Staroměstská radnice jako Babylonská věž? Josef Gočár měnil svět architektury

Návrh Staroměstské radníce | wikimedia commons

Začátek 20. století byl obdobím, kdy umění, architektura i celá společnost vstoupily do moderního věku. Pro mladé ambiciózní intelektuály to byla éra neustálé změny a vzpoury proti zavedeným estetickým normám. Josef Gočár se do ní vrhnul po hlavě. Hned poté co si v roce 1908 založil soukromý ateliér, se přihlásil do soutěže na dostavbu Staroměstské radnice. „Moje radniční budova mění podstatně v silhouettě obraz Starého města pražského,“ napsal v úvodu popisu návrhu a vůbec nepřeháněl. Vedle starodávného orloje navrhoval vystavět obrovskou stupňovitou pyramidu připomínající stavby z futuristického velkofilmu Metropolis. Návrh vyvolal bouři protestů a dostal posměšnou přezdívku Babylonská věž. Zamítnut byl se stejným odůvodněním, kterého se dočkal o sto let později Jan Kaplický – pyramida by zakrývala výhled na Pražský hrad.

Dům U Černé Matky Boží | Profimedia

Dochované snímky Gočárových modelů jasně dokazují, jak moc ho v jeho raném období fascinoval kubismus. Styl rozkládající realitu do soustavy přímek a úhlů se ve světě uplatňoval takřka výhradně ve výtvarném umění. Výjimkou byl kubismus český, který se rozrostl i do sochařství, užitého umění a do architektury. Josef Gočár ho využil už ve své první velké zakázce, kterou ho pověřilo město, kde sám vyrůstal. Do Lázní Bohdaneč se s rodiči přistěhoval jako jedenáctiletý kluk a v roce 1897 byl i svědkem zahájení první lázeňské sezóny. Léčba rašelinovými zábaly tehdy ještě probíhala v objektu bývalého pivovaru. Stala se ale tak oblíbenou, že se radnice v roce 1911 rozhodla postavit ve městě velký lázeňský pavilon. Projekt byl svěřen Josefu Gočárovi, který v Bohdanči už rok předtím realizoval stavbu vodárenské věže. Pavilon pojal jako manifest svých kubistických představ, estetiku ale podřídil přísné účelnosti a pohodlí pacientů. V Bohdanči je využíván dodnes a jezdí ho zkoumat studenti architektury z celého světa.

Už během prací na lázních v Bohdanči se do ateliéru mladého architekta začaly scházet zakázky. V Libodřicích u Kolína navrhl pro velkostatkáře Adolfa Bauera kubistickou vilu, pro pražského obchodníka Františka Herbsta pak moderní obchodní dům. Bauerova vila vznikala jako solitér, dům na pražském Ovocném trhu měl ale vyrůst na parcele v původní zástavbě. Na Gočárův návrh se proto opět snesla kritika pražského magistrátu. Úředníci tvrdili, že kubistická stavba bude vedle historických domů působit rušivě, a návrh musel být z části přepracován. Kompromisy možná přispěly k ještě zajímavější podobě hotového díla. Gočárovy vizuální představy se neomezily na podobu samotného domu. Architekt se v té době intenzivně angažoval ve spolku Artěl, ve Svazu českého díla a v Pražských uměleckých dílnách. Jeho spolkoví kolegové pro dům U Černé Matky Boží vytvořili unikátní vnitřní výzdobu, nábytek i nádobí v kavárně Café Orient. Rychlé střídání uměleckých směrů paradoxně způsobilo, že už po deseti letech byla kavárna v prvním patře domu zavřena. Návštěvníci ji prý považovali za nemoderní. 

Palác Archa | wikimedia commons

Za zlomem v estetickém vnímání české společnosti stojí jak neblahá zkušenost se světovou válkou, tak nadšení z vyhlášení samostatného státu. K ryzímu kubismu se nevrátil po návratu z vojenské služby ani Josef Gočár. Jeho poválečné stavby se nesly v umírněnějším a „zakulacenějším“ stylu. Vzdáleně připomínal tehdy populární art deco, byl ale tak svébytný, že se pro něj vžil specifický termín „rondokubismus“ nebo také „národní“ styl. Architekt ho uplatnil i ve své další velké pražské zakázce – budově banky Československých legií v ulici Na Poříčí. Co se nezměnilo, byl komplexní přístup k podobě celého projektu. Na výzdobě paláce se podíleli sochaři Jan Štursa a Otto Gutfreund, sám Gočár navrhoval většinu interiérů a vybavení, včetně takových drobností, jako jsou popelníky. V hlavní hale banky dnešního Paláce Archa můžete dodnes sedět na křeslech, které sám navrhoval.

