Zemřel Josef Mašín. „My tu válku nezačali,“ vzpomínal v minulosti na svůj dramatický útěk na Západ

Je pět minut po půlnoci 1. listopadu 1953, když se před branou základny US Army v Západním Berlíně vypotácí z taxíku vyhublý špinavý mladík, svírající muzejní pistoli. Ctirad Mašín v tu chvíli netuší, že půl hodiny poté se ohlásí na stanici Polizei i bratr Josef s raněným Milanem Paumerem. Policisté dvěma klukům vážícím sotva 55 kilo nevěří, že jsou těmi Čechy, jejichž útěk měsíc se zatajeným dechem sledoval celý západní svět. Až když Josef vyloví z kapsy stejnou fotku, jaká je na letáku s titulem „1000 DM Belohnung“, uvěří, koho mají před sebou. Uzavřel se příběh, v němž Josef (21) a Ctirad (23) Mašínové, Milan Paumer (22), Václav Švéda (32) a Zbyněk Janata (21) měsíc unikali pronásledování. Do cíle došli tři, Václav Švéda a Zbyněk Janata byli po zranění zajati, vydáni do Československa a 2. května 1955 popraveni. Díky přátelství s Josefem Mašínem se mi dostalo cti strávit s ním mnoho hodin a poslouchat jeho vyprávění o dětství i dospívání, vzniku odbojové skupiny, boji, k němuž dodává: „My tu válku nezačali!“ Díky tomu přinášíme autentický přepis vzpomínek posledního žijícího člena skupiny, Josefa Mašína (93).

Kde jste začali 3. října 1953 svou cestu, o které říkáš, že nikdy neskončila?

Na Masarykově nádraží někdy před půlnocí, odkud jsme rozděleni na dvě skupiny vyrazili vlakem do Chomutova. Já to tam byl už předtím obhlédnout a triangulační bod na Hoře Svaté Kateřiny jsme si určili za místo setkání. Když jsme do Chomutova dojeli, ukázalo se, že dál už nic ten den nejede. Přespali na okraji lesa a ráno se vydali autobusem na Horu Svaté Kateřiny. Přechod hranic proběhl v pořádku, byli dobře připraveni, včetně krycí story, co v pohraničním pásmu děláme. I na českém území totiž esenbáci stavěli téměř každý autobus. Stalo se mi to při hledání místa přechodu, ale když jsme jeli natvrdo, nikdo nás nekontroloval. Triangulační bod na Hoře Svaté Kateřiny byl jediná možnost, jak se orientovat. Měli jsme o něm povědomí ze staré vojenské mapy, kterou jsme ale s sebou mít nemohli, protože koho chytli s mapou, byl ihned zatčen jako špión.

Kde se situace zlomila?

Zprvu jsme až na hlad a vyčerpání byli v klidu. Problémy hrozily snad díky povaze Zbyňka, který byl rapl, a během cesty se ukázalo, že jsme se nemýlili. Jeho nastavení způsobilo první velké problémy už šestý den cesty. Původně jsme ten den počítali, že těch pár kilometrů do Berlína snad i dojdeme, jenže počasí bylo mizerný. Pršelo, sněžilo, foukal strašný vítr a my durch promoklí leželi v nějaké boudě.

Další noc jsme museli čekat ve studené stodole, a třetí noc dokonce padal sníh, zatímco my leželi mokří v lese. Když Zbyněk začal prosazovat, že je třeba sehnat auto a do Berlína dojet, přidal se k němu i Vašek. Bylo to riskantní, protože Volkspolizei (VoPo) prováděla časté kontroly. Nakonec jsme se ale rozhodli, že osobní auto nebo náklaďák zastavíme. Po chvíli se podařilo zastavit doktora v obojživelném vojenském VW. Ve chvíli, kdy jsme se s ním dohadovali o další jízdě, dával Zbyněk za zatáčkou pozor. Do té doby jsme mu zbraň do ruky nikdy nedali, aby neprovedl nějakou volovinu. On si ale tak dlouho stěžoval, že beze zbraně nemůže nic zajišťovat, až mu Radek (Ctirad; poznámka redakce) půjčil svoji pistoli. A problém byl na světě!

Záhy jel kolem Zbyňka nic netušící civil na kole, Zbyněk se ho pokusil zastavit, a když dotyčný nerespektoval jeho výzvy, Zbyněk na poplach vystřelil. V tu chvíli vypuklo peklo! Na místě i v okolí se začali shromažďovat lidi, zastavovat auta a my se museli dát na útěk. V boudě tak zůstaly naše věci – jídlo, kompas, aktovka, a aby toho nebylo málo, Zbyněk si při úprku vyvrtnul nohu, která mu otekla a dál s ní měl velké problémy.

