Tady se střílet nebude! Šťastné a veselé na frontě v roce 1914 nejsou jediným příběhem vánočního příměří
V roce 1914 se na Štědrý den ze zákopů linuly německé, anglické a francouzské koledy. Vojáci se na pár hodin, někde i na několik dnů přestali zabíjet. Pohřbili svoje mrtvé, nabídli nepřátelům cigarety a popřáli si veselé Vánoce. „Kdyby záleželo na nás, válka by toho dne skončila,“ vzpomínali.
Do švestek válka skončí, věřili muži, kteří v létě 1914 odjížděli na frontu. „Neboj, na Vánoce už budu doma,“ ujišťovali své manželky a snoubenky. Šedesátiletý kardinál Giacomo della Chiesa jejich optimismus nesdílel, obával se, že válečný konflikt přivede evropský kontinent do záhuby. „To je sebevražda Evropy,“ varoval. Když byl na začátku září 1914 zvolen papežem, přijal jméno Benedikt XV. a okamžitě vyzval k ukončení bojů. Znepřátelené státy to nijak neoslovilo. V průběhu války dokonce i řada německých, francouzských a rakouských biskupů ignorovala papežovo mírové úsilí a nezveřejnila jeho nóty, v nichž hovořil o zbytečném krveprolití.
Sedmého prosince 1914 Benedikt XV. apeloval, aby o vánočních svátcích „alespoň v noci, kdy zpívali andělé, zbraně umlkly“. Válčící strany papežovu prosbu odmítly. Přesto na Štědrý den 1914 desítky tisíc vojáků zejména na západní frontě spontánně uzavřely příměří. Na východní frontě, v Haliči, dokonce rakouské jednotky dostaly rozkaz, aby na Boží hod i pravoslavné Vánoce nestřílely, pokud nebudou vyprovokovány. V Přemyšlu si vojáci popřáli klidné svátky a směnili tabák za chleba.
Zázrak na Marně
Druhého září 1914, den před tím, než konkláve ve Vatikánu zvolilo nového papeže, Paříž zasypaly letáky. „Vzdejte se! Nic jiného vám stejně nezbývá.“ Na město je shodil německý dvouplošník. Mnoho Pařížanů se snažilo z města uniknout dřív, než ho obsadí německá vojska. Skopčáci už jsou v Meaux! Tedy ani ne padesát kilometrů od Paříže… (Právě v Meaux bylo 11. listopadu 2011 otevřeno největší evropské muzeum věnované první světové válce. Bylo vystavěno pro sbírku Jeana-Pierra Verneyho, jenž shromáždil desetitisíce předmětů, které se týkají tohoto válečného konfliktu.)
Schlieffenův plán, jenž drtil francouzskou obranu, ale dostal trhliny, když se osmašedesátiletý generál Alexander von Kluck rozhodl, že vstoupí do historie a ustupujícím Francouzům zasadí poslední ránu. Francouzský důstojník Alfred Dreyfus, jenž byl v říjnu 1894 nespravedlivě odsouzen na doživotí za údajnou velezradu ve prospěch Německa – a po pěti letech omilostněn –, obdržel ve čtvrtek 3. září 1914 od francouzských průzkumných pilotů informaci, že německá 1. armáda mění svůj směr. Zprávu neprodleně předal dál. Francouzské a britské síly prakticky ihned zaútočily na oslabené pozice mezi 1. a 2. armádou u měst Senlis a Meaux.
„Na této bitvě závisí osud Francie. Musíme nepřítele zahnat zpátky. Nechte se raději zabít, než abyste ustoupili,“ zapřísahal vojáky vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre. Posily z Paříže dokonce narychlo vozily taxíky. Nedaleko řeky Marny se rozpoutala bitva, pro niž se vžilo označení zázrak na Marně. Už 13. září mohl Joffre prohlásit: „Vítězství je na dohled. Němci utíkají. Francie může být na svou armádu hrdá.“ Německé jednotky se stáhly za řeku Aisne, kde se opevnily.
V prosinci 1914 už západní frontu jizvily linie zákopů. Vojáky, kteří v létě doufali, že na Štědrý den už budou se svými blízkými, čekaly první Vánoce v poli. Po měsících urputných bojů si ale stále ještě uvědomovali, že nepřátelé, kteří od nich byli vzdálení pár desítek metrů, by také byli nejraději někde jinde – doma.
