseiff navrhl nahradit plánované výztuhy subtilnějšími vazníky, které most odlehčily a zároveň srazily rozpočet na přijatelných 8 milionů. Mostní konstrukci sice ubral zásah na pevnosti, Mosseiff ale argumentoval, že hlavní závěsná lana jsou dostatečně pevná, aby most v horizontální rovině stabilizovala. O pohyb vertikální neměl starost. Nepředpokládal, že by se konstrukce mohla tímto směrem rozpohybovat.
Ve své levnější, štíhlejší a elegantnější podobě byl most schválen a 27. září 1938 byla stavba zahájena. Už během zavěšování základní konstrukce začali dělníci hlásit, že se provizorní vozovka hýbe nahoru a dolů. Výkyvy byly tak výrazné, že stavaři překřtili most na Galloping Gertie (Skákavá Gerta) podle tehdy populární hudební skladby s výrazně „hopsavým“ rytmem. Inženýři byli rozvernou konstrukcí nadšeni podstatně méně a snažili se ji všemožně stabilizovat. Pokoušeli se přidávat výplet závěsné kabeláže, instalovat hydraulické tlumiče a na vazníky zavěšovali mnohatunové betonové bloky. Nic z toho nepomohlo a jediným výsledkem byl dramatický okamžik, kdy se mohutná závaží z kabelů utrhla a zřítila se do moře. Státní úředníci proto povolali na pomoc odborníky z Univerzity ve Washingtonu. Zatímco profesoři prováděli pokusy na modelech ve větrném tunelu, práce na stavbě pokračovaly.
Když se stavba nachýlila k závěru, zdálo se, že se most uklidnil. Z univerzity sice přišlo varování, že pokusy na modelu objevily nebezpečí vertikálního rozkmitu a kroucení konstrukce, úředníci ale věřili, že k takovému scénáři nedojde. Na začátku června 1940 proto most otevřeli pro provoz. Následující měsíce se zdálo, že jim sázka na odolnost vyšla. S podzimem přišly z moře silné větry a v říjnu bičovala nový most vichřice o skoro stokilometrové rychlosti. Konstrukce však bez problémů odolávala. Sedmého listopadu se na most dostavil sám profesor Frederick Farquharson, který varovné výpočty prováděl, a přivedl s sebou dva kameramany, aby most nafilmovali v reálném provozu. V náhlém závanu větru se most před jejich očima zvlnil a zkroutil přesně tak, jak ukazovaly modely ve větrném tunelu. Profesor proto okamžitě vydal varování a radnice nařídila most uzavřít. Těsně před uzávěrkou ale na most vjel automobil reportéra místních novin Leonarda Coatswortha. Když dojel do poloviny mostu, vozovka se vzepjala tak mohutně, že jeho vůz převrátila a odhodila stranou. Coatsworth dokázal z převráceného automobilu vylézt, bohužel se mu přes veškerou snahu nepodařilo vylákat ze zadního sedadla vyděšeného kokršpaněla Tubbyho. Na pomoc mu přispěchal profesor Farquharson, ani on si ale s Tubbym neporadil. Na mostu mezitím začaly padat sloupy osvětlení, vozovka se kroutila jako stuha ve větru a závěsná lana začala praskat. Profesor i krvácející a potlučený novinář stihli utéct na pevninu. Poté se asi 200 metrů mostu s burácením zřítilo do moře a vzalo s sebou i vůz s nešťastným psíkem.
Zřícení mostu zachycené univerzitními filmaři se stalo ikonickým snímkem a dodnes se promítá studentům mostního inženýrství. Má ilustrovat důsledky nerespektování matematických výpočtů a snahu ušetřit finance na úkor bezpečnosti. Kdo by nevěřil záznamu, může se potopit do moře úžiny Tacoma, kde trosky zříceného mostu dodnes leží a tvoří jeden z největších uměle vytvořených mořských útesů. V jeho útrobách spočívá i nešťastný psík Tubby, za kterého dostal Leonard Coatsworth odškodné ve výši 364 dolarů. Jiné mostní katastrofy stály životů podstatně více.
