Sylvestr Krnka: Český puškař, jehož zbraně chránily Evropu, doma ale uznání hledal těžko
„Účel ozbrojení má vždycky býti nad všeliké prospěchy,“ zdůrazňoval konstruktér Sylvestr Krnka, jenž se narodil před 200 lety. Byl první český puškař, jehož práce byla velmi ceněna za hranicemi mocnářství. Puška Krnka 1869 ve výzbroji ruské carské armády bez nadsázky pomohla uchránit Evropu před tureckou expanzí, byla dokonce přezdívaná zbraní svobody. Doma, jak už to tak bývá, však vynálezce neměl na růžích ustláno.
Rakouské velení Krnkovu zadovku opakovaně odmítlo. Sylvestr se nenechal odradit a svou pušku stále zdokonaloval.
„Nejsem politik ani diplomat, jsem šťastný strůjce zbraní. Proč tolikráte předložil jsem zadovku svou, nebyla žádná ziskuchtivost, neboť jakožto voják věděl jsem dobře, čeho se armádě i jednotlivému vojínovi nedostávalo, a byl jsem si také jist, že státu mé služby více prospěti musí nežli oněch, kterým vždy tolik přednosti dávali. Později jsem se obrátil za hranice. Učinil jsem v Srbsku zadání svého systému. Představil jsem se ministru války panu Blaznavci, kterýžto mi sdělil, že dal poptati se po mém systému ve vídeňské zbrojnici a že dostal zprávu, že ten systém je k ničemu. Tu jsem seznal, že ledakomu na tom asi záleželo, nejen aby můj výborný systém v Rakousku nebyl přijat, nýbrž abych s věcí svou byl za hranicemi pomluven,“ napsal Krnka v prosinci 1872 do listu Moravská orlice.
Dvanáct bodů
Budoucí vynálezce se narodil 29. prosince 1825 ve Velkém Boru do rodiny domkáře Františka Šrámka, řečeného Krnka. Puškařskému řemeslu se vyučil ve Vídni u mistra Mathiase Nowotného, v devatenácti složil zkoušku před cechovní komisí. Na vývoji zadovky spolupracoval se svými staršími sourozenci. Už v říjnu 1849 zaslali bratři Krnkové žádost císaři Františku Josefovi I., aby jejich zbraň byla vyzkoušena.
„Ve dvanácti bodech shrnuli její přednosti. Mimo jiné uvedli, že se z jejich pušky může vystřelit za minutu osm až devět ran, zatímco obsluha perkusní předovky umožňovala ve stejném čase maximálně tři výstřely – podle obratnosti střelce. Zdůraznili možnost nabíjení za jakéhokoliv počasí, v běhu, za snížené viditelnosti i při jízdě na koni, což bylo u předovek prakticky nemyslitelné. Při výstřelu také neoslňoval střelce záblesk, snižovalo se nebezpečí zpožděného vývinu rány a zpětný ráz byl téměř neznatelný. Puška se i snáze čistila od zbytků černého prachu po výstřelu díky tomu, že hlaveň byla přístupná i ze zadní části, kterou u předovek uzavíral komorový šroub,“ popisuje kurátor sbírky moderních palných zbraní Vojenského historického ústavu Praha Jan Skramoušský. Zbraň se dala snadno vybít vyjmutím náboje a opět nabít, což u předovek nešlo. Velkou výhodu představovala také skutečnost, že k přestavbě perkusní či křesadlové pušky na systém předkládaný bratry Krnkovými potřeboval podle jejich tvrzení zručný puškař pouze 24 hodin.