Německý tabák
Neformální příměří, jež většinou trvala po dobu, než z území nikoho obě strany odnesly své raněné a mrtvé, mezi sebou uzavírali vojáci zhruba od listopadu 1914. Nepřátelé na sebe i celkem často přes zákopy pokřikovali. Nebyly to nenávistné vzkazy. Britským vojákům utkvělo v paměti, že se jich Němci, kteří před válkou odešli za prací na britské ostrovy, dokonce ptali na fotbalové výsledky. I když se člověk brodí bahnem, usíná opřený o pušku a čeká na povel k útoku, myšlenky mu utíkají k normálnímu životu.
Britský voják Henry Williamson oslavil 1. prosince 1914 v zákopech u belgického města Ypry devatenácté narozeniny. Na Boží hod napsal své matce: „Je jedenáct hodin dopoledne a já pokuřuji dýmku. Je v ní tabák, co taky jiného. Jenže to je německý tabák! Možná si říkáš, že je od nějakého zajatce, ale ne, ten tabák je dárek od německého vojáka. Opravdu. Včera, na Štědrý den, se na území mezi zákopy Britové a Němci setkali, podali si ruce a předali dárky. Přesně, jak píšu. To je úžasné, viď?“
Dotek lidskosti Henryho hluboce zasáhl. Jeho přesvědčení, že se Britové a Němci už nikdy nesmějí střetnout, ho po válce přivedlo do řad pacifistů. Byl si jistý, že nikdo, kdo zažil zákopovou válku, útok bojovým plynem (Henryho vyřadil z boje v červnu 1917), nepřipustí, aby se v Evropě znovu válčilo. Proto ve třicátých letech uvěřil Hitlerovým povídačkám o míru. Vždyť je to také veterán z Velké války, ten si nic jiného ani přát nemůže! Ještě v srpnu 1939 Führerovi přisuzoval vlastnosti obyčejného německého vojáka, jenž mu o Vánocích 1939 daroval tabák… Desátník 16. pěšího záložního pluku Adolf Hitler přitom bratříčkování na Štědrý den 1914 odsuzoval. Je hanba podat ruku nepříteli! „Copak nemáš smysl pro čest?“ vytkl tehdy vojákovi, který se toho dopustil. „V době války se nic takového nesmí dít!“
Na sto tisíc mužů v zákopech na západní frontě však étos Vánoc přemohl. Patřil mezi ně i sedmadvacetiletý britský kreslíř Bruce Bairnsfather, jejž zařadili ke kulometu. „Byl to jedinečný, podivuhodný Štědrý den,“ napsal. S německým důstojníkem si vyměnil knoflíky od uniformy, kulometník z jeho jednotky, v civilním povolání holič, zase nabídl, že může kohokoliv ostříhat. Kapitán Robert Miles netušil, že další Vánoce už nezažije. „Je pátek. Prožíváme ten nejzvláštnější Štědrý den, jaký si lze představit. Vzniklo neorganizované a nepovolené, zato pečlivě dodržované příměří. Zdá se, že existuje pouze na naší části bitevní linie, napravo i nalevo totiž slyšíme střelbu stejně jako každý jiný den. Včera krátce po soumraku na nás Němci začali anglicky volat: Veselé Vánoce! Naši vojáci jim taky popřáli a vzápětí plno vojáků na obou stranách opustilo své zákopy a neozbrojení se vydali na území nikoho, kde jsme sami uzavřeli dohodu – nebudeme na sebe střílet dřív než po půlnoci. Muži si navzájem vyměnili cigarety a dali se do řeči. Celou noc nepadl jediný výstřel.“
Němci nabídli Britům pivo, ti jim zase věnovali čokoládu a sušenky, jež dostali k Vánocům v plechové krabičce s portrétem britské princezny Mary. Tři sta padesát tisíc plechovek obsahovalo v prosinci 1914 i přání: Kéž vás Bůh ochrání a vrátíte se v pořádku domů.“
Setkání s nepřáteli Milese překvapilo: „Domníval jsem se, že spatřím nějaké oživlé kostlivce. Přitom je to banda veselých chlapíků znuděných válkou.“ Kapitán Miles svůj dopis, v němž vylíčil vánoční příměří, dokončil 28. prosince 1914. O dva dny později ho usmrtila střela, když svým vojákům v zákopech dával rozkazy.