Most Eitai-bashi, Japonsko
Tokijský dřevěný most Eitai byl považován za zázrak japonského tradičního stavitelství. Řeku Sumidagawa překlenul v roce 1698 a sloužil chodcům i vozům více než sto let. V roce 1807 se na hladině řeky odehrávalo představení populárního festivalu a nazdobené bárky přilákaly na most neobvyklý počet diváků. Důmyslná konstrukce pod návalem povolila a davy lidí se zřítily do řeky. Nehoda si vyžádala kolem 1400 obětí. Na místě mostu byla vystavěna železná náhrada, která se ovšem zřítila v roce 1923 během velkého zemětřesení.
Ponte das Barcas, Portugalsko
Na konci března roku 1809 vtrhla do Porta vojska Napoleona Bonaparteho. Zděšení obyvatelé se před invazí snažili zachránit útěkem přes pontonový most sestavený o několik let dříve z dvou desítek lodí spoutaných ocelovými lany. Provizorní konstrukce bohužel nepočítala s nadměrným zatížením. Když se na ni nahrnuly stovky prchajících měšťanů a portugalských vojáků kryjících jejich ústup, lana se přetrhla a nosné lodě se převrátily i s namačkanými lidmi. V řece Douro se tehdy utopilo na 4000 obětí.
Zavěšený most v Yarmouthu
Pád mostu ve městě Great Yarmouth je pravděpodobně jediná mostní katastrofa v dějinách zapříčiněná klaunem. V květnu roku 1845 měl do anglického města Great Yarmouth přijet vyhlášený cirkus impresária Williama Cookea. Jeho hlavní atrakcí byl oblíbený klaun Arthur Nelson, který si vymínil, že do města připluje po řece Bure v neckách tažených čtyřspřežím kachen. Nevídaný spektákl přilákal na břehy řeky tisíce diváků a desítky šťastlivců se nahrnulo na zavěšený most, odkud měli na klaunovu plavbu nejlepší výhled. Když necky propluly pod mostem, vrhli se diváci rázem na druhou stranu. Nosné řetězy náhlý přesun váhy nevydržely. Most se nejprve utrhl na jedné straně a davy lidí byly rázem rozmačkány o zábradlí. Pak se celá konstrukce zřítila do řeky, kde se další desítky diváků utopily. Celkem si neštěstí vyžádalo 79 obětí.
Sunshine Skyway Bridge na Floridě a Francis Scott Key Bridge v Baltimoru
Most Sunshine Skyway se klene mezi poloostrovem města St. Petersburg a hlavní pevninou Floridy poblíž metropole Tampa. V květnu roku 1980 se sem přihnala bouře tak prudká, že proplouvající nákladní loď M. V. Summit Venture zahnala z kurzu a vrhla ji proti mostním pylonům. Skoro 400 metrů vozovky se zřítilo do moře a s nimi i šest aut, nákladní vůz a dálkový autobus Greyhound. Celkem při neštěstí zahynulo 35 lidí. Doslova totožná nehoda se pak stala vloni, když do mostu Francis Scott Key Bridge v Baltimoru narazila v silném větru srílanská nákladní loď Dali. Námořníci naštěstí stačili vyslat nouzový signál záchranářům, kteří na mostě zastavili provoz. Díky tomu padlo neštěstí za oběť pouze šest dělníků. Při běžném provozu by se počet mrtvých pohyboval ve stovkách až tisících.
Most Morandi
Zavěšený betonový most přes údolí řeky Polcevera u Janova byl jedním ze symbolů elegantního italského designu. Otevřen byl v roce 1967 a přístavní město obsluhoval až do 14. srpna 2018. Během prudké letní bouře tehdy znenadání praskla závěsná lana, část konstrukce se propadla a zřítila se i s projíždějícími automobily. Padesátimetrový pád do rozvodněné řeky nepřežilo 43 lidí a další desítky utrpěly zranění. Vyšetřování jako příčinu označilo praskliny v betonu, kudy dovnitř konstrukce pronikala slaná mořská voda, která postupně rozleptala ocelové závěsy lan.
