Vydá se Andrej Babiš ve stopách Donalda Trumpa? Jeho zadlužovací mánie může mít nečekané oběti
Nelegální schodek státního rozpočtu na rok 2026 je nemilý, nicméně od vlády národního rozhazování poměrně očekávatelný. Vzhledem k tomu, že z porušení zákona o rozpočtové zodpovědnosti neplyne žádný přímý postih a překročení schodku o cca 24 miliard oproti původnímu rozpočtu není vzhledem k celkovým částkám, o kterých se u státních financí bavíme, nijak fatální cifra, jedná se o reputační fiasko více než o cokoli jiného. Horší jsou trendy ve státním zadlužování, ze kterých se ani tato vláda evidentně nehodlá vymanit.
Státní dluh České republiky měl v minulosti poměrně stabilní výši. Mezi lety 2010 a 2020 se držel kolem cca 1,6 bilionu korun. S vysokými výdaji spojenými s řešením covidové pandemie ale začal rapidně stoupat a vloni už činil 3,6 bilionu korun. Čím větší je dluh, tím jsou vyšší i náklady na jeho obsluhu, letos to má být cca 110 miliard korun a tyto náklady budou v příštích letech stoupat. K roku 2028 se odhadoval náklad na obsluhu státního dluhu na cca 140 miliard korun. S politikou nynější vlády, která zřejmě nehodlá šetřit, by mohl být ještě o něco vyšší. Pro ilustraci, v podobných částkách operuje celý rozpočet ministerstva obrany na rok 2026.
Zvyšování nákladů na udržování státního dluhu není české specifikum. Cena peněz roste všude na světě a ve všech sférách. Vidí to nakonec každý, kdo uvažuje o hypotéce. Úrokové sazby jsou leckdy dvojnásobné oproti těm před covidem. A jejich dramatický pokles se v příštích letech očekávat nedá.
Americká noční můra
Zdánlivě podobným příběhem jako Česká Republika si prochází i Spojené státy americké. Vlády Donalda Trumpa, podobně jako ty Babišovy vynikají překotným zadlužováním. Jen obsluha amerického dluhu vloni stála přes bilion dolarů. Vliv na to, kolik budou vládní dluhy stát, má tam i tady Centrální banka (Fed), respektive Česká národní banka.
Poslední rok se Donald Trump dohaduje s končícím guvernérem Fedu Jeromem Powellem o výši úrokových sazeb. Ty Fed s péčí řádného hospodáře odmítá snižovat, neboť by tím mohl podnítit inflaci. Z úplně stejného důvodu drží výši úrokových sazeb i Česká národní banka. V USA spor mezi prezidentem a bankou vygradoval až v účelový soudní proces a otevřel cestu do čela Fedu „poslušnému“ ekonomovi s vazbami na Bílý dům Kevinu Warshovi. Podobným ingerencím ze strany exekutivy do činnosti České národní banky naštěstí naše rozdělení moci a kompetencí účinně předchází. I tak by se ale nebylo čemu divit, kdyby současná vláda v budoucnu nevyvíjela tlak na ČNB alespoň v rétorické rovině. Ostatně to v minulosti Andreji Babišovi nečinilo nejmenší problémy.
Dělám si, co chci
Americký příběh ukazuje, jak rychle se může ekonomická debata zvrtnout v boj o institucionální nezávislost. Česká republika má zatím pevnější pojistky, ale ani ty nejsou samospásné. To, že si Babišova vláda s pravidly nehodlá lámat hlavu, popřípadě je bude obracet naruby, jak se jí zlíbí, nám v minulosti prokázala několikrát. Naposledy s naprosto absurdním vykládáním zákona o rozpočtové zodpovědnosti, nebo jeho tzv. Nápravné složky.
Jestliže se tento zákon podle Aleny Schillerové vztahuje jen na rozpočty podané v řádný termín, proč by si jím tedy měl někdo do budoucna vůbec lámat hlavu? Proč bychom od teď už všechny rozpočty neschvalovali pozdě a předlužené?
Pokud se fiskální politika bude dál tvářit, že pravidla jsou jen doporučením, tlak na měnovou politiku poroste. A to je cesta, která nemůže skončit dobře.
O státním rozpočtu na rok 2026 jsme mluvili také v nové epizodě politického podcastu Reflexu Padni komu padni:
