První mistrovství světa ve fotbale zachránilo FIFA, předznamenalo ale i konec vlády evropské kopané
Před 95 lety se v Montevideu odehrálo první mistrovství světa ve fotbale. Doprovázela ho řada problémů. Kolébka fotbalu Anglie ho bojkotovala, další týmy se nezúčastnily kvůli rozhodnutí pořádat turnaj v Uruguayi a celý projekt mezinárodního šampionátu hrozil hned zpočátku krachem.
Počátky vrcholných mezinárodních fotbalových turnajů byly nerozlučně spjaty s olympijským hnutím. Na pořadu prvních her sice fotbal nefiguroval, v Aténách se ale odehrál neoficiální turnaj, který u návštěvníků vzbudil velký zájem. Od her v Paříži v roce 1900 se čím dál tím populárnější sport stal pevnou součástí olympijského programu. Rostoucí popularita ale byla jedním z důvodů, proč se fotbal začal s olympijskými zásadami rozcházet. Pravidla stanovená baronem Pierre de Coubertinem striktně zakazovala, aby se her účastnili profesionální sportovci. Zákaz se sice brzy začal rozvolňovat, plný přístup profesionálům byl ale umožněn až v 80. letech. Olympijské fotbalové turnaje se proto ocitly v paradoxní situaci. Byly nejprestižnější mezinárodní soutěží, ale namísto národních reprezentací do nich nastupovaly týmy juniorů a amatérských náhradníků.
Jihoamerický zázrak
Dokud Evropané soutěžili jen mezi sebou, byla situace udržitelná. V roce 1924 se ale olympijského turnaje v Paříži zúčastnil tým Egypta, ze zámoří přijely Spojené státy a neočekávaně i Uruguay. Výkon neevropských týmů způsobil na turnaji poprask. Egypt porazil favorizované Maďarsko takovým stylem, že uražená maďarská vláda žádala prošetřit, jestli v jejich týmu nenastoupili profesionálové. Podobné zděšení vyvolal u milovníků evropské kopané výkon Uruguaye. Neznámý tým nastřílel ve čtyřech utkáních soupeřům 15 branek, sám inkasoval pouze jediný gól a ve finále deklasoval Švýcary 3-0. Aby toho nebylo dost, nejlepším hráčem turnaje se stal hráč tmavé pleti José Leandro Andradé, který si fenomenálním výkonem vysloužil přezdívku La Merveille Noir – Černý zázrak. Hlasatelé evropské nadřazenosti byli zděšeni, mezi fanoušky ale popularita fotbalu raketově vzrostla. O čtyři roky později v Amsterdamu byl fotbalový turnaj nejsledovanějším segmentem her. Proběhl ale zcela v režii jihoamerických týmů Uruguaye a Argentiny.
FIFA vs MOV
Debakl evropských týmů předznamenal rozkol mezi federací FIFA a Mezinárodním olympijským výborem. FIFA tvrdila, že jihoamerické týmy vysílají na Olympiády utajené profesionály, kdežto evropské státy reprezentované juniory nemohou na vrcholném turnaji předvést svou skutečnou sílu. Podezření nebylo úplně neopodstatněné. Jihoameričtí hráči sice byli vesměs zaměstnáni (Andradé byl například profesionální hudebník), většina příjmů jim ale plynula z fotbalových klubů. Hranice mezi amatéry a profesionály byla ostatně nejistá i v Evropě, a bylo proto stále složitější hledat pro olympijský turnaj ryze amatérské hráče. Posledním hřebíkem do rakve vztahů mezi olympioniky a FIFA bylo rozhodnutí vyřadit fotbal z pořadu her v Los Angeles.
Existuje několik verzí, proč k vyřazení došlo. Jedna uvádí jako hlavní důvod obavy pořadatelů, že fotbal není v USA populární, a na utkání by nechodilo dost diváků. Spojené státy se potácely pod tíhou hospodářské krize, a pořadatelé se báli, že by se jim nevrátily investice do stavby fotbalových hřišť. Svou roli ale určitě hrálo i rozhodnutí FIFA využít vzrůstající popularitu fotbalu a uspořádat vlastní vrcholný turnaj, na kterém by se mohli poměřit opravdu nejlepší hráči z celé planety. Riskantní tah rozejít se s Olympijskými hrami se však fotbalovým funkcionářům málem vymstil.
Bojkoty a problémy
Ve vrcholném světovém fotbale panoval od samého počátku rozkol mezi Anglií a Francií. Anglie se považovala za kolébku kopané a rodiště bezkonkurenčně nejlepších hráčů světa. Francie si zase svou vášní pro sportovní pořadatelství zajistila statut sídla mezinárodní fotbalové federace. Národní kluby zemí Spojeného království sice do FIFA patřily, neustále se ale s Francouzi přely a v roce 1928 z asociace demonstrativně vystoupily. Když tedy prezident FIFA Jules Rimet o rok později oznámil plán uspořádat mistrovství světa, bylo jasné, že se odehraje bez účasti Anglie.
