Za špatnou pověst hudebního génia může Puškin a Forman. Jaký byl skutečný příběh rivality Salieriho a Mozarta?
Před 275 lety 18. srpna roku 1750 se narodil hudební skladatel a pedagog Antonio Salieri. Dnes ho známe jako průměrného současníka Mozarta žárlícího na Amadeovo nadání. Kde ke své nelichotivé pověsti Salieri přišel, když byl ve skutečnosti daleko úspěšnější a uznávanější hudebník než sám Mozart? A nakolik k tomu přispěl Alexandr Puškin a Miloš Forman?
„Vše, po čem jsem toužil, bylo zpívat Bohu. To on mi to přání vnukl… a pak mě učinil němým. Proč? Pokud nechtěl, abych ho uctíval hudbou, proč mě postihl tím nutkáním? Tou palčivou tělesnou touhou, a pak mi upřel talent ji uspokojit?“ Těmito slovy proklíná osud a boha Antonio Salieri v divadelní hře Petera Shaffera Amadeus a podobný nářek zazní i ve stejnojmenném filmu Miloše Formana. Důvodem Salieriho zoufání má podle nich být vědomí, že se jeho hudební talent nemůže rovnat geniálnímu Mozartovi. Průměrný Salieri na něj proto k smrti žárlí a zapříčiní jeho předčasnou smrt. Pověsti o rivalitě dvou velikánů 18. století patří k nejcitovanějším i nejoblíbenějším zkazkám v hudební historii. Ve skutečnosti je na nich pravdy jen velmi málo.
Skladatel, pedagog a boháč
Antonio Salieri měl k průměrnosti stejně daleko jako k důvodům žárlit na Amadea Mozarta. Narodil se 18. srpna 1750 v italském Legnagu, v podstatě celý život ale prožil ve Vídni a hudebním odkazem se váže s německou školou svého učitele Christopha Willibalda von Glucka. Ačkoliv se dnes jeho jméno vyskytuje takřka výhradně v souvislosti s Mozartem, jeho hudební přínos je obrovský. Jeho zásluhou se z opery stal oblíbený žánr a sám do něj přispěl čtyřmi desítkami dodnes hraných děl. Ještě větší byl jeho přínos na poli hudební pedagogiky. Je pravděpodobně jedním z nejdůležitějších hudebních učitelů v historii a mezi jeho žáky patřili například Franz Schubert, Ferenc Liszt nebo Ludwig van Beethoven. S velkorysostí sobě vlastní učil mnohé studenty zdarma, nouzí kvůli tomu ale netrpěl. Jeho žena pocházela ze zámožné rodiny urozeného finančníka a z jeho populárních oper mu plynuly příjmy z celé Evropy. Nadto se mu dostalo lukrativního postu dvorního skladatele u císaře Josefa II.
Génius, bouřlivák a chuďas
Mozart je zpravidla zobrazován jako mladší, nadanější a divočejší protějšek seriózního, průměrného a poněkud nudného Salieriho. Ve skutečnosti byli v podstatě vrstevníci – Wolfgang Amadeus Mozart byl o pouhých šest let mladší než jeho údajný rival. Hudební proslulosti ale nabyl už jako dítě, když cestoval se svým otcem po Evropě a ohromoval bohaté šlechtice svým nadáním. Když se v roce 1781 usadil ve Vídni, byl už uznávaným hudebníkem a autorem úspěšných oper jako Figarova svatba, Don Giovanni a Kouzelná flétna. K smůle mladého skladatele byla tehdejší Vídeň hudebníků plná a všichni do jednoho soupeřili o přízeň urozených mecenášů. Pro úspěch byla více než hudební nadání důležitá znalost jemného umění dvorní diplomacie. Salieri v něm vynikal, kdežto vznětlivý Mozart byl v tomto ohledu pravý opak. Ve dvaceti letech už se navíc nemohl oproti konkurenci vymezovat pověstí dětského génia a řadu let se protloukal Vídní na hranici chudoby. Nadmíru sebevědomý hudebník to nesl velmi těžce a hledal, na koho by mohl vinu za svůj neúspěch svalit.
Při nezaujatém pohledu do historie by se dalo říct, že pozice obou hudebníků byly přesně opačné, než jak je vykreslují divadelní hry a filmy. Panovala mezi nimi žárlivost, jejím zdrojem byl ale Mozart. Existuje pro to i řada přímých a nepřímých důkazů. Měl například napsat řadu dopisů své sestře a otci, ve kterých si stěžuje, že Salieri sabotuje jeho kariéru. Další zvěsti o rivalitě pochází ze zpráv o hudebních soutěžích, ve kterých se oba skladatelé utkali. Na dvoře Josefa II. bylo běžné, že se na hudebních večírcích prezentovaly skladby dvou skladatelů a posluchači rozhodovali, která z nich je kvalitnější. Na jedné soutěži se v roce 1768 utkali právě Mozart s kompozicí „Der Schauspieldirektor“ a Salieri, který prezentoval svou operu „Prima la musica e poi le parole“. Podle dochovaných záznamů ale byla obě díla přijata s nadšením a k žádné žárlivosti nebyl důvod. Oba skladatelé spolu později spolupracovali a složili společně řadu kompozic.