Co se dělo dál?

V další fázi jsme zkusili zrychlit postup krátkým přejezdem vlaku do stanice Uckro, kde však došlo k přestřelce v hale nádraží, po které zůstal jeden mrtvý, jeden těžce a jeden lehce zraněný VoPo. Celá záležitost se přitom odehrála během pěti šesti minut od chvíle, kdy jsme vystoupili z vlaku, a ne­trvala víc než osm vteřin.

Zemřela Zdena Mašínová. Maminku zatkli, aby otce zlomili, vyprávěla před lety Reflexu

Rozhovory

Vybavuje se ti ještě průběh těch šesti minut?

Docela jasně. Hned jak jsme vystoupili, viděli jsme, že na peróně stojí policajti v řadě, což bylo neobvyklé. My už ve vlaku jeli rozděleně, abychom snížili riziko zadržení, a odděleně jsme i vystoupili, já s Vaškem první. U vchodu do budovy jsme odevzdali jízdenky a prošli vestibulem. U dveří na parkoviště před nádražím byly ještě jedny dveře do místnosti se zamřížovanými okny. U dveří na parkoviště stál VoPo, který pasažéry zastavoval. Ptal se jich, odkud kam jedou, a oni se prokazovali dokumenty. Když se nás ten u dveří zeptal, kdo jsme, my odpověděli, že Řekové. Podíval se na nás, usmál se a já v domnění, že to bude legrace, povídám znovu: „Jo, jsme Řekové, pracujeme v Drážďanech a zapomněli jsme si doklady.“

V tu chvíli k nám přicházel i Radek s Milanem a Zbyňkem. Policajt se jich zeptal: „Vy jste také Řekové?“ a místo legrace ukázal do místnosti s mřížemi na oknech, kam jsme vešli a čekali, co bude. Zavolal kolegy a nás poslal na konec chodby. Bylo jasné, že je zle, ale to už jsme počítali s tím, že je vyřídíme v té místnosti a utečeme. Dřív než se to semele, jsem hledal cestu ven, ale druhé dveře, které jsem zkoušel, byly zamčené. VoPo si mých pokusů otevřít dveře všimli a začali se stahovat k nám.

Z protokolů po roce 1989 vím, že ten, co se jmenoval Grummini, měl pistoli, ostatní německé samopaly Wehrmachtu. Jak postupovali naráz, tak vstup ucpali, vpředu komisař Grummini a vedle něj velitel komanda Strempel. Ve chvíli, kdy nás vyzvali, abychom dali ruce vzhůru, jsem viděl, jak Radek tahá z kapsy u kalhot obří pistoli P 38, kterou nemohl mít jako já tu mou v levé náprsní kapse saka s nábojem v hlavni, kterou stačilo odjistit. Grummini se řítil na Radka a řval: Hände hoch! Dávali jsme pomalu ruce vzhůru a já při tom vytáhl z levé kapsy saka pistoli a dvakrát Strempela střelil. Grum­mini se vrhl na Radka, srazil ho na zem, klečel na něm metr vedle mne a rvali se. Radkovi selhala pistole, což nebylo divu. Řada dní v dešti, nocování v písku a jehličí. Ale nevzdal se, pokus opakoval, a přece jen dvě rány do Grumminiho vypálil. Vždy je lepší dát ránu jistoty, a proto jsem na něj vystřelil i já.

Z protokolů po roce 1989 jsme zjistili, že ale nebyl střelen do břicha, jak by z jeho a Radkovy polohy během rvačky bylo normální, ale pod levé oko! Podle trajektorie však nemohla být střela ani ode mne. Já vystřelil tři rány, Radek dvě a já při běhu z nádraží ještě čtvrtou ránu po těch, co utíkali. Divná je dráha střely u Grumminiho a u Strempela zas říká lékařská zpráva, že byl střelen do zadku. Jenže po celou dobu našeho střetu byl ke mně čelem, takže do zadku jsem ho nemohl střelit. Podle koronera měl v sobě šest děr, Grummini jednu… zkrátka, když porovnáme naše střely se zásahy uvedenými v protokolu, nic nesouhlasí. Je víc než pravděpodobné, že Strempela trefili i VoPo. Podařilo se nám se z toho nádraží prostřílet a vyběhli jsme ven. Zbyňka ale nenapadlo nic lepšího než s vyvrtnutou nohou běžet opačným směrem na jih místo na předem dohodnutý sever. A tam se nám Zbyněk definitivně ztratil!