„Základem konstrukce závěrového mechanismu byl otočný záklopkový závěr se šroubem uloženým po levé straně, tvořícím osu otáčení závěru. Na pravé straně měl závěr rukojeť, jejímž zdvižením a otočením vlevo se otevřel. Bicí mechanismus sestával z kohoutu upevněného na zámkové desce a vertikálně vedeného úderníku, uloženého v těle závěru,“ přibližuje Jan Skramoušský. Krnkův náboj vycházel z Robertovy konstrukce z roku 1831 a tvořila jej papírová, na předním konci uzavřená nábojnice, do níž byla vsazena střela a prachová náplň. Dno nábojnice uzavíral vlepený papírový kotouček se vsazenou zápalkou systému Console. Uvolnění zápalky zabraňoval slabý měděný drátek zalitý do střely, jenž také zajistil vymetení přední části úderníkem přeražené zápalky z hlavně.
Bratři Krnkové předvedli svůj vynález v prosinci 1849 pražskému velitelství Polní dělostřelecké brigády. V únoru 1850 dostali za úkol na zadovku jejich systému přestavět během několika dní pěchotní pušku (M 1842, systém Augustin). Časová nouze se na výsledku musela podepsat. Nespalitelné zbytky černého prachu zanesly nábojovou komoru natolik, že po 26 výstřelech se dal nevystřelený náboj horko těžko vyjmout z komory. „Další závady padaly na vrub nedokonalé konstrukce bicího mechanismu, jehož úderník neměl dostatečnou energii nezbytnou k přeražení zápalky a k jejímu zážehu,“ vysvětluje Jan Skarmoušský. Rakouská vojenská správa zbraň odmítla.
Rychlostřelka
Sylvestr Krnka v březnu 1854 nastoupil k 10. pluku hulánů hraběte Clam-Gallase v Sedmihradsku a svůj systém zdokonalil. „Opustil problematickou konstrukci náboje se zápalkou Console a vytvořil vlastní náboj, jehož základem byla nábojnice s kolíčkovým zápalem francouzského puškaře a vynálezce Casimira Lefaucheuxe. Náboje Lefaucheux doznaly značného rozšíření od roku 1846, kdy jejich konstrukci zdokonalil francouzský puškař Houllier. Krnka přizpůsobil konstrukci bicího mechanismu kolíčkovému zápalu tak, aby kohout dopadal na vyčnívající kolíček. Nespornou výhodu náboje Lefaucheux představovala sice ještě papírová nábojnice, avšak již s mosazným dnem, která zajišťovala dokonalejší těsnění proti úniku prachových plynů z nábojové komory. Především ale bránila silnému zanášení nábojové komory nespalitelnými zbytky,“ dodává autor knihy Mýtus jménem Krnka Jan Skramoušský. Tím se podle něj usnadnilo vytahování vystřelené nábojnice, snížila se nutnost častého čištění komory po několika výstřelech, což v konečném důsledku přineslo zvýšení rychlosti střelby.
Krnkova puška z roku 1855 s drážkovaným vývrtem hlavně pak zlepšila balistické parametry zbraně. Významný posun znamenala konstrukce vytahovače nábojnic na principu dvouramenné páky. Vytahovač uložený v levé části pouzdra závěru se při úplném otevření vychýlil natolik, že jeho drápek povysunul vystřelenou nábojnici tak, že ji bylo možné pohodlně uchopit prsty a vytáhnout. Při razantním otevření závěru také docházelo k úplnému vyhození nábojnice. Opět se zvýšila rychlost střelby. Krnka pušku nazval Rychlostřelka. U této zbraně už vytvořil i vlastní náboj s papírovou nábojnicí, mosazným dnem a zápalkou systému Lancaster umožňující centrální zápal.
Krnka nic nepodcenil – organizoval ukázkové a soutěžní střelby, o své Rychlostřelce a nábojích sepsal dvě brožurky, jež v roce 1856 vlastním nákladem vydal. Rakouské důstojníky novota zaujala. Žádost, aby Krnkův systém přezkoušeli u vrchního armádního velitelství ve Vídni a přesvědčili se o jeho kvalitách, na sebe nenechala dlouho čekat. Žádost však byla 10. října 1856 zamítnuta. Důvod? „Jest dostatečně stvrzeno, že každá od zadu nabíjecí ručnice z mnohých a velmi důležitých příčin nehodí se potřebě vojenské,“ dozvěděl se Krnka. Nehodil však flintu do žita. Pokračoval dál. Byl si jistý, že jeho zadovka má budoucnost, a opakovaně se pokoušel rakouskou vojenskou správu přesvědčit, že jeho zbraň má nepopiratelné kvality. Marně.