Romantický protohrdina
Důvod ke vzniku pověstí o rivalitě musíme hledat jinde, a to v naší fascinaci tragicky zesnulými mladými hudebníky. Její kořeny sahají daleko hlouběji než do 60. let, kdy jsme se dojímali nad Jimmym Hendrixem a Janis Joplin. Jako první uvedli tragického hrdinu na popkulturní jeviště romantičtí spisovatelé a Mozart pro ně byl ideální postavou. Základ příběhu jim poskytla pomluva vzešlá z dopisů, které Mozart psal své sestře Marie Anně. Korespondenci si vyměňovali až do skladatelovy tragické smrti a v posledních dopisech se jí svěřuje s podezřením, že ho někdo otrávil. Další, už zmíněné dopisy dřívějšího data obsahovaly Mozartovy nářky nad konkurencí italských přivandrovalců, kvůli kterým se nemohl v domácí Vídni dlouho prosadit – jedním z nich byl pochopitelně i Salieri. Jeho žehrání navíc velmi dobře zapadalo do celkové nálady panující mezi tehdejšími německy mluvícími hudebníky. Ti se již dlouho snažili psát opery v němčině, nemohli se ale prosadit v konkurenci populárních oper italských. Vinu proto dávali Italům a nikdo nebyl víc na ráně než vlivný dvorní skladatel Salieri. Jeho jméno se zkrátka vyskytovalo v mnoha pomluvách a obviněních. Už krátce po jeho smrti se kvůli tomu objevil jako postava krátké divadelní hry ruského romantika Alexandra Puškina. Ten v díle Mozart a Salieri poprvé představil vztah obou hudebníků jako „dramatickou studii hříchu a závisti“. Jeho dílem se inspirovali další spisovatelé a dramatici, včetně Petera Shaffera, jehož hru zpracoval Miloš Forman ve svém oscarovém Amadeovi. K Formanově cti lze připočíst, že jeho zobrazení Mozarta je podle historiků velmi věrné. Postava Salieriho je ale oproti tomu vymyšlená od začátku do konce.
Obětí nebyl Mozart, ale Salieri
Skutečný Salieri nikdy neproklínal Boha, že mu nenadělil dostatek talentu. Neměl k tomu důvod, protože v hudebním světě dosáhl za svého života maxima. Ani jeho soukromý život nebyl postižený chorobnou žárlivostí a blouznivou vírou. Salieri nežil v celibátu, ale ve šťastném manželství, i když později přišel jak o milovanou ženu, tak o jediného syna. Zatímco ve filmu se Salieri zhroutí, když zjistí, že Mozart svedl jeho studentku a platonickou lásku Katarinu Cavalieri, ve skutečnosti byla Cavalieri jeho milenkou. Vymyšlený je pochopitelně i dramatický závěr, kdy z umírajícího Mozarta Salieri vymámí partituru Requiem. Ve skutečnosti za poslední Mozartovu kompozici v roce 1791 zaplatil rakouský hrabě Franz von Walsegg-Stuppach, který byl neoprávněným přivlastňováním cizích skladeb proslulý. Nemocný skladatel ji nedokončil, nedopisoval ji však Salieri, ale s největší pravděpodobností Mozartův žák Franz Süssmayr.
Existuje řada dalších důkazů, že Salieri na Mozarta nejenže nežárlil, ale podporoval ho a chválil, stejně jako podporoval své další vrstevníky a žáky. V jednom z dopisů své sestře Mozart nadšeně vypočítává, kolikrát Salieri nadšeně volal „bravo“ během představení Kouzelné flétny a z tónu je dobře patrné, jak si chvály svého úspěšnějšího kolegy váží. Ostatně pokud by ho považoval za průměrného diletanta, těžko by mu svěřil jako žáka vlastního syna Franze Xavera. Za špatnou pověst Antonia Salieriho zkrátka nemůže on sám. Vzešla z naší fascinace předčasně zesnulými hudebními génii a ze snahy udělat jejich osudy hodné divadelních pódií a filmových pláten. V kruzích hudebních historiků proto už dávno koluje rčení: „Salieri Mozarta nezabil, ale Puškin Salieriho rozhodně ano.“