Adeste Fideles
Štědrý den 1914 utkvěl v paměti mnoha vojákům. Alfred Anderson na ojedinělé okamžiky vzpomínal ještě v roce 2003! Tehdy mu bylo už sto devět let. „Dva měsíce jsem v zákopech slyšel bez ustání jen syčení a kvílení střel. Mezi střelbou z kulometů probleskovaly německé povely. Ráno 24. prosince se ale rozhostilo naprosté ticho. Pokřikovali jsme na sebe navzájem: Veselé Vánoce, ačkoliv nikomu z nás veselo nebylo. Sváteční klid a ticho skončily odpoledne. A zase začalo zabíjení,“ vyprávěl Anderson.
Nad valy z ostnatých drátů se také nesly koledy. Němečtí vojáci zkoušeli notovat Auld Lang Syne, která se ozývala z protějších zákopů, ale moc jim to nešlo. „Hunové kazili tón,“ vybavovali si britští vojáci. (Skotskou píseň přebásnil Josef Václav Sládek jako Dávno již a pro Karla Gotta ji coby Valčík na rozloučenou otextoval Ivo Fischer.) „To já radši umřu, než abych zpíval německy!“ křičel jeden britský voják. „Žádný problém,“ volali na něj Němci, nikdo ovšem nevystřelil.
Z německých zákopů se linul dokonce operní zpěv. Tenorista Walter Kirchhoff zazpíval Tichou noc. Německy a anglicky. Když dozpíval, francouzští a britští vojáci tleskali. Nepřátelé opouštěli zákopy, aby si o svaté noci, kdy zpívají andělé, podali ruce. „Nebudete tomu věřit, ale stalo se to. Bylo to jako sen,“ psali svým blízkým Britové, Francouzi i Němci.
Voják Graham Williams z jiného úseku fronty vyprávěl: „Nejdříve Němci zazpívali svou koledu, pak jsme zase zpívali my. Když jsme spustili O Come, All Ye Faithful, Němci se okamžitě přidali. Znali latinský text vánoční koledy. Adeste Fideles… Byl to výjimečný okamžik – dva národy zpívaly jednohlasně stejnou koledu.“
Před zákopy se objevovaly cedule s nápisy: My nestřílet, vy nestřílet! Veselé Vánoce!
Někteří vojáci si pamatovali na improvizovaná fotbalová utkání. Britské noviny Staffordshire Advertiser na konci února 1915 otiskly článek o tom, že britští vojáci hráli s Němci fotbal. Opíraly se o svědectví Arthura Saltema, jenž byl kvůli omrzlinám poslán do zázemí. „Před našimi zákopy bylo plno mrtvých Němců. Na Štědrý den jsme poskytli Němcům čtyřiadvacetihodinové příměří, aby je mohli pohřbít. Taky jsme si popřáli pěkné svátky, zazpívali si a zahráli fotbal. Vyhráli jsme 2:1, rozešli se v tom nejlepším a v noci zase nastala řezničina. Zase jsme se začali zabíjet,“ řekl Saltem.
V jiném případě utkání skončilo vítězstvím 3:2 pro Němce. Vzájemné zápasy ale byly výjimečné. Většinou si Britové začutali mezi sebou. Posloužila jim k tomu i prázdná plechovka od hovězího.
U francouzské vesnice Formelles se konala společná bohoslužba poté, co byli pohřbeni padlí. Všichni – Britové i Němci – smekli, aby uctili jejich památku, v angličtině a němčině pak vojenský kaplan pronesl Žalm 23: Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. … I když půjdu údolím smrti, nebudu se ničeho zlého báti, neboť ty jsi se mnou…
„Kdyby záleželo na nás, válka by toho dne skončila,“ vzpomínal později Murdoch M. Wood.
Přátelský styk se zakazuje
O vánočním příměří už na konci prosince 1914 referoval americký deník The New York Times a italské noviny. Britské deníky se také alespoň zpočátku nezdráhaly zveřejnit informaci, že svátky klidu a míru na chvíli zastavily boje a duch Vánoc přemohl agresi. Britský list Daily Mail v lednu 1915 zveřejnil dopis kapitána Roberta Milese o vánočním zázraku na frontě. Milesovi příbuzní obdrželi jeho psaní zároveň se zprávou o tom, že padl.
Francouzský a německý tisk se o spontánním příměří vůbec nerozepisoval. Zmínky o vánočním přátelství francouzská cenzura potírala i v dopisech vojáků. Jenže se to ututlat nepodařilo. Zdůrazňovalo se proto, že příměří bylo velmi krátké a týkalo se výhradně britského sektoru.