Další ránu zasadil chystanému mistroství světa krach na evropských burzách. Hostování mezinárodního turnaje by pro pořadatelskou zemi představovalo obrovské náklady, ke kterým se žádná evropská země nechtěla zavázat. Nějakou dobu se zdálo, že odcházet z pořadu Olympiády a zakládat si vlastní „tructurnaj“ byla chyba. Záchrana ale přišla ze stejného místa, odkud pocházel první důvod k rozkolu mezi Olympijským výborem a FIFA. Z Uruguaye.
Velkorysý návrh
Do Jižní Ameriky dolehly důsledky hospodářské krize později než do zbytku světa a uruguayská ekonomika zažívala na konci 20. let stabilní růst. V roce 1930 měla země oslavit sté výročí vyhlášení nezávislosti a fotbalové mistrovství světa viděla jako ideální vyvrcholení plánovaných oslav. Nabídka, kterou předložila FIFA, byla proto více než štědrá. Uruguayci navrhli, že když se mistrovství odehraje v Montevideu, zaplatí všem evropským týmům dopravu, ubytování a veškeré náklady spojené s účastí na turnaji. Poukázali také, že přímo v uruguayské metropoli je okamžitě k dispozici hned několik špičkových fotbalových hřišť, a nadto se zavázali, že přímo pro účely mistrovství postaví nový „Estadio Centenario“ - tehdy největší stadion na světě. K finančním a pořadatelským argumentům pak Uruguayci přihodili i fakt, že jejich tým vyhrál poslední dva olympijské turnaje, a jsou tak defacto úřadujícími mistry světa.
Ani po tak velkorysém návrhu neměl první fotbalový šampionát vyhráno. V Evropě panovala během hospodářské krize obrovská nezaměstnanost. Cesta do Jižní Ameriky znamenala strávit dlouhé týdny na lodi. Hráči, kteří kromě fotbalu chodili i do zaměstnání, se obávali, že kvůli tak dlouhé nepřítomnosti přijdou o práci. Účast na turnaji v Uruguayi proto kromě Anglie odmítla i Itálie, Španělsko, Německo, Holandsko i Československo, které tehdy disponovalo špičkovým týmem vedeným legendárním Františkem Pláničkou. Přes Atlantik se tedy vydaly pouze týmy Francie, Belgie, Jugoslávie a Rumunska, kde se o účast zasadil král Karel II. Rumunský monarcha tým osobně vybral a hráčům se královským slovem zaručil, že je zaměstnavatelé po tříměsíční absenci opět přijmou do práce. Za oceánem na ně čekaly kromě domácích Uruguayců týmy Argentiny, Brazílie, Bolívie, Chile, Mexika, Paraguaye, Peru a USA. Zástupci Afriky na turnaji bohužel chyběli. Vynikající tým Egypta se sice na mistrovství chystal, ujela mu ale loď, a zklamaní hráči museli zůstat doma.
První mistrovství
První hvizd fotbalového mistrovství světa zazněl přesně před 95 lety, 13. června 1930. Historicky první branku vstřelil Francouz Lucien Laurent, tím ale snaha o záchranu prestiže evropského fotbalu skončila. Všechny favorizované týmy vypadly hned v základní skupině a v semifinále hájila čest starého kontinentu jen Jugoslávie. V semifinále nejprve nastoupila Argentina proti Spojeným státům. Přestože v týmu USA hrálo šest rodilých Britů, dokázali s Jihoameričany držet tempo jen první polovinu a zápas prohráli 6-1. Jugoslávie vzdorovala v druhém utkání domácímu týmu srdnatěji a na začátku se dokonce ujala vedení. Ve druhé půli však dominovali Uruguayci a zápas skončil opět 6-1.
Finále mezi věčnými jihoamerickými rivaly Uruguayí a Argentinou sledovalo v hledišti tehdy neuvěřitelných 70 tisíc diváků. Další desetitisíce se tlačily v ulicích Montevidea a zdejší přístav pod přívalem argentinských fanoušků zcela zkolaboval. Oba týmy se dlouho přetahovaly o vítězství, nakonec ale v druhé půli převzali iniciativu domácí Uruguayci a zvítězili 4-2. Oslavy nebraly konce a slavili i šéfové FIFA. Evropské týmy sice jely domů bez medailí, o úspěšném turnaji ale mluvil celý svět, a bylo jasné že na jeho základech může stát tradice dalších šampionátů. Světový fotbal na zásluhy Uruguaye nikdy nezapomenul. Není náhoda, že výroční mistrovství světa se v roce 2030 odehraje opět v Montevideu na stadionu Estadio Centenario.
