Jedním z důsledků okupace Čech a Moravy nacistickým Německem bylo převedení jízdy z levé na pravou stranu vozovky. Toto opatření se někdy uvádí jako jediné pozitivum, které našim zemím Němci před 85 lety přinesli. Zavedení jízdy vpravo by ale bývalo proběhlo i bez nich. Pravděpodobně.
O důvodech, proč některé státy jezdí vlevo, a jiné vpravo, se vedou dlouhé debaty. Zrovna tak vášnivě se diskutuje o tom, který systém je pro člověka přirozenější. Zastánci jízdy vpravo tvrdí, že první dopravní prostředek byl kůň. Většina lidí jsou praváci, udidlo drží pravou ruku a koně vodí z levé strany. Je pro ně tedy logické chodit po pravé straně cesty, aby oř šel co nejblíže krajnici.
Levomilci mají argumenty stejně pádné. Tvrdí, že silnice původně vznikaly především pro přesun vojsk. Pro vojáka s mečem je lepší jezdit po levé straně, aby měl dominantní pravou ruku blíže ke středu vozovky a mohl zaútočit na nepřítele jedoucího opačným směrem. Podobných protichůdných argumentů existuje celá řada. Pořádek mezi ně nevnesly ani archeologické průzkumy, i když například průzkum starořímských silnic vedoucích ke kamenolomům naznačuje, že Římané jezdili vlevo. Levý pruh vozovky bývá směrem od kamenolomu vyježděný více do hloubky, což naznačuje, že právě po této straně jezdily vozy s nákladem kamení.
Nespěcháme
V historii se zkrátka jezdilo jak vpravo, tak vlevo, často i v rámci jediné země. S příchodem intenzivní dopravy ale bylo nutné stranovou orientaci sjednotit, což nebylo jednoduché. Například v Itálii si ještě ve 20. století určovala pravidla každá provincie samostatně a právo řídit směr dopravy náležel i jednotlivým městům. Na severu Itálie jste tedy mohli jet vpravo, jakmile jste ale dojeli do Milána nebo Turína, museli jste na hranicích města přejet na opačnou stranu vozovky. Podobný zmatek panoval i v nástupnických státech Rakousko-Uherského mocnářství, ve kterém se jezdilo vlevo. Rakouská provincie Vorarlberg přešla doprava v roce 1921, sousední Tyrolsko ale opustilo levou stranu až o 15 let později. Španělsko přešlo na pravostrannou dopravu v roce 1918, Madrid ale odolával ještě 6 let a jeho metro je orientované na levou stranu dodnes. V Čechách se, jak to bývá obvyklé, také nikam nespěchalo.
Když nás před 85 lety obsadili Němci, měli jsme už dávno jezdit vpravo. Československo se k tomu zavázalo podpisem Pařížské konvence, která v roce 1909 upravila v Evropě dopravní značení a v roce 1926 dodatkem zavedla jako celoevropský standard jízdu vpravo. K závazku se ale naši prvorepublikoví politici stavěli podobně, jako ti dnešní k závazku zavést evropskou měnu. Nacházeli důvody, proč je to složité, drahé a že to vyvolá zmatky, které budou každého jen otravovat. V roce 1931 sice padl jakýsi „závazný“ termín, že doprava bude do pěti let přesunuta na pravou stranu vozovky, ani ten ale samozřejmě nebyl dodržen. Vlivné motoristické spolky byly sice pro, venkov ale důrazně protestoval a pražští politici se ošívali, že na přestavbu značení, nástupních ostrůvků a tramvajových výhybek nemají peníze.
165 ku 75
Zákonné opatření, které změnu směru jízdy definitivně potvrdilo, padlo v listopadu 1938 a termín byl stanoven na 1. května 1939. Rychlost, se kterou se po začátku okupace změna udála, tedy nebyla zásluhou německého organizačního umu, ale tím, že proces už byl v běhu. Direktivní nařízení okupační správy ho pouze urychlilo a umlčelo poslední protestující kverulanty.
V některých městech proběhla změna okamžitě – v Ostravě se začalo jezdit vpravo již 15. března. Zbytek republiky se přeorientoval během následujících dvou dnů. Nejdéle trval proces v Praze, kde musela projít velkou úpravou tramvajová síť. V kolejištích se měnily výhybky, u vozů dveře a přeorientovat se musel celý systém semaforů. Hlavní město se za zbytkem republiky zpozdilo o devět dní a vpravo se zde začalo jezdit až v neděli 26. března 1939 ve tři hodiny ráno. Od té chvíle je Česko jednou ze 165 zemí, kde se jezdí vpravo. Opačný směr používá 75 států.