Německé velení už 29. prosince 1914 vydalo rozkaz, jenž přísně zakazoval družit se s nepřítelem. Němečtí vojáci se dozvěděli, že „každé přiblížení k nepříteli bude potrestáno jako zrada“. Také francouzská vláda vydala v lednu 1915 strohé prohlášení, že bratřit se s nepřítelem je zrada. Ani vrchní velitel Britského expedičního sboru, maršál John French, nebyl nadšený, že jeho vojáky kontaminovalo byť jen krátké přátelství s Němci. Žádné tresty za to však uděleny nebyly.
O rok později už ale velící důstojníci pohrozili svým mužům polním soudem, pokud by se zase ve velkém chtěli s protivníkem bratříčkovat. Britský generál sir Horace Smith-Dorrien „přátelský styk s nepřítelem“ rovnou zakázal. Přesto i o Vánocích 1915 na mnoha místech západní i východní fronty po sobě lidé nechtěli střílet.
Vánoce 1944
Za druhé světové války k podobným vánočním úkazům už nedocházelo. Přesto se na Štědrý den 1944 u jednoho stolu nepřátelé sešli, ač to rozhodně neměli v plánu.
K dřevěné chatě v Hürtgenském lese na německo-belgickém pomezí, v němž probíhaly boje mezi americkými a německými jednotkami, zamířili tři američtí vojáci. Jeden z nich byl zraněný. Když zaklepali na dveře, Elisabeth Vinckenová se domnívala, že její muž, který v nedalekém Monschau sloužil u požární ochrany, dostal na svátky volno. Do chaty se uchýlila se synem, protože jejich dům v Cáchách poškodilo bombardování. Doufali, že tam budou v bezpečí, jenže osm dnů před Vánocemi Němci v Ardenách zahájili ofenzívu a pokusili se zvrátit průběh války. Na Štědrý den 1944 Spojenci začali Němce zatlačovat, Hitler však nedovolil německé jednotky stáhnout. Jakékoliv paktování s nepřítelem bylo hrdelní zločin…
Elisabeth Vinckenová otevřela dveře. Dva mládenci s přilbami na hlavách stáli ve sněhu, třetí ležel na zemi, měl prostřelenou nohu. Muži neuměli slovo německy, v očích měli prosbu. Elisabeth neuměla anglicky, ale pokynula, ať jdou dál. Zdálky se ozývalo dunění děl. Lámanou francouzštinou jí americký voják Jim vysvětlil, že se s kamarády Harrym a Ralphem v lese ztratili.
„Dojdi pro Hermanna,“ řekla Elisabeth synovi. Dvanáctiletý Fritz věděl, že tak říká kohoutovi, kterého vykrmila na Vánoce. Přišel jeho čas. Když se kohout dopekl, ozvalo se znovu zaťukání. Už byla tma. „To bude táta!“
Před domem stáli čtyři vojáci Wehrmachtu, taky sotva odrostlí kluci. Elisabeth zbledla a vyšla ze dveří. Vojáci jí popřáli hezké svátky a zeptali se, jestli můžou v jejím domě přečkat, než začne svítat.
„Můžete se i navečeřet,“ řekla jim Elisabeth mateřským tónem, ale po pravdě dodala, že u kamen už jsou tři jiní mládenci, kteří také hledali útočiště. „Američané?!“ – „Ano, jeden je zraněný. Je svatá noc a tady se střílet nebude! Zapomeňte dnes na válku, večeře je na stole.“ Německé zbraně zůstaly na zápraží a Američané ty svoje Elisabeth taky odevzdali. Sedm nepřátel a matka se synem spolu strávili Štědrý večer. Německý voják, jenž měl za sebou pár semestrů medicíny, americkému vojákovi ošetřil nohu. Elisabeth se pomodlila, aby všichni válku přežili. Dva z Němců, Heinz a William, byli jen o čtyři roky starší než Fritz, měli by být doma…
Ráno si vojáci rozebrali své zbraně, podali si ruce a popřáli hodně štěstí. Německý desátník Američanům vysvětlil, kudy mají jít, dal jim kompas – a každý se vydali svou cestou. „Vaše matka nám zachránila život,“ řekl Ralph Blank v roce 1996 Fritzovi, jenž se snažil dohledat všechny muže. Blank měl u sebe i kompas, který o Vánocích 1944 dostal od německého desátníka.