Zbraň svobody
V březnu 1867 byl Krnkův systém ve Vídni nabídnut 7. odboru ministerstva války jako příhodná alternativa přestavby předovek na zadovky. V té době získal Krnka na svůj závěrový systém patent a do výzbroje rakouské armády už byly přijaty první, byť v některých ohledech poněkud problematické zadovky Franze Wänzela se záklopkovým závěrem. Zdálo se tudíž, že Krnkův systém by mohl mít konečně dveře otevřené. Jednání pokročilo natolik, že se hovořilo i o ceně úpravy předovky na zadovku. Vyšla by na pět zlatek. Vypadalo to nadějně. Na konci dubna rakouské ministerstvo války ale poslalo zpátky vzorek nabízené pušky. Podle názoru úředníků neskýtala nabídka dostatečné záruky. Zamítnuto. Na východ od rakouských hranic však Sylvestrovou prací nepohrdli.
„V šedesátých letech 19. století zkoušela ruská armáda řadu systémů zadovek a zbrojní komise posuzovala pušky místní a zahraniční provenience. Jména konstruktérů, například hrdiny obrany Sevastopolu Eduarda Ivanoviče Totlebena, puškaře Vasilije Lebeděva či Ludwiga Andrého, už dnes znají jen někteří historici. První systém zadovky, který se dostal do výzbroje carské armády, představovala puška Terry-Norman, jež se sice nabíjela jednotným nábojem s papírovou nábojnicí, avšak s využitím klasického perkusního zápalu neznamenala výrazný posun,“ uvádí Jan Skramoušský. Do výzbroje carské armády byla zavedena v listopadu 1866 na základě rozkazu ministra války Dmitrije Miljutina pod označením rychlopalná zápalková puška. Už v létě 1869 ale car Alexandr II. rozhodl o přestavbě na dragounské varianty s Krnkovým závěrem.
Říká se, že Krnkovu zadovku prý před carem Alexandrem II. vychválil černohorský kníže Nikola I. Jisté je to, že ji na jaře 1867 přivezl do Ruska plukovník čestné gardy hulánského pluku baron Theodor von Hahn. V červenci téhož roku se uskutečnila její první zkouška. Puška vojenskou komisi upoutala. V září dorazil do Petrohradu také Krnka. Ruskému velení nešlo na rozum, proč tak spolehlivou zbraň nepoužívá rakouská armáda. Carův mladší bratr a polní maršál velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov se Krnky opatrně vyptával, v čem je háček, vždyť rakouské velení muselo mít nějaký pádný důvod, proč Krnkovu zadovku odmítlo. Rusové ale chybu při opakovaných pečlivých zkouškách neobjevili a zavedli pušku do výzbroje. Krnka dostal 25 000 rublů a od cara zlatou medaili. Podle Krnkova návrhu bylo zhotoveno přes devět set tisíc pušek. Na spolehlivou zadovku Krnka 1869 nedali dopustit vojáci za rusko-turecké války v letech 1877-1878. Ruské Dunajské armádě o síle sto devadesáti tisíců mužů velel velkokníže Nikolaj Nikolajevič, a tak se nabízí představa, že mu během střetů v paměti vytanul rozhovor s konstruktérem zbraně.
Při bojích na území dnešního Rumunska a Bulharska se jí začalo říkat „zbraň svobody“. V komiksu Muž, který mohl rozhodnout válku, jenž vyšel v roce 1976 v časopise ABC, se píše: Ruské vítězství zbavilo Bulharsko staleté turecké nadvlády a obnovilo nezávislost Rumunska. Světem letěla zvěst, že jednou z příčin vítězství byla Krnkova puška.