Víš, co s ním bylo dál?

První noc se prý zahrabal do hromady natě od brambor, kde přenocoval, ale příští den už mu to bylo zatěžko, tak šel ve dne po silnici! Zatímco si vykračoval podél pangejtu, v okolí proběhl zátah stovek, ne-li tisícovek policistů, takže netrvalo dlouho a chytli ho. On jim řekl náš popis i další data, podle nichž se Němci spojili s naší StB a pak vydali ty plakáty s fotografiemi a se vším, co věděli od Zbyňka.

Takže od té chvíle už vás měli jmenovitě v hledáčku?

Jo, od té chvíle už hledali nás! Zpočátku si totiž mysleli, že jsme ruští vojáci – dezertéři. Po roce 1989 jsem zjistil z protokolů, že ještě v Elsterwerdě na nádraží, kde jsme kupovali lístky na vlak do Riesy, si to VoPo myslela. Až u Mönchenfrei to prasklo! Problém byl také v tom, že Zbyněk i Vašek byli silní kuřáci a po pěti dnech bez cigaret z nich byli úplní nerváci.

Byli jste před cestou domluveni, kdo bude velet?

Každý se na to ptá, ale my to tak neměli. Máš-li rovnocenné partnery, jde vždy o kolektivní rozhodování a rozhoduje, kdo má v tu chvíli nejvhodnější návrh.

Podle koho se pak mají ostatní řídit?

Podle toho, jehož vysvětlení dává nejvíc smysl. Radek měl určitý schopnosti, jiné věci jsem zas dělal líp já. V noci u Waldowa, obklíčeni asi 1200 policajty, jsme jednali podle Radka. V místě obklíčení byla hájovna, hektarový lesík a mezi ním bylo sto metrů pole k dalšímu lesu. Byli jsme tu zašití už od půl páté a dohoda byla nestřílet, dokud nás neobjeví. Nakonec jsme proběhli mezi auty VoPo ve chvíli, kdy policajti vystupovali a nebyli zformováni. Teprve po tom, co jsme přeběhli silnici, řadili rojnice ve snaze nás obklíčit. Přes dohodu, že budeme střílet, až když nás objeví, Radek dva z nich pistolí zdálky zastřelil, což vzbudilo chaos, a to nás zachránilo. Smutné ale bylo, že jsme zde ztratili Vaška.

Jak k tomuto dalšímu nečeka­nému zvratu došlo?

Začalo to ve chvíli, kdy Milan v Reichwaldu slyšel, jak se místní v hospodě baví, že nás v noci viděli. Všude policejní auta a z tlampačů se ozývalo: „Achtung, ­Achtung, v okolí se nacházejí banditi. Kdo o nich ví a neohlásí je, bude co ­nejpřísněji potrestán.“ Když ­místní začali řešit, že to musí hlásit, na nic jsme nečekali a mazali pryč. Vzápětí za námi jeli policajti na motocyklech, kteří nám střelbou chtěli odříznout cestu, ale byli špatně organizovaní. My mezi nimi dokázali proběhnout a ­skrčit se v proláklině, zatímco oni sto metrů od nás tvořili rojnici a ­stříleli po všem, co se hnulo. V proláklině se mnou byl Vašek Švéda, neozbrojený Milan a kousek vedle Radek čelem k mýtině. Tím, že se mu podařilo zastřelit z třiceti metrů pistolí dva policajty, způsobil vzpouru, kdy policajti odmítali plnit povely: „Vorwärts!“ a jít proti nám čelně byli ochotni jen pod krycí palbou kulometů. Akci tedy zastavili a čekali na kulomety, než s nimi přijela nákladní auta, která začali stavět vedle sebe. Když padla tma, vytvořili kolem nás široký kordón světel a tehdy to bylo Radkovo rozhod­nutí, že nezbývá než risk vyběhnout, a tím kordónem se prostřílet. Tím jsme je šokovali a opravdu se nám to povedlo!

Pokud vím, tady jste ale ztratili Vaška?

Vašek, který selhal už na stanici v Uckru, se i zde dopustil velké chyby, přestože jsme byli pokaždé jasně dohodnuti. Zbyněk, jenž neměl zbraň, utekl, ale ozbrojený Vašek měl tak jako my střílet. Místo toho také utekl a večer, když jsme se sešli, se omlouval: „Kluci promiňte, já, jak jsem slyšel ­první ránu, tak jsem myslel, že jste všichni mrtví. Už se to nestane…“ On slyší jednu ránu, nás je pět a my jsme všichni mrtví?

