Bedřich Smetana jako člověk. Zní to fádně? Ale kdeže. Zatímco dílo jednoho z největších hudebních skladatelů zná důvěrně celý svět, jeho lidské stránky zůstávají mnoha milovníkům jeho tvorby skryté. Pro nás, Čechy žijící ve třetím tisíciletí, je Smetana klasikem, géniem, pojmem. A také gypsovou hlavou, jak říkal odosobněným ikonám, jež se dočkaly sádrových bust, Jan Werich. Představit si Smetanu ve vší jeho člověčí nedokonalosti, to je 200 let po umělcově narození (stalo se tak 2. března 1824 v Litomyšli) skoro nemožný úkol. Ale za pokus to stojí.
V jedné hodně staré a dávno zapomenuté knížce, která nese název Mistři a mistříčkové, zachytil knihkupec Leoš Karel Žižka svá učňovská léta u pražské firmy Fr. A. Urbánek. Patří k nim i setkávání se skladatelem Bedřichem Smetanou, jenž v Urbánkově vydavatelství publikoval řadu partitur. Podnik fungoval tak, že František Augustin Urbánek – vůbec první pražský hudební nakladatel – vyřizoval administrativu, kdežto s kumštýři jednal jeho mladší bratr Velebín. Právě on vítal, chválil, velebil, ale i krotil a chlácholil nejvýznamnější české pěvce, virtuosy a komponisty. Přijímal (nebo odmítal) nové skladby, staral se o korektury a dohlížel, aby umělci obdrželi kýžené zálohy, což pro mnohé z nich představovalo cosi jako stálý plat.
Smetanovo dílo znamenalo pro firmu bratří Urbánků záruku kvality, a proto u nich měl rodák z Litomyšle dveře vždy otevřené. Komunikovat s ním však nebylo snadné, jak si lze ukázat na vzpomínkách tehdejšího učně L. K. Žižky. „Jednoho zimního dopoledne roku 1882 otevřely se dveře krámu a vstoupil Bedřich Smetana v patách se svým věrným průvodcem a skoro ošetřovatelem Josefem Srbem-Debrnovem,“ hlásí bystrý pozorovatel. Dodejme, že Josef Srb, spoluzakladatel pěveckého spolku Hlahol (jenž si říkal podle své rodné vsi Debrno na Mělnicku), nemocného skladatele doprovázel ve dne v noci, ba dokonce s ním bydlel. Byl pro něj tím co jiný pomocník pro churavého básníka Jana Nerudu. Srb také překládal Smetanovy opery do němčiny a při požáru Národního divadla s nasazením vlastního zdraví zachránil jejich rukopisy, které od té doby hlídal jako oko v hlavě. Svého přítele a mentora přežil o dvacet let.
Dorozumívání pomocí lístečků
„Smetana tou dobou byl skoro devětapadesátiletý, úplně hluchý,“ vrací nás do atmosféry zimních dnů v roce 1882 učenlivý Leoš Karel Žižka. Do smrti giganta české muziky zbýval rok a půl… Následuje cenná zpráva o skladatelově vzezření a chování. „Postavou poměrně menší, s vousem silně prošedlým, do špičky střiženým, čelo vrásčité, na očích ráfkové brýle. Výraz obličeje trpitelský. Dlouhý, tmavý zimník s kožišinovým límcem a tvrdý kulatý klobouk podle tehdejší módy. Hlasem zlomeným, nemelodickým, spíše kvikavým, jak mluví hluší, pronesl k přispěchavšímu Velebínu Urbánkovi několik slov, ale již tu byl za ním dlouhý Srb-Debrnov se známými lístečky, jimiž se Smetana dorozumíval.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