„Národní“ styl neuplatňoval Gočár jen na velkých projektech. V duchu rondokubismu navrhl například i kolonii malých dělnických domů v pražských Strašnicích (dnešní ulice Bylanská) nebo dřevěné domky správců letiště Kbely. V 70. letech byly kbelské domky bohužel zbourány. Dochovaly se pouze dva, které nechal bývalý ředitel pražské zoo Zdeněk Veselovský převézt do areálu zahrady v Troji. Jejich podoba dokazuje další odklon od avantgardního kubismu. Gočár je vyzdobil národními barvami a inspiroval se lidovou architekturou, podobně jako to na Slovensku dělal architekt Dušan Jurkovič.

Gymnázium J. K. Tyla - Hrade Králové | wikimedia commons

Největší stopu zanechal Josef Gočár v Hradci Králové. K práci na přestavbě východočeské metropole ho přizval dlouholetý hradecký starosta František Ulrich. Progresivní a umělecky založený primátor toužil přetvořit bývalou pevnost na moderní velkoměsto. Dlouhodobě spolupracoval s Janem Kotěrou a jeho žákovi svěřil v roce 1922 sestavení celkové urbanistické vize. Gočár se výzvy chopil opět velmi velkoryse. Zpracoval celkový územní plán města, vytvořil regulační plán nábřeží, rozplánoval stavbu veřejných budov, galerií, škol a nové výstavby v Labské kotlině. Historické jádro obklopil prstencem zeleně a vody, dopravu svedl na vnější okruh a s centrem ho propojil šesti přímými radiálami. Do ploch mezi třídami zasadil nová předměstí, ve kterých se střídají obytné plochy s parky a zelení.

Kostel sv. Václava - Vršovice | Profimedia

Práce v Hradci Králové zabraly Josefu Gočárovi většinu 20. a 30. let. Postupně zde zrealizoval 36 velkých projektů a díky jeho úsilí město získalo přízvisko Salon republiky. Z jejich podoby je patrné, jak se stále více přikláněl k principům konstruktivismu a funkcionalismu. Gočár je ve velké míře uplatnil už při návrhu československého pavilonu na světové výstavě v Paříži v roce 1925. Získal za něj Velkou cenu, o rok později i Řád čestné legie a jeho jméno se ve francouzské metropoli vyslovovalo se stejnou vážností jako jméno LeCorbusiera. Čistě konstruktivistické jsou jeho budovy hradeckého Ředitelství státních drah, Okresního a finančního úřadu, pardubického Grandhotelu a Okresního domu. S podobně smýšlejícími architekty sdruženými ve Svazu československého díla se Gočár účastnil i výstavby funkcionalistické kolonie Baba. Realizoval zde hned čtyři vily a další postavil v Humpolci pro zdejšího továrníka Otakara Medu.

Pravděpodobně nejkrásnější ukázkou funkcionalistického přístupu je Gočárův návrh kostela sv. Václava ve Vršovicích. Porotě se opět zdál příliš odvážný (veřejná soutěž oficiálně neměla vítěze), v roce 1929 byl ale po dlouhých diskuzích položen základní kámen a po pouhých 11 měsících byl kostel vysvěcen. K apsidě s vitráží svatého Václava vzhlíží vršovičtí dodnes.

Josef Gočár | MMHK

Kromě práce na architektonických a urbanistických projektech Josef Gočár vedl ateliér na pražské AVU a později zde byl zvolen rektorem. Byl také členem české Akademie věd, dopisujícím členem Královského institutu britských architektů, účastnil se činnosti mnoha sdružení a spolků. Období činorodosti opět přetnul příchod světové války. Když nacisté v roce 1939 uzavřeli české vysoké školy, odešel Josef Gočár do penze. Jeho poslední malou zakázkou byla úprava vstupu do Baťovy továrny v Sezimově Ústí z roku 1941. O čtyři roky později v Jičíně umírá a je pochován na pražském Slavíně. V roce 2000 byl Josef Gočár vybrán v anketě za největší osobnost české architektury 20. století.