Nábojnoš a šlapohyb
Úspěch Krnkovy zadovky v Rusku a Černé Hoře, kde byl tento systém zaveden do výzbroje v roce 1869, se na začátku sedmdesátých let 19. století donesl i do českých zemí. Ve vojenském týdeníku Žižka vyšel v květnu 1870 text Národní zbraň, jenž čtenářům doporučoval, aby si Krnkovu pušku neboli Krnkovku pořídili pro měšťanské střelecké jednoty. O zadovce vyšel dokonce seriál v týdeníku Žižka.
Redaktor Národních listů, spisovatel Jakub Arbes, dokonce kvůli Krnkově pušce skončil před soudem, kde mu hrozilo obvinění z velezrady. V červnu 1870 si to u rakouské vrchnosti totiž zavařil článkem s názvem Krnkovky, v němž stojí: „Je zajisté žádoucno, aby národ český opatřil se dobrou zbraní, aby mohl, kdykoliv toho bude potřebí, hájiti rukou ozbrojenou vlast svou tak statečně, jakož ji v posledních letech hájil slovem, písmem a politickou vytrvalostí. Jen národ silný a ozbrojený dovede sobě opatřiti bezpečnou domácnost. Bylo by na čase, aby na venkově zřizovaly se střelecké spolky a aby mladíci a dospělí mužové cvičili se ve zbrani. Kdož ví, nebudeme-li co nejdříve potřebovati své vlastní moci zbrojné.“
Arbes přitom v té době sotva vyšel z vězení; v únoru 1870 dostal čtyři měsíce za svůj text Z boží milosti a vůle národa. Kvůli Krnkovkám byl pak obžalován z podněcování k všeobecnému ozbrojování. Dopadlo to ještě dobře – za přečin zanedbání povinné redaktorské péče podle paragrafu 244 trestního řádu skončil v žaláři jen na tři dny.
Sylvestr Krnka se z Petrohradu vrátil do Prahy v říjnu 1871. Za dvacet čtyři tisíce zlatých koupil dům na Královských Vinohradech, v ulici U nuselských schodů, nynější Jana Masaryka. A přicházel s dalšími nápady: zkonstruoval například tzv. ruční kulomet, pevnostní pušku Gan-Krnka nebo speciální pouzdro s náboji, jež nazval nábojnoš, či zrychlič střelby.
Nedržel se však pouze zbraní. Mezi jeho vynálezy patřily i různé samohyby poháněné lidskou silou. „Počátkem roku 1883 sestrojil první šlapohybný vozík, uváděný do chodu pomocí šlapadel spojených klikovou hřídelí tvořící přední osu kol. O privilegium, tedy patent, Krnka zažádal v dubnu 1883 a obdržel je v lednu 1884,“ říká Jan Skramoušský.
Aby mohl Krnka šlápnout do pedálů, musel požádat o dovolení pražské policejní ředitelství. Žádost podal v červenci 1884 a své musela říci i městská rada. Povolení bylo časově omezeno a Krnka na svůj šlapohyb musel umístit výstražný zvonek. Mezi koňskými povozy působil poněkud výstředně.
Další své dopravní prostředky a samozřejmě zbraně představil Krnka na Všeobecné zemské jubilejní výstavě, jež se v roce 1891 konala v Praze. Zkonstruoval dokonce šlapohybnou tramvaj. „Ve stráni pod dílnami v Michli vybudoval trať pro zkušební jízdy, v listopadu 1894 se rozběhly finální práce na výrobě vozu, zakončené na Štědrý den slavnostní jízdou s rodinou. V lednu pokračovaly ukázkové jízdy, o nichž referovaly i Národní listy,“ popisuje Jan Skramoušský.
Krnkova hydraulická tramvaj poháněná dvěma konduktory, jež uvezla dvacet cestujících, si odbyla svou premiéru, ale i derniéru na Národopisné výstavě v roce 1895. Na půlkilometrové trati u plotu jezdila od května do října.
Konstruktér Sylvestr Krnka zemřel 4. ledna 1903. K dvoustému výročí jeho narození vydala Česká pošta známku s přítiskem.