U Waldowa v obklíčení zas udělal jinou chybu! Měli jsme všichni ležet a nehýbat se, dokud nás ne­uvidí. Radek, Milan i já jsme leželi jak přibití, ale Vašek náhle poklekl a dvakrát vystřelil! Chtěl se zřejmě rehabilitovat za Uckro, ale rozpoutal přestřelku, během níž mu zbloudilá kulka prostřelila ruku a pod lopatkou vyšla ven. Vzchopil se sice, když jsme se rozhodli prorazit, a dokonce mě předběhl, když jsem upadl. Potkali jsme se v příkopu a tam se ukázalo, že je ve špatném stavu. Hodně krvácel a rozhodně odmítal jít dál nebo se nechat nést. Rozloučili jsme se po dohodě s ním a museli ho tam nechat.

Úkryt v hromadách klestí je jak vymyšlený od hollywoodského scenáristy. Fakt na tobě jeden z policistů stál?

Měl jsem jeho podrážky půl metru nad obličejem, když po haldě skákal, a já v mezeře mezi klestím viděl holínky, kterými zkoušel hromadu zvedat. Tak to fakt bylo! Dřív než jsme se pod to klestí zahrabali, navrhoval Radek po úspěchu s prostřílením u hájovny postupovat stejně i tady. Ale prostřílet se přes dálnici, kde stáli VoPo a Rusáci pět metrů od sebe, bylo naprosto nemožné.

Co zbylo v Česku z cesty bratří Mašínů. Legendární odbojová skupina zažívá novou vlnu zájmu

Reportáže

Takže to bylo tvoje rozhodnutí – nestřílet?

Jo, ale až po delší a vášnivé debatě, a ukázalo se být správné. Byla to noc, kdy Němci ustřelili Radkovi botu, zastřelili vlastního majora a my se probili z obklíčení. Nejdřív jsme se v lese v pískovně pokoušeli zahrabat do králičích děr, ale zem byla tak zmrzlá, že to nešlo. Pak jsme přišli na velkou mýtinu s obřími haldami suchého klestí. Začínalo mrznout. Tady nás nikdo hledat nebude, říkal jsem si. Zahrabali jsme se pod klestí a ráno bylo vše kolem pokryté jinovatkou jako jedna bílá plocha. Když se rojnici VoPo, která ráno vyšla z lesa, ukázala bílá plocha, neporušená ani králičími stopami, těžko mohli věřit, že tudy v noci někdo šel. Když jim ale velitel přesto nařídil jít k hromadám klestí a prohledat je, začalo to být napínavé! Někdo z nich navrhoval ty hromady rozstřílet, ale velitel nás chtěl živé a trval na tom, ať je zvednou, nebo po nich aspoň skáčou. Nakonec je od hald klestí na kraj lesa odvedl nález mé fyziologické potřeby, kterou jsem dřív, než jsme se zahrabali, nechal pod stromkem asi dvacet metrů od úkrytu.

Kdy se zlomil během cesty váš vztah k Němcům?

Němci byli po válce nepřátelé, kteří byli poraženi, a tak jsme je viděli. Ve východním Německu byla situace horší než u nás. Neměli co žrát a nebyli tam žádní chlapi. Buď seděli na Sibiři v lágrech, nebo byli mrtví a zbylí se belhali v rozervaných mundúrech Wehrmachtu na jedné noze. Všechno dělaly ženské… V Riese byla rodina… Vašek k nim šel, protože jsme neměli co jíst. Chtěli jsme peníze na vlak a jídlo, ale oni sami neměli. Měli tam ale hospodu, kam ho vzali. On neřekl, že je nás víc, ale dali mu pár kousků chleba a něco do kapsy, přestože věděli, že je na útěku. To bylo překvapení!

