Hudba doprovází člověka odpradávna a profesionální hudebníci, zpěváci a skladatelé si díky ní vydělávali na živobytí už ve starém Egyptě. Nápad vybírat peníze jinak než do klobouku během vystoupení ale vznikl až poměrně nedávno. Před 110 lety v New Yorku.
Po většinu historie hráli hudebníci vlastní skladby a dostávali za ně zaplaceno hned po vystoupení. Jakmile se ale hudba začala šířit pomocí notových zápisů, ztratili nad svou tvorbou kontrolu, což se jim samozřejmě nelíbilo. Prvním sdružením, které mělo za práva a finance hudebních profesionálů bojovat, byla Americká společnost skladatelů, autorů a vydavatelů vystupující dodnes pod zkratkou ASCAP (American Society of Composers, Authors and Publishers). Vznikla 13. února 1914. Zakládajícími členy byli vydavatel George Maxwell, právník a specialista na autorské zákony Nathan Burkan a skupina nejvlivnějších skladatelů té doby, jako byl Irving Berlin, James Weldon Johnson, Jerome Kern, John Philip Sousa, Raymond Hubbell a Victor Herbert. Do stanov organizace si jako hlavní cíl vetkli chránit práva svých členů a „zajistit, aby byli hudební tvůrci spravedlivě odměněni za veřejnou produkci svých skladeb“.
Piráti a licence
První úkol, na který se nová organizace soustředila, bylo ošetření poplatků z prodeje notových zápisů. Ty tehdy byly hlavním médiem šíření hudby a také předmětem prvního hudebního pirátství. Právníci ASCAP se s ním pustili do boje a stíhali nelegální opisování not stejně sveřepě, jako to ještě před pár lety zkoušeli jejich kolegové s vypalováním CD disků.
Boj proti pirátům-opisovačům ale zisky z prodeje partitur příliš nenavýšil, a pozornost ASCAP se proto obrátila na koncertní haly, operety, divadla a šantány, kde se hrála hudba a vybíralo vstupné. Pokud chtěl takový podnik hrát hudbu složenou členem ASCAP, musel sdružení odvést část zisku ze vstupného. Aby se vybírání poplatků zjednodušilo, zavedla společnost systém ročních licencí, za které podnik zaplatil paušální částku a mohl si pak nerušeně muzicírovat.
První podnik, který si licenci zakoupil, byl klub Rector's (proslavený muzikálem The Girl from Rector's) a zakrátko následovaly další. Restaurace, kde se hrála hudba jen pro potěšení hostů a majitelé nevybírali vstupné, se ale k placení neměly. Šéfovi ASCAP Victoru Herbertovi došla trpělivost v roce 1917, kdy mu na stole přistál obzvlášť mastný účet.
Já zaplatím za jídlo, vy za hudbu
Jméno Victor Herbert dnes nikomu moc neřekne, ve své době byl ale v hudebním světě na přibližně stejné pozici, jako je dnes třeba Jay Z. Skladatel operet, populárních písní a pochodů patřil do nejvyšších kruhů tehdejší newyorské společnosti, která se s oblibou scházela v restauraci Shanley’s na Times Square. Hodoval v ní bývalý prezident Theodore Roosevelt i Harry Houdini, hrála tu živá hudba a šampaňské teklo proudem. Vybrané společnosti odpovídaly i ceny jídla a nápojů.
Victor jednoho večera vydatně povečeřel a byl potěšen, že místního orchestr vyhrává jeho písně. Méně potěšen byl sumou, kterou mu číšník předložil na účtu. Skladatel ho prý komentoval slovy: „Vypadá to, že jste mi naúčtovali celý jídelní lístek a chcete po mně, abych ho zaplatil. Kolik zaplatíte vy mně za to, že tu hrajete moje skladby?“ Vrchní to samozřejmě vzal jako řečnickou otázku, Herbert ale ne. Společně s právníkem Nathanem Burkanem sepsali na majitele restaurace Patricka Shanleyho žalobu, která požadovala vyplácení poplatků za živou produkci hudby členů ASCAP. Restauratér se bránil tím, že za poslech hudby nevybírá u hostů vstupné. Po několika projednáváních se případ dostal až k Nejvyššímu soudu.
Herbert v. Shanley
„Pokud by se hudba nevyplácela, nikdo by ji nehrál,“ napsal do svého rozhodnutí vlivný soudce Oliver Wendell Holmes. „Ať za její poslech podnik vybírá vstupné, či ne, její produkce je motivována ziskem, což je pro rozhodnutí dostačující.“ Na základě této argumentace uložil majitelům restaurace povinnost vyplácet skladatelům hudby poplatek bez ohledu na to, zda její produkce přímo generuje zisk. Rozhodnutí případu Herbert v. Shanley Co. padlo v roce 1917 a udělalo z organizace ASCAP jednu z nejvlivnějších profesních organizací na světě. Blížila se divoká 20. léta, kdy bez živé hudby nemohl žádný větší podnik existovat, a ochrannému svazu autorů se otevřel nevysychající zdroj příjmů. Peníze z něj tečou dodnes, kdy má ASCAP po 110 letech působení roční obrat přes 1,5 miliardy dolarů.