Druhé přišlo při cestě z Riesy do Elsterwerdy, kde se vlak otáčel. My nerozuměli, že hlásí „vlak jede zpátky“, a mysleli, že jede dál! Takže nás vlak přivezl zpátky do Riesy a my šli stejnou cestu znova dva dny pěšky! V noci jsme zastavili u pekárny, kam jsem šel já s Vaškem. A představ si, že chlap v pekárně byl v roce 1945 v zajateckým lágru v Poděbradech, kde se Němcům fakt nevedlo dobře! Ale on, když viděl, že jsme na útěku, povídá: „Já byl za války v lágru u Poděbrad, ale teď je jiná doba a máme společného nepřítele!“

Také Waldow a lidé, u nichž jsme se několik dní schovávali a drželi je jako rukojmí… Dodnes ke mně jezdí na dovolenou, jemu bylo tehdy tři a půl... To bylo moc pěkný! Naopak pokladní na nádraží v Elsterwerdě nás udala…

Jak odpovídá realitě popis závěru cesty, kdy je Milan Paumer zraněný, a přesto se dostanete přes čáru na kolech S-Bahnu?

Po stopách bratří Mašínů: Kde jsou jejich skutky stále téma, kde jsou hrdiny a kde vrahy?

Reportáže

My se rozhodli pro S-Bahn kvůli zraněnému Milanovi. Radek navrhoval, abychom si lehli pod vagón na brzdy, ale nakonec tak jel sám. Milan, postřelený do břicha, když jsme zkoušeli překročit Berliner Ring, byl ve špatném stavu a přežil jen díky tomu, že jsme dlouho nic nejedli. Ale neudržel by se. Proto jsme vlezli na poslední nárazníky, když vlak stál na červenou.

Při vjezdu do stanice Mahlow jsme viděli dřív než oni nás, jak na peróně stojí VoPo a Rusáci v nekonečné řadě. Jak jel náš vagón kolem nich, tak si nás jeden všiml. Podél trati stály vojenské kolony, u nich rojnice policajtů a vojáků a k nebi létaly světlice. My si ve stanici předtím všimli, že lidé vystupují ne na stranu perónu, ale většinou na druhou, kudy si zkracovali cestu přes pole. Udělali jsme s Milanem totéž. Seskočili jsme a vydali se zvolna podél kolejí jako jiní cestující. To je zmátlo, nebyli si jisti, jestli nejsme němečtí civilisté, a proto nezačali hned střílet. My díky tomu ušli 15 až 20 metrů, zatímco Radek zůstal pod va­gónem.

Policajtovi, který nás viděl, jsme se ale nějak nelíbili, vydal se za námi a hulákal: „Kam jdete?“ Milan mu odsekl: „Nach Hause!“ a policajt začal řvát: „Halt! Hände hoch!“ Když jsme na jeho výzvy nereagovali a místo toho se dali do běhu, zahájil palbu. Okamžitě se přidali i ostatní a za chvíli Milan volal, že ho trefili, tentokrát do ruky, a že dál nejde, že už nemůže. Trochou řevu jsem mu dodal sílu a běželi jsme dál podél kolejí, kde ruští vojáci překládali vidlemi brambory do náklaďáků, a v jednu chvíli kolem brány vojenské instalace, kde stál v pozoru Ivan s AK-47 na prsou. Takhle blízko, jako jsem teď já od tebe! My běželi kolem něj, Milan střelený do ruky a do břicha, zezadu po nás pálili, ale Ivan stál v pozoru a neřekl ani popel, zatímco ti další kluci v rubáškách vykládali brambory. Dodnes to nechápu! Přehodil jsem Milana přes plot, proběhli jsme tou ruskou instalací a vlak, pod kterým ležel Radek, pořád ještě stál ve stanici!

Tady byla silnice, tady dráha do Berlína a tamhle Berlín (kreslí prstem na stole situaci za pomoci hrnečků, sklenic a příborů). Napravo my, tady nádraží, tady vlak a mezi ním a Berlínem silnice, na které stál konvoj, jímž nám chtěli utnout cestu. Spuštěné závory ale čekaly na průjezd vlaku, pod nímž byl Radek, takže se kolona nemohla hnout. Díky tomu jsme měli s Milanem šanci překročit silnici dřív, než nám mohli odříznout cestu. Myslel jsem, že jsme Radka ztratili, ale oni se soustředili pouze na nás a vlak ignorovali. Do Berlína to bylo asi tři kilometry. Milan to vzdával, ztratil hodně krve a v jednu chvíli padl na zem. Dal jsem si jeho ruku přes rameno a vlekl ho ke světlům. Věděli jsme od Němců, že světla znamenají Západní Berlín, východní zna­mená tmu.

V kterém místě jste do US sektoru pronikli?

Někde poblíž stanice S-Bahn za Mahlow, ale nevím, jak se ta čtvrť jmenovala, snad Lichtenrade… Nikdy ale nezapomenu pocit, kdy jsme doběhli k ceduli The American Sector.